VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Smutek má u mne příbytek a jedno pondělí po západu slunce mne obzvlášť ovládl. Za vraty dvora nemohu říci dováděly, ale řvaly děti, dělaly smyky s koly, hádaly se, ty větší kouřily, zkrátka každodenní večerní setkání mládeže u křížku z roku 1814 před mými vraty. Poklidil jsem, co bylo třeba, a usedl na kozu ke klepání kosy. I když byl počátek týdne, dole v hospodě bylo veselo. Opékači a grilovníci si vyprávěli zážitky z víkendu, komu se lépe povedlo upéct prase a ugrilovat krůtu. Odpočatí po dnech volna s chutí piva na jazyku kuli plány na další víkend. V kleštích této atmosféry, ukryt v koutě dvora, vypouštěje cigaretový dým, seděl jsem, na nic nečekal, s nikým nehovořil. Padla na mne veliká skepse, z dění kolem sebe i z řad blízké přízně - samá negativa.

A najednou v devět hodin večer ozval se vsí hukot, blikání, rozruch. Jako zvuk polnice oznamující velkou událost. Vsí projížděly kombajny. Vstoupil jsem mezi vrata vytržen ze svých běd, zmocnilo se mne vzrušení. První, druhý, třetí… za nimi traktory. Pluk vojska vstoupil do ulic. Zaprášení bojovníci, kteří sklízí zrno, opravdové úsilí kolem mne přejelo, úsilí sklidit úrodu - prazáklad existence lidstva.

Tento mohutný lomoz přehlušil všechno to výše popsané hnidopišení, zvědavci koukali, já též, stál jsem ve vratech a cosi mne hřálo u srdce. A ti všichni opékači, děti, důchodci, psi, vlaštovky na drátech koukali a kombajnéři možná záviděli, že ostatní lelkují, pijí pivo a žerou a oni unavení, plní osin a prachu musí dál. Začít ještě večerní boj než padne rosa. Zítra může být pozdě, zítra může přijít déšť.

Záviděl jsem kombajnérům. Povznesli mě z prachu marnosti.

Stanislav Hausvater