|
Vstup pro předplatitele: |
Na pně kolměji
slunce dopadá
Zvedá ke kamni kámen
Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů
Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami
Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst
Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat
Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu
(Jindřich Zogata)
Pod vzduchem poledním je země žhavá,
nic před tebou, jen topol osamělý,
prožloutlá všude, parnem vyschlá tráva,
pár chudých bělásků, toť ruch tu celý;
z děr rozpuklých se rozlézají brouci,
lesk jejich krovek zlato slunce chytá,
a z pryšců, vrbek, chrastavců dech vroucí
s mdlou vůní vane. Celá pláň je zrytá,
řad roklí hlubokých a jam a tůní
před lety opuštěných v kruh se šíří;
do žlutých na dně vod, kde myš se sluní,
les pampelišek pouští hebké pýří.
(Z mého kraje)