Čtení na tyto dny

Na dlani

Javorový list
přikryl město dlaní
a obrátil dlaň do všech koutů

Listem rozsvěcené světlo
puká brázdami smogových ulic
líhnoucími karburátory

V listu je vzkaz
abychom kmenům podali ruce

List nese varování
že nad kameny vyrvanými v lomech
jsou plíce města zaprášené

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Krajina našich srdcí


Jarmila Kocourková, č. 2/2002, s. 18

Čtenáři protentokrát jisté prominou malou změnu v ustáleném názvu této rubriky; snad se mi podaří zdůvodnit ji v dalším textu.

„Krásná neznámá řeka Jihlava“ byl název výstavy, kterou bylo možno spatřit na začátku roku 1971. Při vstupu do krásně klenutého prostoru Kabinetu architektury Domu pánů z Kunštátu byly k vidění dvě mapy, z nichž jedna znázorňovala údolí řeky Jihlavy s plánovanou vodní nádrží Dalešice a druhá bez ní. Pohleďte, jakou krásu a jaké přírodní bohatství ztrácíme, znělo v podtextu výstavy a obráželo se v knize návštěvníků. Přehradu na Jihlavě rozhodně nechceme, je naděje, že se na ni nenajdou peníze, hlásal pan architekt Herzán, který v Třebíči organizoval občanský odpor. Z této výstavy se stala výstava putovní po městech, které na řece Jihlavě leží. Chodili na ni důstojní senioři, kteří se tu tiše přeli s manželkami, ze kterého přesně místa byly jednotlivé fotografie pořízeny, kde byl či nebyl jejich tábor nebo jejich stan nebo deka a ranec pod hlavou. Všichni dopodrobna znali, jak putují hvězdy nad údolím, jak si povídá řeka v tichu noci, jak strašidelně sýčkují sýčci, o puštících nemluvě, jak se rozléhá zahřmění mezi skalami a jak šumí splavy nebo poklidný déšť. Věděli, že ráno rozvěšuje mlhy do větví borovic a že k večeru neslyšně létá nad řekou volavka. Znali také smolnou vůni borovic ve vyhřátých stráních léta a vůni bramboříků a hub ve ztichlých lesích nastávajícího podzimu. Když na konci prázdnin opustili údolí, po jejich táborech nezůstala stopa, protože všechnu ušlapanou trávu nahradili čerstvým drnem. Tito úctyhodní pamětníci mi děkovali a posílali mi své dávné básně o řece. Jednu z nich si dovolím citovat na konec.

Vodní nádrž Dalešice byla dokončena v r. 1979 a přečerpávací nádrž Mohelno o rok později. Pod jejich hladinami zmizelo 29 km nejkrásnějšího úseku středního toku řeky.

Trvalo mi několik let, než jsem se odvážila projít se po hlavní hrázi. Obraz, který jsem spatřila, už nijak nesouvisel s důvěrně známou krajinou mého srdce. Na jedné straně rozlehlé jezero, pode mnou málem 100 m vysoká macatá hráz, jejíž typ nám doporučili sovětští odborníci. Nebylo slyšet ani vítr, ani šumění vody. Nikde nikdo. A přece. Když se ke mně za stálého otáčení ten člověk váhavě přibližoval, viděla jsem, že má na sobě staromódní, věkem těsný, ale přepečlivě udržovaný černý oblek s lesklými okraji knoflíkových dírek. Upřel na mne oči a zeptal se. Kterým směrem je, prosím, Mohelno? Jdete správně, řekla jsem, ale je to ještě pěkný kus cesty! Víte, řekl ten muž po chvíli, já jsem se tady někde narodil, na Skryjském mlýně. Odmlčel se a opět se bezradně rozhlédl: Myslíte si, že ten mlýn byl vpravo nebo vlevo od hráze? Pak pokračoval: ale mlynářské řemeslo mi nesedělo, a tak jsem utekl z domu za kapelou. Dnes jsme přijeli ze Znojma hrát na zdejších hodech a teď jdu za starým přítelem do Mohelna, pokud tam ještě je. Pak odešel. Jak se jeho postava zmenšovala, napadlo mi a s přibývajícím časem se v tom stále utvrzuji, že to nebyl žádný prvorozený syn ze Skryjského mlýna, který před několika desítkami let odešel do světa, ale nějaký starý bůh ze zaniklého údolí, aktér podobenství o ztraceném synovi, který se sice vrací k domovu, ale už nenalézá jeho práh a nerozeznává ani starou známou linii jeho obzoru, protože úhel pohledu byl změněn. A že to všechno je hodno trestu, který stihne zloděje za to - a tady budu citovat básníka nejpovolanějšího, Vlastimila Tomana z Třebíče - že nám uloupili to nejdražší, zákoutí krajin našeho mládí, o co jsme se opírali celý život pohledem. Zdály se nám tak nedotknutelné a věčné. Ještě že se nám v srdcích zabydlely, že je do konce svých životů neztratíme…

K vylíčení podoby Skryjského mlýna, jednoho z 12 mlýnů, které zanikly zatopením údolí, bude nejlepší citovat jiného básníka a to R. M. Rilkeho: plot, dům, studna - to všechno jsou sice věci lidského původu, ale stojí-li dlouhý čas v krajině až nabudou jakýchsi vlastností stromů a keřů, pak se stávají takřka majetkem božím.

Do tohoto mlýna se za temných válečných nocí tajně jezdilo mlet obilí, pod jeho rozložitou střechou spávali výletníci, voněl tam šeřík a v zahradě opevněné kamennou zdí kvetly rozložité jabloně. Dívám-li se na fotografie z těch dob, napadá mi, kolik asi by byli ochotni zaplatit lidé znudění stereotypem komfortu rekreačních středisek za dovolenou strávenou na takovém mlýně, kde genius loci nepromlouvá, ale přímo recituje básně? A dále mi napadá, kolik asi kilowattů by natočila voda protékající jeho náhonem, kdyby jí postavili do cesty malou vodní elektrárnu? Náklady na její instalaci by byly mizivé ve srovnání s náklady na výstavbu JED.

Ale to už uvádím spíše jako rámec vzpomínky na Gisellu, malou, ale výkonnou turbinu na staré dukovanské elektrárně, kterou tam nechala zřídit paní hraběnka Goudenhouve na začátku 20. století, aby přilehlé obce mohly být elektrifikovány. Když Gisellu převzalo JZD, opatroval ji pan Doležel a mluvil o ní jako o krásné ženské. Rozeznal i v hlubokém spánku sluchem (tedy ne na základě alarmu, ke kterému se uchýlil počítač), když něco v jejím chodu nebylo v pořádku, a spěchal uvolnit česla. Během budování přehrady se to stávalo velmi často.

Je mi líto, že jsem tenkrát nenahrála všechno, nač mlynáři vzpomínali. Byla by z toho kniha plná napětí jako správná detektivka, epicky široká a vypravěčsky zdatná jako dobrý román a plná lásky jako dobrá poezie. Ale kdeže byly v té době přenosné magnetofony nebo diktafony! Navíc se v těch chvílích pohody a okolní krásy nezdálo být ani možné, že někdo přehradu uskuteční.

Likvidaci mlýnů jsem neviděla, ale vím, že pan Macek, který byl dočasným nájemcem Stropešínského mlýna (vyznačoval se tím, že elektřina i voda jej poslouchaly na slovo) seděl ve stráni a plakal, když pozoroval, jak mlýn polévají naftou a škrtají sirkou. Ten mlýn měl velkou obytnou místnost osvětlenou ze tří stran, kterou slunce obcházelo s úctou, a na zdobeném sloupu, který podpíral strop mlýnice, bylo vyřezáno datum 1870.

Údolím Jihlavy procházeli nejenom výletníci, ale také přírodovědci zvučných jmen, kterým nebylo zatěžko používat slovo krása, když podávali zprávu o svých výzkumech vzácné fauny a flóry, a také místní světlonoši, jako např. pan učitel Rudolf Dvořák z Mohelna, kteří zvládali žáky, historii, botaniku a kdoví co ještě a přitom volali: Přijeďte k nám, je zde tak krásně!

Krajino srdcí našich! Přesto, že biologové málem předli spokojeností nad tvým bohatstvím a pan profesor Zlatník navrhoval v tvém údolí jednu přírodní rezervaci za druhou, stalo se z tebe bahnité dno vodní nádrže a tvá voda, prohnaná chladicím systémem atomové elektrárny, se mění v bílé obláčky. Je čas na tu báseň - spíše trampskou píseň - Heleny Zimákové z Jihlavy:

Tam dole teče řeka / až u dna jezera. / A zpívá nám jak tenkrát / své písně za šera. / Tam potkal, kamarádi, / z nás každý štěstí kus / a sny našeho mládí / výš nesl Velký vůz.

Pak přišly dlouhé roky, / někdy nás život zkřís, / ale zde, u naší řeky, / je nám tak, jako kdys. / Nešli jsme jenom kvítím, / byly i doby hrůz, / však na cestu nám svítil / z nebeské dálky Velký vůz.

Tak jako naše sny, i řeka / zmizela pod vodní plání, / leč její obraz zůstal / a něco v nás - snad srdce - jej starostlivě chrání. / Až jednoho dne zrána / dozpíváme své blues, / na cestu do neznáma / nás vezme Velký vůz.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu