Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Do pískoven – za vlhami


Lukáš Viktora, č. 5/2013, s. 48-49

Je teplý květnový den. Slunce už vystoupalo vysoko nad obzor a personál jedné z povltavských pískoven již vyhledal místa, skýtající naději na aspoň kousek stínu. Také šéf zdejšího provozu už je myšlenkami v přítmí kanceláře. V poslední chvíli se přece ještě zastaví, chvíli mžourá do blankytu oblohy, něco si potichu drmolí a pak vyťuká do telefonu číslo, aby mi lakonicky sdělil: „Tak je tu máme zase, tak 30 až 40 kousků. No jo, vlhy, stejně jako loni.“

Vlhy ve středu Čech? Ještě před pár lety čirá utopie. Ale dnes? Letos už hnízdily i v okolí Chebu, předtím opakovaně v Českém středohoří, v Posázaví a nejméně na třech lokalitách Povltaví. A na jižní a střední Moravě? Tam už je asi nikdo nespočítá, odhadem už hodně přes 300 párů. Sílí ve mně pocit, že stačí kdekoli ve zdejší otevřené krajině ve vhodnou roční a denní dobu chvíli postát a naslouchat. Flétnové hlasy vlh na sebe nenechají dlouho čekat.

Přitom to není tak dávno, kdy jsme se zatajeným dechem pozorovali první malé kolonie a pečlivě tajili jejich polohu. Zvědavých očí bylo dost a nepatřily zdaleka jenom ornitologům. Snímek vlhy zřejmě nesměl chybět v archivu žádného fotografa a také mnoho kroužkovatelů toužilo po cenném „úlovku“ v podobě nově kroužkovaného druhu.

Příroda totiž vlhu opatřila hned celou paletou barev (viz ilustraci Jana Dungela na titulní straně). Vlha pestrá opravdu dělá čest svému jménu - je to asi nejbarevnější evropský pták. Však také všechny její příbuzné žijí v tropických a subtropických oblastech Afriky, Asie a Austrálie. Spodní strana těla je modrozelená a na zádech převládá červenohnědá až zlatavě žlutá, křídla a dlouhý ocas jsou převážně modrozelené. Hrdlo je nápadně žluté, černě lemované a přes výrazně červené oko se táhne silný černý proužek. Za letu, kdy štíhlou siluetou i způsobem letu trochu připomíná velkou vlaštovku, její zářivé barvy tolik nevyniknou. Exotický vzhled vlhy tak většinou odhalí až optika dalekohledu. Vlha je přibližně velikosti špačka, ale štíhlejší a její let je podobný vlaštovčímu, rychlé mávání křídel s prudkými výpady za hmyzem prokládá dlouhým plachtěním.

Při pozorování vlh oceníme jejich zvyk vysedávat na vyvýšených místech s dobrým rozhledem - na elektrickém vedení, suchých vrcholcích stromů, sloupcích ve vinohradech. Odtud vyhlíží svou potravu a my zase můžeme snadno pozorovat ji.

Dost bylo napsáno o vlžím jídelníčku. Loví výhradně létající hmyz, především blanokřídlý a dvoukřídlý, ale také motýly, vážky, kobylky, brouky a další. Jenže lidé jí přičítají právě a jen zálibu v pojídání užitečných včel, kvůli které ji také mnoho národů pojmenovalo (Bee-eater, Bienenfresser, Gu pier d’Europe, včelárik a mnohé další) a pro kterou ji také mnozí pronásledují. Že neprávem, zajímá jen málokoho, mýty mají hluboké kořeny. Přitom již více studií potvrdilo, že včely tvoří jen necelou pětinu jejího jídelníčku, a to hlavně za chladného deštivého počasí, kdy je nabídka jiného hmyzu mizivá.

Ze zimovišť v tropické Africe k nám přilétá na přelomu dubna a května. Oba partneři se hned pustí do hloubení asi 1,5 metru dlouhé nory, zakončené hnízdní komůrkou. S oblibou tvoří kolonie, ale často zahnízdí i jednotlivé páry. Život v kolonii je pro ně výhodou, kolektivní ochrana hnízdiště znamená větší bezpečí. Zpočátku však mezi sebou páry bojují o nejlepší místa k hnízdění. Do vyhloubené nory snese samice 5-7 bílých vajec, která 3 týdny zahřívá. Samec ji v sezení na snůšce nestřídá, pouze samici krmí. Mláďata ani vzdáleně nepřipomínají své krásné a elegantní rodiče, vypadají spíš jako hlavatí ježci. K ústí nory se poprvé odváží až po nějakých dvou týdnech. Za další týden mláďata hnízdo opouštějí. Spolu s rodiči se ještě několik týdnů potulují po okolí, než v září zamíří zpět do afrických zimovišť.

Vlhy u nás poprvé zahnízdily v roce 1954 poblíž Lednice, pravidelně se vyskytují až po roce 1990. Od té doby však jejich počty neustále rostou a rozšiřuje se i území, které osídlily. Těžištěm naší populace zůstává jižní a střední Morava, kam se vlhy rozšířily z Panonské oblasti (především ze Slovenska, Maďarska a z Rakouska), ale narůstající počet záznamů o hnízdění ve středu a na západě Čech nasvědčuje, že se „činí“ i vlhy ze západní Evropy. Právě v této části kontinentu jich přibývá nejvíce, především v Německu. Právě němečtí ornitologové ve spolkové zemi Sasko- Anhaltsko, kde v současnosti hnízdí už více než 500 párů, opatřili v roce 2010 celkem 40 vlh datovými úložišti - geolokátory, aby zjistili, kde jejich vlhy tráví zimu. Dozvěděli se, že jedné z nich se zalíbilo na západním pobřeží Konga a také v nejsevernější části Angoly. Další ptáci prozradili, že zdejší vlhy při cestě do zimovišť volí trasu přes Itálii nebo Pyrenejský poloostrov.

A kde vlhy hnízdí? Především tam, kde nacházejí dostatek potravy pro sebe i svá mláďata a také vhodná hnízdiště - šikmé stěny, tvořené hlinitými, hlinitopísčitými a písčitými substráty, kde mohou hloubit své hnízdní nory. A právě takové často najdou v pískovnách, štěrkovištích, hlinících, také třeba jen v boční stěně úvozové cesty, erozní rýze nebo základech domu. Náročné při výběru příliš nejsou, postačí jim stěna třeba jen 20 cm vysoká, některé páry dokonce hrabou nory i v rovném terénu. Už proto by bylo škoda dobývací prostory po ukončení těžby kompletně zavážet odpady, nebo jejich stěny strhnout a vyspádovat v mírném sklonu.

Vlhy nejsou zvláště plaché a na každodenní přítomnost člověka si rychle zvyknou, pokud ovšem do průběhu hnízdění rušivě nezasahuje. Třeba pobytem v bezprostřední blízkosti hnízdních stěn, fotografováním z malé vzdálenosti, zasouváním předmětů do nor, nekoordinovaným kroužkováním a samozřejmě ničením nor nebo celých stěn, které je nadto protizákonné.

Zaslužme se spíše o to, aby jejich kolonie prosperovaly. Co je k tomu zapotřebí? Překvapivě málo. Potravy je v krajině s poli, sady, vinohrady nebo vodními plochami většinou dostatek. Pak už jen postačí vhodné stěny s volnou plochou pro hloubení nor a navrch trocha klidu.

Lukáš Viktora
ornitolog

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu