Čtení na tyto dny

Rok plný dnů

Na patách naděje
Léto.
Léto, které nevyšlo.

Proč skřivanům se hrdlo zadrhlo?
Kdo připínal torzům křídla motýlí?
A kdo byl smyčcem bez houslí?
Na minutovou ručičku lákali
jsme čas.

Je večer. Vysoký až k svítání.
Zbrojíř naděje.
Večer, kdy úzkost taje v dým
a z popele, co po pastýřských
ohních zbyl,
vzlétl jestřáb, sivý pták,
nesmrtelnou perutí.
Nad hory, nad doly.

Zlatem harfy odlétalo léto
a duše svlékala se
pro budoucí dny,
pro světlo nepodpírané berlemi.

(Vít Obrtel)

 

Doporučujeme ke čtení

Příčiny ubývání opylovatelů v krajině

Jaromír Čížek, č. 3/2020, s. 2-4

Tvorba regionálních lučních směsí

Ivana Jongepierová, č. 3/2020, s. 8-9

Doufám v objevování stále nových krajin svého srdce

Jan Lepš, č. 3/2020, s. 30-31, pro předplatitele

Jan Lacina výtvarník

Ivo Dostál, č. 3/2020, s. 36-37, pro předplatitele

České moře či velehory? Kde vám poví tuto story?

Martina Pásková, č. 2/2020, s. 2-4

Stone balancing neboli vyvažování kamenů

Jan Macek, Rudolf Novák, č. 2/2020, s. 13-16, pro předplatitele

Nech půdu žít

Jana Dlouhá, č. 2/2020, s. 27-29

Jan Lacina, lesník s duší umělce a básníka (1944–2020)

Petr Maděra, č. 2/2020, s. 37-39

Haiku Františka Všetičky


Jiří Poláček, č. 1/2014, s. 45

Všetička, F.: Hájemství haiku. Nakladatelství Barbara, Šenov u Ostravy 2013, 72 s.

Olomoucký literární vědec František Všetička (1932) vydal řadu knih z oblasti literární teorie a historie, ale píše i životopisné romány, fejetony a také překládá polskou poezii. Žánrové spektrum své tvorby nedávno rozšířil drobnou knížkou nazvanou Hájemství haiku. V jejím úvodu tento útvar charakterizuje jako „tříveršovou lyrickou báseň o sedmnácti slabikách“, vzniklou v 17. století v Japonsku, související se zen-buddhismem a reflektující dění v přírodě. Dnešní autoři touto básnickou formou, o níž se lze mnohé dočíst v časopisu Tvar 11/2013, však ztvárňují i jinou tematiku.

Platí to též o Františku Všetičkovi, který v souboru svých 126 haiku reflektuje jednotlivé měsíce, roční doby a své zážitky, pracuje s narážkami na české spisovatele (třeba na Bohumila Hrabala), pohrává si s barvami a hláskami. Ctí však původní pojetí haiku, a tak v jeho knížce mají vrch přírodní imprese. Často se v nich objevují ptáci, například čápi („Dva klíny čápů / brázdí oblohu ranní. / Moci tak s nimi.“), labutě („Hejno labutí, / svist jejich těžkých letek - / kdo je povzbudí?“) či lelek („Lkající lelek / letěl lehounkým letem / listnatým lesem.“). Zhusta se v jejich verších vyskytují rovněž stromy: borovice („Háje borovic, / jejich předlouhá řada, / pak prázdná lada.“), olše („Koruny olší / se sklání nad potokem, / potok se horší.“), smrky („Zarostlé stráně, / nahoře zlomený smrk, / chodí sem laně.“) nebo celé lesy („Na kopci lesy, / začíná pošmourná noc, / den zmizel kdesi.“).

Všetička dále evokuje atmosféru předjaří („Holý jarní strom, / stále ještě padá sníh, / spící země sní.“), podzimu („Mlha podzimní, / mrazivá a nehybná - / čas zadumání.“) či podzimních měsíců („Tiché dny října, / slunce zápasí s mlhou, / mlčí krajina.“). V haiku založených na barvách opakovaně opěvuje zeleň: „Honosná zeleň, / zelená strmých strání - / poděkování.“ Za zmínku stojí i jeho evokace různých krajin, jež jsou zobrazeny jako ženy („Krajina dáma / člověku byla dána, / zůstala - jáma.“) nebo dívky („Krajina měla / tvary dívčího těla, / krajina-žena.“). Tyto krajinné reflexe občas obsahují i prvky kritiky: „Krajina mého / srdce, zapomenutá, / hledaná, zbitá.“

Haiku Františka Všetičky jsou přes svoji různorodost dosti působivá; čtenář je nadto může domýšlet, hledat v nich hlubší smysl, souznívat s nimi. Je třeba ocenit, že tak často reflektují přírodu: když už ji téměř ignoruje současná próza, píše se o ní aspoň v poezii.

Jiří Poláček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu