Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Krajina a revoluce


Ivo Dostál, č. 1/2006, s. 30

Krajina a revoluce. Autoři J. Sádlo, P. Pokorný, P. Hájek, D. Dreslerová, V. Cílek, fotografie J. Daňhel, vydalo nakladatelství Malá Skála, Praha 2005, 248 s., náklad a cena neuvedeny

Uvedená kniha sice pojednává o revolučních změnách v krajině, ale může způsobit i revoluci v našem myšleni. Již kolektiv autorů (složený z botanika, archeologů, kulturologa, geologa a pedagoga z FAMU, který se postaral o výtvarný doprovod), z něhož tři publikují v surrealistické revui Analogon, dává tušit, že půjde o něco neobvyklého, což rozhodně nemyslím pejorativně. Nejde o oddechové čtení, kniha se zabývá otázkou změn v krajině, tím co se dělo hlavně v české krajině od začátku holocénu, tj. 5 000 let př.n.1. až po dnešní dobu. Autoři předkládají nejen současně uznávané teorie, neuctivě se ptají na nedůslednosti teorií, zpochybňují to, čemu jsme náchylni již bez přemýšlení věřit a brát jako axiomy. Krok za krokem odhalují i fauly, bez kterých by se mnohé teorie neprosadily, a ptají se, zda současné změny v krajině jsou skutečně jen její degradací. Nepíší však učebnici a nechtějí vynášet definitivní soudy či teorie, ale ani neuznávají, že to, co bylo již přijato, je to pravé ořechové, definitivní. Významným přínosem textu je, že krajina je jim plnoprávným partnerem a že lidský pohled na změny v ní není tím hlavním. Krajina je celek a člověk je pouze její součástí, nic méně a nic více.

V knize jsou probírány různé teorie a naznačovány různé možné varianty. Brány jsou v potaz i srážky, teploty, samozřejmě ne průměrné hodnoty. Doklady jsou ve stratigrafii vrstev půd, v pylových anylýzách, v nálezech schránek plžů, v archeologických nálezech apod. V knize jsou probírány otázky, jak vypadala krajina v neolitu; byl to jen hluboký les nebo les s ostrůvky bezlesí či mozaika lesa s původním nebo přechodným bezlesím? Co to bylo za změny, proč a jak rychle probíhaly? Co se šířilo a co mizelo, co se dělo s lesem? Nesmírně cenné informace o klimatu nám poskytují půdní profily, které lze poměrně přesně datovat, jejich složení, mocnost a typy půd. Hovoří poměrně jasnou řečí o tom, jaké byly srážky, teploty, a tím i vývoj vegetace. Vše je v krajině zaznamenáno, jen se to naučit číst. Leccos se lze naučit či dovodit z příkladů z jiných zemí světa, kde vývoj lidské společnosti ustrnul v různých stadiích, leccos lze dovodit z vývoje určitých typů krajin. Probírány jsou teorie staré, vytvářeny nové, navíc je uváděn proud různých důkazů, podkladů, z něhož se dovídáte, že to bylo tak nebo stejně to mohlo být naopak. Všechny poznatky jsou dobré, ať jsou z archeologie, historie, pedologie, botaniky, etymologie, umění atd., žádné z nich nemají navrch. Smyslem i nevážných otázek a citování teorií však není jejich zesměšňování, jde spíše o to hledat v jejich konfrontaci nové pochopení dějů dávných i nynějších, protože nikdo nemůže s jistotou tvrdit, že je blíže skutečnosti. Je totiž jisté nebezpečí, že stavíme na různých hypotézách, aniž bychom připustili, že hypotézy mohou stát samy na hliněných nohou. A pokud se nynější vědy nestačí opírat o důkazy doložitelné exaktními vědeckými poznatky, musí se opřít i o tušení, cit, domněnky (členové spolku Sisyfos určitě nadskakují nebo se jim vlasy ježí hrůzou), ale je to tak.

