Čtení na tyto dny

Ocúny

Za řekou lesy v tichých mukách
svlékají potrhaný šat
a chystají se odlétat

Bojíme se že osamíme
na steskem podmáčených lukách

Bývá nám úzko v ony dny
kdy lužní háje jsou jak svaté
a v trávě rostou jedovaté
bledé a křehké ocúny

(Jan Skácel
Odlévání do ztraceného vosku, 1984) 

 

Doporučujeme ke čtení

Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921

Karin Lednická, č. 2/2022, s. 23-25, pro předplatitele

Skalická Morávka

Petr Birklen, č. 2/2022, s. 44-45

Vzpomínka na Vítka Grulicha __ 2. 10. 1956 – 24. 2. 2022

Olga Lepšová-Skácelová, č. 2/2022, s. 56-57

Tisy v tísni

Renata Placková, č. 2/2022, s. 58

Bývala za plaňkovým plotem cesta do pole aneb o krajinném žalu a zbytkové naději

Petr Čermák, č. 1/2022, s. 2-3

Elementární automat Rule 30, homolice vznešená a meze poznání

Martin Dvořák, č. 1/2022, s. 20-22, pro předplatitele

Jak jsem vstoupil na „Mýtinu“ Josefa Jambora

Michal Friedl, č. 1/2022, s. 31-33, pro předplatitele

Jak mohu snížit svoji uhlíkovou stopu nepoužíváním rašeliny?

Renata Placková, č. 1/2022, 42-44

Zpráva o objevení vratičky


Jan Lacina, č. 3/1987, str. 42

V prázdninové krajině dětských let, rozezvučené větrem a křepelkami, jsem míval svoji mez. Skláněla se do vývozové cesty, kterou vytloukala stovky let kola žebřiňáků do rulových balvanů. Tatínek tam vždy zastavil, aby si kravky oddechly. Ve skutečnosti proto, aby hledal vratičku. Lehl si pak k ní do trávy a přikotven k zemi putoval přimhouřenýma očima oblohou.

Dlouho jsem nechápal, proč právě nenápadná kapradinka vratička je tatínkovou nejmilejší. Vždyť na svazích vývozu přecházel zrak z modrých zvonků, bledých sluncí pupav, žluté třezalky, červených slziček a růžové mateřídoušky. Dokázal jsem se do květin schoulit jako Karafiátovi broučci. Z tlamiček světlíku jsem pil rosu, abych rozmělnil trpkost brusinek, které jsem si nezralé přikutálel do svého pelíšku. Toulal jsem se po šupinkách slídy rulových kamenů a šplhal po voňavém řebříčku až k narůžovělým latám mezi motýly. Vratičku jsem na svých dětských pěšinkách míjel.

Po mnoha letech jsem ji našel - vylisovanou v knížce Halasových veršů, která zbyla po tatínkovi. Bylo to už v době, kdy jsem oslovoval květiny latinsky a pestrému společenstvu květnaté meze jsem učeně říkal „lada s oligotrofními subxerofyty“. Naštěstí jsem toho věděl o rostlinách dost i od básníků. Například, že slzička (Dianthus deltoides) „obrušuje srdce do samé něhy“. Totéž jsem si myslel i o vratičce.

V kouzelné krajině mého dětství však již nerostla. Zbytky vývozů a mezí byly uprostřed přehnojených obilnišť zarostlé houštinami kopřiv a bodláků. Krajině ukradli její šperky a mně připadlo výstižné vykřiknout Demlovo: „Bodláku, furiante, buď zdráv! Co si má počít láska zhrzená?“

Všude, kam jsem se zatoulal, hledal jsem umíněně svoji mez. Odmítal jsem připustit do niky, která se ve mně uvolnila, kopřivy a bodláky. Mohla ji znovuosídlit jen vratička.

Kolik to bylo protoužených let, než jsem mohl konečně v jedné nově objevené krajině šťastně vydechnout: už zase mám svoji mez! Kvetly na ní zvonky i třezalka, pupavy i vřes, voněla mateřídouška i narůžovělý řebříček. I opojná rosa dětství se tam dala pít z bílých tlamiček světlíku. Nebylo divu, že se mi podařilo vytoužit z vyhřáté země i vratičku, vratičku měsíční - Botrychium lunaria. Trčí tam k letní luně, maličká a křehká, mezi tuhými stébly trav. Prorůstá mnou a kotví zpět ke krajině dávno zmizelého dětství.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu