VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Na našem území a v celé střední Evropě žijí dva druhy otakárků - o. fenyklový (Papilio machaon) a o. ovocný (Iphiclides podalirius). Při troše zkušenosti je rozlišíme i za letu. Otakárek ovocný má základní zbarvení skoro bílé, na předním křídle několik šikmých pruhů, dlouhé ostruhy na zadním křídle a obvykle se vznáší nad skupinami keřů nebo stromů. Otakárek fenyklový je sytěji žlutý, s širokým modročerným lemem křídel, tmavou bází předního křídla a několika tmavými skvrnami na předním okraji, má kratší ostruhy a zpravidla poletuje nízko nad zemí.

Oba druhy jsou u nás zvláště chráněné, ale jejich zařazení mezi ohrožené druhy vyhláškou 395/1992 Sb. je nutné považovat pouze za výraz naší úcty k jejich kráse. Fakticky ohroženy nejsou a zvláště otakárek fenyklový se vyskytuje poměrně běžně na většině našeho území. Obývá celou Evropu až po severní Skandinávii, na východě zasahuje mírnou částí Asie až do Japonska. Jeho housenka se vyvíjí převážně na miříkovitých (mrkvovitých), ale i jiných rostlinách.

Otakárek ovocný je výrazně teplomilnější, u nás se s ním můžeme setkat především v jižní polovině Moravy a teplých oblastech Čech. V okolí Brna je běžný, vyvíjí se i v zahradách a parcích uvnitř města. Osídlil celé Středomoří, na sever jeho areál sahá přibližně do středního Německa a Polska, na východ do jihozápadní a Střední Asie, nejdále do západní Číny. Housenka požírá listy růžovitých dřevin, např. trnek, slivoní, třešní, mahalebek, meruněk, broskvoní, skalníků, jeřábů a hlohů. Oba druhy se s oblibou shromažďují na vrcholcích kopců, kde dochází ke svatebním letům. Ale proč o nich píšeme?

Otakárek ovocný vytváří v nejsevernějších částech svého areálu pouze jedinou generaci od dubna do června, jižněji následuje druhá generace v červenci a srpnu a jen z některých oblastí jižní Evropy je uváděna ještě částečná třetí generace v září a říjnu. Rozhodujícím faktorem, který určuje počet generací, je délka dne. Kukly z housenek, které nestačí dokončit svůj vývoj přibližně do poslední dekády července, se již v tomtéž roce nevylíhnou a dávají vznik jarní generaci motýlů v následujícím roce. Délka dne je navíc signálem pro místo kuklení a zbarvení kukly. Pokud se má motýl vylíhnout ještě v tomtéž roce, je kukla otakárka ovocného zbarvena zeleně a je umístěna obvykle na hostitelské rostlině. Přezimující kukly jsou žlutohnědé a housenka se kuklí v hustém roští nebo změti větví ve spodních částech keřů. S posledními jedinci druhé generace se obvykle setkáváme do poloviny srpna.

Velikým překvapením bylo pozorování několika otakárků ovocných 10. října 2009 v okolí Velkých Levárů ve slovenském Záhoří (A. Laštůvka). To jsme ještě považovali za místní anomálii, ale 16. října jsme nalezli u Radějova v Bílých Karpatech právě uhynulého jedince, zjevně následkem prudkého ochlazení a zhoršení počasí. Výskyt třetí generace otakárka ovocného ve střední Evropě je velmi překvapující a dosud nebyl zaznamenán. V tomto případě zjevně nebyla určující délka dne, ale příčinou bylo neobvyklé počasí na přelomu léta a podzimu. Nezvyklé oteplení a dlouho trvající vysoké teploty koncem září a počátkem října, následující po chladné periodě v první polovině září, daly impuls k vývoji kukel, které se měly normálně líhnout až na jaře.

Třetí generace otakárků je z našeho hlediska velmi pozoruhodným jevem, setkání s nimi v polovině října potěší, ale pro otakárky samotné je to katastrofa. Jsou totiž schopni přezimovat pouze ve stadiu kukly. K vývoji od vajíčka do zakuklení potřebují 4-6 týdnů teplého počasí, při nižších podzimních teplotách mnohem delší dobu. S příchodem chladného počasí říjnoví jedinci hynou, aniž by se mohli vůbec rozmnožit, nebo hyne jejich potomstvo, aniž by stačilo dosáhnout stadia kukly.

Otakárek fenyklový je na tom trošku jinak. Vývoj jeho housenek je mnohem rychlejší a se třetí generací motýlů v srpnu a září se na jižní Moravě setkáme vcelku běžně. Ještě pozdější výskyt může být vyvolán opět nezvyklým oteplením. Např. až 11. října 2009 jsme pozorovali jedince poletujícího v kolejišti brněnského hlavního nádraží.

Hana Šefrová, Zdeněk Laštůvka
Mendelova univerzita v Brně