|
Vstup pro předplatitele: |
Vzpomeň si, jak jsme sbírali
u hájovny křik
divokých husí
Rybník byl na zimu vypuštěný.
Nad černým dnem —
v přísných a potrhaných řádkách
letěla hejna.
Ze střechy křídel
jsem skládal vlastní dno.
(Jan Skácel
Smuténka, 1965)
Při naší letošní cestě za středomořskými orchidejemi vedla začátkem května naše cesta s přáteli na Istrii, která jimi přímo pohádkově oplývá. Předposlední den našeho pobytu jsme se v pozdním odpoledni s manželkou vraceli podél mořského pobřeží a ve vysluněné zátoce s mělkou vodou kousek od břehu ona uviděla něco, co v prvé chvíli považovala za plovoucí kmen. Po přiblížení jsme uviděli, že jde o tuleně středomořského, který navíc spal. Mírné vlny si s ním hrály, občas jej přiblížily až k břehu, občas jej odnášely do moře. Aniž otevřel oči, vracel se přitom s občasným hlasitým výdechem vždy až téměř ke břehu, občas se i převalil na záda a evidentně si ve spánku užíval pohodu. To trvalo skoro půl hodiny, pak se stále se zavřenýma očima otočil a pomalounku odplul do hlubiny. Jak bylo toto setkání vzácné, jsme se dověděli až později. Těchto tuleňů se odhaduje v celém Středozemním moři tak kolem 400 kusů a v této části Jadranu byly v posledních letech zaznamenány, a to po dlouhé době, údajně dva kusy.
Ivo Dostál