|
Vstup pro předplatitele: |
Jsou krajiny, kde děti ještě
vlakům mávají.
Vždycky jsme malinko smutní
na malých nádražích,
kde nikdo nečeká.
Najednou máme bílou duši z bezu,
najednou je v nás příliš z člověka.
(Jan Skácel
Hodina mezi psem a vlkem, 1962)
Pod vzduchem poledním je země žhavá,
nic před tebou, jen topol osamělý,
prožloutlá všude, parnem vyschlá tráva,
pár chudých bělásků, toť ruch tu celý;
z děr rozpuklých se rozlézají brouci,
lesk jejich krovek zlato slunce chytá,
a z pryšců, vrbek, chrastavců dech vroucí
s mdlou vůní vane. Celá pláň je zrytá,
řad roklí hlubokých a jam a tůní
před lety opuštěných v kruh se šíří;
do žlutých na dně vod, kde myš se sluní,
les pampelišek pouští hebké pýří.
(Z mého kraje)