VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Krušné hory dnes stojí na prahu významné změny - připravuje se jejich vyhlášení jako chráněné krajinné oblasti. S tím je ale spojen i jeden důležitý krok: preventivní hodnocení krajinného rázu. Jinými slovy, je potřeba si ujasnit, jak krajina funguje, co ji utváří a co už by její charakter mohlo nenávratně narušit.

Hodnocení krajinného rázu v tomto území představovalo metodicky i interpretačně náročné zadání. Hodnotit krajinný ráz v krajině, kde už dnes stojí několik desítek větrných elektráren, a kde zároveň samotná připravovaná CHKO jejich další umisťování nevylučuje, vyžadovalo hledání rovnováhy. Bylo proto nutné vytipovat plochy, kde by bylo možné tyto stavby umisťovat tak, aby nedocházelo k výrazně negativním zásahům do krajiny, a zároveň ochránit to nejcennější, co Krušné hory nabízejí.

Krajina, větrné elektrárny a vnímání změn. Samotné hodnocení přitom nebylo jen „pocitové“. Vycházelo z poměrně komplexní analýzy, která sledovala nejen přírodní hodnoty, ale i kulturní a historické souvislosti. Cílem bylo vytvořit podklad pro rozhodování o umístění výškových staveb tak, aby byl v souladu s ochranou přírody i charakterem krajiny. Jinými slovy - nešlo o to říct ano nebo ne, ale pochopit, kde má změna ještě své místo. Velkou roli v hodnocení hrála samotná povaha větrných elektráren. Ty totiž nejsou v krajině nikdy „nenápadné“. Naopak - svou výškou, pohybem i světelným značením se stávají výraznými dominantami, které na sebe přirozeně poutají pozornost. A zatímco statická stavba může po čase splynout s okolím, rotující lopatky větrníků připomínají svou přítomnost neustále - ve dne i v noci. Hodnocení krajinného rázu proto pracovalo se současnými i uvažovanými typy větrných elektráren o celkové výšce přibližně 50 až 300?metrů, tedy s měřítkem, které výrazně přesahuje tradiční strukturu krušnohorské krajiny. Na toto výškové rozpětí navazovala analýza mezí viditelnosti, jež posuzovala, z jakých míst jsou stavby v krajině vizuálně vnímatelné, často i na značnou vzdálenost.

Krušné hory jsou krajinou, kde hrají zásadní roli horizont a dálkové pohledy. Otevřená horská plata, výrazné hřebeny a vyhlídková místa vytvářejí scenérie, které si člověk snadno zapamatuje a jež patří mezi klíčové nositele identity území. Právě proto nebyla rozhodující jen přítomnost jednotlivých staveb, ale také jejich počet a vzájemná viditelnost. Zatímco jedna elektrárna může působit jako solitér, větší koncentrace vytváří zcela odlišný obraz krajiny a zásadně mění její vnímání. 

Paměť, citlivost a únosnost krajiny

Do hodnocení vstupovala i řada dalších faktorů. Zohledňovaly se například přírodní hodnoty - lesy, rašeliniště, vodní toky nebo chráněná území. Stejně důležité byly ale i kulturní prvky, jako jsou historické památky nebo krajinné dominanty. V jejich okolí je totiž krajina obzvlášť citlivá na jakékoliv změny, protože právě zde se koncentruje její identita.

Zajímavé je, že Krušné hory nejsou „čistě přírodní“ krajinou. Naopak - jsou silně ovlivněny člověkem. Historická těžba, zaniklé obce i novodobá energetika zde zanechaly své stopy. A právě proto není otázka větrných elektráren černobílá. Nejde o to, zda do krajiny patří, nebo ne - ony už její součástí jsou. Otázkou je, jak s nimi pracovat dál.

Výsledkem hodnocení proto nebylo jednoduché rozdělení na „ano“ a „ne“. Spíše vznikla mapa citlivosti krajiny - území, kde je možné nové stavby zvažovat, a naopak místa, kde by jejich umístění znamenalo příliš velký zásah. Důležitým tématem byla i únosnost území, tedy kolik takových staveb je krajina schopná „unést“, aniž by ztratila svůj charakter.

A právě to je možná nejdůležitější zjištění. Krajina není nekonečný prostor, kam lze bez omezení umisťovat nové prvky. Má své limity. A ty nejsou vždy na první pohled viditelné. Někdy se projeví až ve chvíli, kdy už je změna příliš výrazná.

Krajina mezi ochranou a změnou

Krušné hory dnes stojí na rozhraní. Na jedné straně je snaha chránit jejich jedinečný charakter, na druhé potřeba reagovat na současné výzvy, jako je přechod k obnovitelným zdrojům energie. A mezi tím je krajina samotná - tichá, otevřená, místy drsná, ale zároveň překvapivě citlivá.

Možná to celé působí jako hledání kompromisu. A on to kompromis je. Ne však v tom smyslu, že by každá strana něco ztratila. Spíše jde o snahu najít takové řešení, aby krajina mohla dál fungovat - nejen jako prostor pro výrobu energie, ale i jako místo, které má svou tvář, paměť a hodnotu. A pokud se to podaří, pak budou Krušné hory i nadále krajinou, která stojí za to - nejen chránit, ale i vnímat.

Odborné ukotvení hodnocení krajinného rázu

Hodnocení krajinného rázu v území Krušných hor je založeno na preventivním přístupu, který vychází z požadavků § 12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Cílem není plošné vyloučení rozvojových záměrů, ale identifikace limitů území z hlediska zachování estetických a přírodních hodnot, harmonického měřítka a historické kontinuity krajiny.

Analýza prokázala, že schopnost krajiny absorbovat nové zásahy je výrazně diferencovaná. Zásadním faktorem není pouze samotná přítomnost výškových staveb, ale jejich koncentrace, prostorové uspořádání a vztah k významným horizontům, kulturním dominantám a dochovaným strukturám krajinného osídlení. Negativní dopady se nejčastěji objevují v důsledku kumulace vizuálních vjemů, kdy jednotlivé záměry působí společně a překračují únosnost krajiny.

Specifickým rysem Krušných hor je silná historická paměť území, formovaná hornickou činností, sídelními proměnami i vodohospodářskými zásahy. Tyto prvky jsou dnes často vnímány jako integrální součást krajinného rázu. Současné technické stavby však pracují s odlišným měřítkem i vizuálním jazykem, a jejich umisťování proto vyžaduje zvýšenou míru obezřetnosti.

Výsledky hodnocení potvrzují, že ochrana krajinného rázu v Krušných horách musí být chápána jako proces aktivního řízení změn. Klíčová je práce s prostorem, hierarchií dominant a zachováním čitelnosti krajiny jako celku, nikoli pouhá regulace jednotlivých záměrů izolovaně.