VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Vážení a milí lidé,

příroda je mocná čarodějka. Příroda nás obdarovává, příroda nás má ráda, protože jsme se jí, my lidé, obzvláště povedli. Tak nějak bych mohl otevřít letošní čtvrté číslo věnované darům přírody. Dalo by se říci i jinak: Příroda je hrozná čarodějnice. Nic nedá zadarmo, všechno jsme si na ní museli vydobýt, vyrvat jí nějaké to tajemství, protože je zrádná. Za to, že ji využíváme, se nám pekelně mstí.

Nejhorší na tom je, že obojí je pravda. Avšak v čísle, které máte před sebou, se na to chceme podívat z té lepší stránky. Chceme ukázat, že v přírodě je spousta věcí, které můžeme zpredovat (česky sežrat), kterými se můžeme kurýrovat (léčit), ale i takové, na které můžeme hodit voko (můžeme se jimi potěšit). To všechno a mnohem víc se dozvíte, pokud poslední letošní Veroniku dobře prostudujete.

Česko má bohatou a rozmanitou přírodu zásluhou své polohy mezi různými biogeografickými regiony a díky polohám od nížin až po vysoké hory. Často slýchám, že naše příroda je krásná. Při ochraně přírody se u nás postupuje podle zákona, který hned ve svém prvním paragrafu stanoví: „Účelem zákona je přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitosti forem života, přírodních hodnot a krás a k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji.“ Je to jediný zákon z právního kodexu ČR, který operuje s pojmem krása. Proto je vhodné, zamyslet se nad jeho významem.

Geograf Jay Appleton v roce 1975 publikoval studii, ve které navrhoval teorii „prospect-refuge“ - teorii lidské estetiky. Teorie v kostce říká, že esence krásy je způsob uspokojování vrozené touhy. Základní lidské potřeby jsou možnosti (vyhlídky) a bezpečnost (útočiště). Obě tyto potřeby nám ukazují klíč k úspěšnému přežití a z tohoto pohledu je lidská estetika nastavena na schopnost předvídat krajinu, která tyto dvě složky obsahuje. Podle Appletona musí krajina naplňovat lidské biologické potřeby, a proto přírodní výběr zvýhodňoval ty jedince, kteří se zabydlovali tam, kde tomu tak skutečně bylo. Tak vznikly vrozené preference pro určitý typ krajin a daly základ estetickému zalíbení v krajině. Estetické uspokojení zakoušené při pohledu na krajinu vychází ze spontánního vnímání vlastností krajiny, která prostřednictvím svých tvarů, barev, prostorového uspořádání a jejích dalších viditelných atributů působí jako indikátor podmínek prostředí vhodného k přežití. Podle této teorie je tedy krása krajiny ryze praktická (i když nevědomá) volba.

Naopak americký sociolog Thorstein Veblen ve své Teorii zahálčivé třídy uvádí, že za krásné je považováno to, co je nepraktické a drahé. Například čínská váza, do které nelze dát ani květiny, boty na vysokých podpatcích, ve kterých téměř nelze chodit, apod. Věci praktické mohou být považovány za krásné až tehdy, když už se nepoužívají a jsou k ničemu (cep visící na zdi v hale, dřeváky ve vitríně…). A podobně je to s krajinou. Za krásnou prý považují lidé zejména takovou krajinu, která nepřináší žádný praktický užitek. Tento pohled na estetiku krajiny je ovšem druhotný a vznikl (dle Veblena) až po vzniku zahálčivé třídy (otrokáři, feudálové, buržoazie). A tak za krásné byly považovány vodopády, gejzíry, pralesy, vysoké hory - zkrátka takové krajiny, které byly takřka bez užitku.

Ať už je to s tou krásou jakkoliv, přeji vám krásný rok 2015 s časopisem Veronica.

Mojmír Vlašín