V knize je důkladně probráno, jak obtížné je určit vzor ideální krajiny; byl to ten ve starověku, ten ve středověku či v době baroka? Vždyť krajina byla a stále je v nepřetržitém vývoji. Vzor ideální krajiny je iluzí, byť v našich představách máme jasno. Lidský pohled je příliš krátký, a jak autoři prokazují, je nesoudný, opírá se spíše o vzor krajiny z 19. stol. Pomíjíme např. to, že řada našich pohoří byla odlesněna, druhová skladba lesů byla ovlivňována nejen člověkem, ale od pradávna i např. faunou a hlavně přírodními podmínkami, které v té které době panovaly. A člověk je součástí přírody se stejným podílem jako třeba sopka či hurikán, sice krajinu ovlivňuje, ale je jí sám také ovlivňován. Velikost lidského ovlivnění nelze podceňovat ani přeceňovat. Je to tak či není, bylo či nebylo? Jinak se však už blíže nejen ke zkoumanému tématu asi nedostaneme. Jen kladením otázek, zkoumáním, porovnáváním, analogiemi a hlavně přesahováním škatulek a omezení jednotlivých oborů, neb i ta nejméně pravděpodobná varianta může být blíže skutečnosti než ta nejvíce nyní uznávaná.

A přiznám se, že i pro mne znamenala tato kniha otřes v mém myšlení, i když mám celkem pevně utvořený názor na to, co a proč je třeba chránit. Tak na krátkou dobu jsem si nebyl jistý, zda to není donkichotské snažení, zda vše nepodléhá jinému silnějšímu řádu, kterým se svět ubírá bez ohledu na to, zda tomu vývoji my lidé dáváme znaménka plus či mínus. Ale odpověděl jsem si sám, že je potřeba chránit vše, co je slabší, hezké či v menšině atd., ne však kvůli tomu, ale protože se nám to (rozumějte lidské společnosti) může někdy sakramentsky hodit nebo vymstít. Příkladů v historii je více než dost. Změny v krajině v současné nebo nedávno minulé době jsou rychlé a dotýkají se celé naší planety, z čehož pro mne vyplývá, že se nemůžeme nechat ukolébat tím, že jde o normální rytmus vývoje přírody. Proto je nutné bránit a chránit každý projev života, krajiny a přírody, či jak to nazveme. Právě tento zřetelný dozvuk či dovětek mi však v knize chybí a obávám se, že tak může být některých myšlenek z ní i zneužito. Text je proto přímo určen k přemýšlení, polemice, diskusi.

A i když nemusíme se vším, co je v knize uvedeno, souhlasit, což autoři v tomto směru nejednou zdůrazňují, jde v každém případě o knihu velmi významnou, nejen pro způsob uchopení a podání tématu, ale i pro používání trefných humorných rčení, která lépe vystihnou dané vyjádření (asi tak jako pohlavek mnohý pedagogický problém vystihne snáze a rychleji než dlouhé řečnění), např. příroda nehopsá aj.

Kniha se čte i jako detektivka (zvláště kapitola o acidifikaci) s mnoha aktéry, viníky, s mnoha hypotézami i logickými závěry a hlavně s otevřeným koncem, neboť vše, jak už to bývá, je jinak. Jednu chvíli jsem měl také ještě na mysli výtku, proč není jako obrazový doprovod použito i obrázků popisovaného kopce Vladaře, neboť všichni čtenáři ho nemohou znát; je v tom možné tušit úmysl autorů, že ve čtenářově mysli se tento obrázek stejně vytvoří. A na závěr na otázku "proč si od nás lidí příroda dosud nepomohla" odpovídají autoři, že je s námi větší legrace než s bukem. Pokud kniha není k dostání u vašich knihkupců, lze si ji objednat přímo u nakladatelství Malá Skála, Vrbova 662/7, 147 00 Praha 4-Bráník či na www.kosmas.cz.

Ivo Dostál

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu