Čtení na tyto dny

Vzpomínka na Bohuslava Martinů

Noci jako koně vrané
studánky zavírané
už nikdo neotvírá

A bolest srdce svírá
kam ztratila se víra
studánky umírají

Pramínek nezazpívá
a v duši žízeň zbývá
smutno je po nich v kraji

A voláme v té písni
kde najít slova písní
co vodu otvírají

A kdo k nim nápěv složí
studánky aby v hloží
nám z mrtvých vstaly

(Jan Skácel) 

 

Doporučujeme ke čtení

České moře či velehory? Kde vám poví tuto story?

Martina Pásková, č. 2/2020, s. 2-4

Stone balancing neboli vyvažování kamenů

Jan Macek, Rudolf Novák, č. 2/2020, s. 13-16, pro předplatitele

Nech půdu žít

Jana Dlouhá, č. 2/2020, s. 27-29

Jan Lacina, lesník s duší umělce a básníka (1944–2020)

Petr Maděra, č. 2/2020, s. 37-39

Erazim Kohák (21. května 1933 – 8. února 2020)

č. 1/2020, s. 3, pro předplatitele

Historie snah o územní ochranu oblasti na soutoku Moravy a Dyje

David Horal, Vladan Riedl, č. 1/2020, s. 4-7

Introdukovaní ptáci u nás


Karel Hudec, č. 2/2014, s. 36-37

Ptáci jako vysoce pohybliví živočichové mají možnost vlastními silami a někdy v nedlouhé době překonat i oceány a případně se usadit i na dalších kontinentech. V poslední době je to známé například u volavky rusohlavé, která z Afriky přes Atlantický oceán kolonizovala Jižní Ameriku. Takové samovolné šíření nějakého ptačího druhu je samozřejmě známé spíš v menším rozsahu z posouvání hranic souvislého areálu hnízdního rozšíření. Vzhledem k tomu, že ptáci jsou právě pro zjišťování takových změn velmi vhodným objektem a jejich výskyt sledují tisíce lidí, jsou znalosti o změnách jejich areálu velmi podrobné. A mnohdy překvapivé. Jen na území ČR se v průběhu let 1901-2011 trvale jako hnízdících usadilo 31 „nových“ druhů, což je zhruba 15 % celé ptačí fauny! První z nich byla kachna polák chocholačka (1914), z nápadných dalších druhů hrdlička zahradní (1943), labuť velká (1956), kormorán velký (trvale od r. 1982), orel mořský (1984), poslední je pak orel královský (1998). Ale abychom nezůstali jen u kladných čísel: ve stejné době od nás zmizelo 10 hnízdících druhů, mezi nimi i náš největší létající pták drop velký.

S šířením těchto druhů vlastně neměl člověk moc společného, kromě vytvoření vhodného prostředí a nepronásledování. I tak se podle některých definic tyto druhy nazývají „nepůvodními“. Naproti tomu jako introdukované (zavlečené) druhy jsou definovány ty, které se dostaly do míst mimo svůj areál vlivem člověka. Zda mluvit o introdukci u takových případů, kdy chovateli uletí z voliéry pár nějakých exotických ptáků a třeba i úspěšně vyhnízdí, je sporné - nanejvýš jako introdukce nezáměrná. U nás jsou známy případy takového úspěšného vyhnízdění papoušků - andulky vlnkované nebo papouška mnišího, které však se další rok neopakovaly. Podobné to bylo s hnízděním páru kachničky šedoboké uprchlého z pražské zoo a přibudou samozřejmě další druhy. Poněkud jiné je to s druhy, které uprchnou a vytvoří pravidelnou hnízdní populaci - v současnosti začíná tento proces u kachničky mandarinské. Dalším případem je pak usazení a vytvoření trvalé hnízdní populace druhu introdukovaného jinde v Evropě. Dnes je v podobném stadiu expanze u nás husice nilská.

