Vstup pro předplatitele: |
Přivez mi něco živého -
- utíká Katka k tatínkovi
startujícímu mezi paneláky auto
Něco živého Určitě
Nezapomeň tati
(Jindřich Zogata)
Když jsem dostal pozvánku od německé nadace Euronatur na předávání výroční ceny v Konstanz (Kostnici) u Bodamského jezera, vytanula mi na mysli vyprávěnka v brněnském nářečí zvaném hantec: „Jak Žanek Husuj sfajroval v Pakostnici“ (v překladu: Jak byl Jan Hus upálen v Kostnici). V této souvislosti mi účast připadala trochu riziková. Měl jsem sice osobní pozvání od ředitele nadace Gabriela Schwaderera, ale znáte to, Hus měl taky glejt od Zikmunda. Pak jsem si ale uvědomil, že cena se uděluje především Jaromíru Bláhovi, pak celému Hnutí Duha a teprve v širším smyslu všem, kteří se podíleli na blokádě nelegálního kácení na Šumavě v roce 2011. Takže já tvořím jen doprovod, když tak upálí Bláhu.
Když mě pak volal hlavní laureát Bláha, všeobecně zvaný Chrobák, a ptal se, jak tam pojedu, tak jsem mu řekl: „Žany, nechoď do té Pakostnice, dajó ti tam na glocnu potupnó micnu, vobložijó tě holcnama a zapálijó fajr.“ (V překladu: Jene, nejezdi do Kostnice, dají ti na hlavu kacířskou čapku, obloží tě dřevěnými poleny a upálí tě.) Jenže on vedl svou, že pojede. Tak jsem jel taky.
Celá slavnost probíhala na ostrově Mainau, který patří starému šlechtickému rodu Bernadottů. Prvně jsme si prošli ostrov s průvodkyní. Je to vlastně veliké arboretum s krásnou parkovou úpravou. Zrovna tam káceli jeden uschlý strom a řezali ho na polena. Trochu jsem znejistěl a upozornil jsem na to Chrobáka. Ten byl v euforii z budoucí ceny a moje varování vůbec nevnímal.
Vešli jsme tedy do zámku. Slavnost otevřel hrabě Björn Bernardotte, příslušník švédské královské rodiny. Švédi jsou kalvinisti, ti upalovat nebudou, uklidňoval jsem se. Potěšilo mne laudatio, kde profesor Hubert Weiger, předseda organizace BUND (německý svaz ochrany přírody), řekl mimo jiné: „… v roce 1999 se začalo holosečně kácet také v posledních zbytcích pralesů (například na Trojmezné), načež Hnutí Duha uspořádalo nenásilnou blokádu. S úspěchem; největší prales na Šumavě zůstal uchráněn. Tato blokáda vyvolala celonárodní a velmi intenzivní diskusi o národním parku Šumava a jeho cílech. Jejím výsledkem byl začátek jednoho dobrého šumavského období. Vláda vzala doporučení IUCN vážně a v roce 2005 schválila pro národní park a jeho příští zonaci plán orientovaný do budoucnosti. Díky tomu mohlo být v roce 2007 formálně rozhodnuto, že alespoň na třiceti procentech plochy národního parku se proti kůrovci zasahovat nebude. Rokem 2010 však příznivé období pro Šumavu skončilo. Nově zvolená vláda kromě jiného neakceptovala cíle národního parku Šumava (ustanovené v plánu péče z roku 2005). Bez posouzení vlivu na evropskou soustavu chráněných území Natura 2000 byly v roce 2011 použity proti kůrovci pesticidy a v dosud bezzásahových zónách byly provedeny velké holoseče. Mnoho set lidí z ČR a dalších částí Evropy přispělo spolu s Hnutím Duha k pokojnému odporu a zablokovalo kácení. … Hnutí DUHA je dnes oceňováno pro důslednou ochranu národního parku Šumava a prosazování principu ‚nechat přírodu přírodnímu vývoji‘“.
Jaromír Bláha, jménem Duhy i jménem svým, krásně odpověděl a dopověděl, co bylo načato:
„… v posledních letech se diskuse o Šumavě rozšířila do celé republiky i Evropy. U nás Šumava není jen precedentem úsilí o ochranu posledních zbytků nedotčené nebo málo narušené přírody - všichni správci ostatních chráněných území v zemi vzhlížejí k Šumavě, protože vědí, že se tu rozhoduje i o nich. Na Šumavě se hraje o úroveň politické kultury. O uchování základních hodnot, jako je úcta k přírodnímu dědictví. Šumava se stala symbolem střetu hodnot. Bývalý prezident Václav Havel se zasazoval o ochranu šumavské divočiny. Bývalý prezident Václav Klaus se zasazuje o výstavbu sjezdovky v první zóně národního parku na Smrčině, kde je prales a hnízdí tetřevi. Řekl, že bude první, kdo si sjezdovku sjede. Dnes to vypadá, že nesjede.“
Na rozdíl od Mistra Jana se Jaromír nemusel obhajovat, přesvědčovat odpůrce, bránit pravdu ani nic podobného. Dodržoval pravidla konspirace a o mně se ani nezmínil. Bedlivě jsem však sledoval okolí, zda přece jen někdo nevyskočí s výkřikem: „Arcikacíř!“ Naštěstí zůstali Stráský, Mánek a Chalupa doma, a tak disputace probíhala v přátelském ovzduší. Pak prezidentka nadace Christel Schroederová předala Chrobákovi hlavní cenu. Opět jsem znejistěl, bylo to velké borové poleno. Sice krásně opracované, ale přece jenom poleno. Co to znamená?
Najednou jsem zacítil pach ohně. Tak přece, tak přece! Vyběhl jsem z místnosti a zjistil jsem, že ve vedlejším salóně se na lihu ohřívá lukulský raut. To už za mnou vyskotačili i ostatní účastníci slavnosti a pustili se do hodování, popíjení a debatování. Například s tajemníkem BUND jsme probírali, že v angličtině je jen malý rozdíl mezi lojr (právník) a lajr (lhář). On, sám právník, tvrdil, že ve skutečnosti je v tom velký rozdíl, neboť právníci za stejnou činnost berou mnohem větší peníze. Později jsme se přesunuli do soukromých prostor hraběte, kde diskuse pokračovala až do pozdních nočních hodin.
Druhý den jsme si prohlédli Husův dům, kde mistr bydlel, a Husův kámen, kde byl upálen. Žádná hranice se nám do cesty nepostavila, a to ani ve významu ohňologickém, ani ve významu politickém. A tak jsme se vydali přes Bodamské jezero k domovu. Uvědomil jsem si, že i když bývalí ředitelé parku Šumava za hrůzovlády ministra Chalupy udělali české ochraně přírody celoevropskou ostudu, podařilo se ji včera poněkud napravit. Jaromír Bláha měl v Kostnici výbornou řeč a rozhodně nepohořel. (V překladu: Jarek Blahuj v Pakostnici nevedl žádný křivý války a nesfajroval, vo tym žádná.)