Jako skutečně introdukované druhy jsou dále zmíněny jen ty, které k nám byly záměrně dovezeny a vypuštěny do přírody. Do konce 20. století bylo těchto druhů 24. Z nich bylo 21 introdukováno jako lovná zvěř, 1 jako okrasný pták a 2 z důvodů ochrany přírody. Jako čistě okrasný druh byla na zámeckých rybníčcích zřejmě již od středověku chována labuť velká, která se však od 50. let 20. století přirozeně rozšířila ve volné přírodě. Dva druhy introdukované z hlediska ochrany přírody byli orli: orel mořský, který se od prvního hnízdění odchovaného páru v jižních Čechách rozšířil na současných asi 60 párů a orel skalní, jehož první úspěšné vyhnízdění se povedlo v roce 2013. Jak pomnožení labutě, tak orla mořského v druhé polovině 20. století evidentně souvisí s jejich přirozeným šířením v celé Evropě, budoucnost orla skalního je dosud nejistá.

K introdukcím lovné zvěře patří především vůbec u nás nejstarší, známá a úspěšná introdukce bažanta obecného. Toho zřejmě nechal dovézt Karel IV. do obor v rámci zemědělských reforem v polovině 14. století z Francie. O jeho importu Karlem IV. jsou však vyslovovány i pochybnosti, dokonce je uveřejněn nález kostí bažanta od Starého Města z období Velké Moravy. To by dokonce mohlo znamenat, že bažant byl dovezen římskými vojsky, jak je známé z některých jejich středoevropských táborů, bylo by ovšem třeba znovu ověřit správnost druhového určení. Další druhy lovné zvěře byly introdukovány mezi 16. a 20. stoletím. Z nich 7 druhů bylo chováno pouze v oborách nebo parcích. Chov pávů je u nás znám od roku 1587 a přes pokusy chovat ho jako lovného ptáka zůstal parkovým ptákem. Nedlouho nato (1694) je znám z Čech chov bažanta zlatého a pak i dalších bažantů. Kromě hrabavých ptáků se konaly místy pokusy i s introdukcí dvou pštrosovitých druhů: emu hnědého a nandu pampového a dokonce i s jihoamerickou tinamou inambu. Všechny tyto pokusy však postupně skončily neúspěchem. Úplně do volné přírody bylo vysazeno 12 druhů. Z nich se úplně naturalizoval pouze jediný - bažant obecný. K němu zejména v 19. století byly do Evropy a k nám introdukovány poddruhy bažantů ze střední Asie s bílým límečkem na krku. Bylo to především přes Anglii, kde tito lehčí a lépe létající ptáci byli zaváděni jako „sportovnější“ střelecký cíl. Jejich rozšíření i u nás vedlo k tomu, že je dnes vzácností potkat „českého“ bažanta bez bílého obojku. Dalším do přírody vysazovaným druhem byl již od 16. století krocan divoký, v menším rozsahu a dodnes pak bažant královský a perlička kropenatá. Z menších druhů hrabavých ptáků (různé druhy orebic, křepelů a bělokurů) se v naší přírodě delší dobu neudržel žádný. Přitom ani jeden z introdukovaných ptáků nepředstavoval problém jako nevítaný druh. Pouze část myslivců, respektive pytlačících myslivců, vidí „škodnou“ v častějším výskytu mořských orlů a „tlumí“ je otrávenými návnadami.

Asi by nakonec bylo vhodné zmínit se také o introdukcích kachen divokých, uskutečněných mysliveckými organizacemi. Nejednalo se přitom o odlišný druh, ale pouze hybridní plemena kachny divoké, která byla větší, těžší a obtížněji létala - byla tedy snadnějším cílem. Jejich odchovny byly roztroušeny na rybnících po celé republice, a i když se tyto aktivity utlumily, je možné i dnes vidět v přírodě poměrně často odlišně zbarvené jedince kachny divoké - hlavně celkově tmavší až černé a s bílou skvrnou na prsou. Celkově lze však konstatovat, že vliv introdukcí na naše ptačí populace je nepatrný.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu