Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Harmonická kulturní krajina venkova


Antonín Buček, Jan Lacina, č. 7/1994, s. 5-15
Veronica, 4. zvláštní vydání, 1994

Krajina domova

„Jest nám vytvořit krajinu, která by byla vlastí člověka, jeho nevyhnutelným doplňkem a přitom sobě samé věrnou a výhodnou. Vše živé v této krajině musí být zapuštěno do nejvýhodnějších podmínek, takže každý životní projev, jeho užitek pro člověka může býti vrcholný.“ Takto vytyčil hlavní poslání péče o krajinu velký znalec života na moravské vesnici, přírodovědec a etnograf profesor Vladimír Úlehla ve své knize Napojme prameny již v roce 1947. Zanedlouho nato zemřel, takže již nebyl svědkem toho, jak naše krajina přestávala být „vlastí člověka“. Více než čtyři desítky let pak převládala destabilizace a destrukce krajinných systémů, snaha přizpůsobit naši mnohotvárnou a různorodou venkovskou krajinu unifikovaným, stále větším a těžším strojům, gigantománie co největších bloků orné půdy, co nejvíce napřímených, vybetonovaných, nebo dokonce zatrubněných koryt potoků. Během relativně krátké doby tak byl narušen staletý a v některých oblastech dokonce tisíciletý vývoj venkovské krajiny, směřující k rovnováze přírodních a člověkem podmíněných krajinotvorných složek. Venkovská krajina tak byla často z krajiny domova degradována na agroindustriální výrobní prostředí.

Co je to krajina

Přírodovědci definují krajinu jako svéráznou část zemského povrchu, kde se stýkají a vzájemně na sebe působí geologické podloží s reliéfem, ovzduší, voda, půda, rostliny a živočichové a člověk se svými výtvory a aktivitami. Každá krajina má určitou polohu na povrchu Země, svérázný vzhled podmíněný určitou vnitřní strukturou krajinných složek, svéráznou energetickou bilanci a vyznačuje se svérázným vývojem. V přírodní, člověkem neovlivněné krajině byla svérázná mozaika společenstev rostlin a živočichů určována pouze přírodními silami - charakterem podnebí, vlastnostmi půd, tvary reliéfu a oběhem vody v krajině. Například mozaika vodních, mokřadních, lesních a lučních společenstev v širokých údolních nivách našich řek byla podmíněna především výškou hladiny podzemní vody, periodicky se opakujícími záplavami a erozní i sedimentační činností říčních toků.

Za přelom ve vztahu člověka a krajiny lze označit vznik neolitického zemědělství - u nás zhruba před 7 tisíci lety. Neolitický zemědělec začal krajinu kultivovat. Nejprve v nejteplejších sprašových nížinách a pahorkatinách vznikala charakteristická mozaika polí, pastvin, luk a zbytků původních lesů a lesostepí. Jak dokládá Kosmova Kronika česká, zůstala ještě v 11. století v hraničních horách Čech a Moravy přírodní krajina. Horské hřbety pokrývaly souvislé pralesy, kterými pouze sporadicky procházely obchodní stezky. V období středověké kolonizace v 11. až 13. století byla postupně kultivována i převážná část těchto území. Vrcholové části Moravských Karpat byly ovlivněny valašskou kolonizací, probíhající od 14. do 16. století. Přírodní krajina na takřka celém území našeho státu byla ovlivněna činností člověka. Vznikla krajina, kterou označujeme jako kulturní. Ne každou kulturní krajinu však můžeme považovat za harmonickou.

Venkovská krajina České republiky je velmi rozmanitá. Odlišnost krajinných typů je podmíněna rozdílným druhem a intenzitou vlivů lidské činnosti, především aktivit zemědělství a lesního hospodářství, a rozmanitostí přírodních podmínek. Z hlediska podmínek pro zachování, resp. tvorbu harmonické krajiny se výrazně liší tyto hlavní typy současné venkovské krajiny:

  • krajina zemědělská
  • krajina zemědělsko-lesní
  • krajina lesní

Krajina zemědělská

Nejméně příznivé podmínky pro harmonizaci přírodních a antropogenních složek má krajina zemědělská. Vyznačuje se naprostou převahou agrocenóz, především intenzivně obdělávaných polí, případně sadů, vinic a chmelnic. Trvalá travinná a lesní společenstva jsou zde zastoupena jen velmi málo (lesnatost nepřesahuje 10 %). Tento typ krajiny převažuje v klimaticky příznivých a úrodných nížinách a sprašových pahorkatinách především v Polabí a v moravských úvalech. Tato území byla součástí pravěké ekumeny, tj. oblasti souvisle obývané a obdělávané již neolitickými zemědělci. Trend destabilizace venkovské krajiny se zde projevil v posledních desetiletích s největší intenzitou. Právě zde vznikly největší bloky polí, dosahující rozlohy až několika set hektarů, prakticky všechny vodní toky byly napřímeny, velmi často jsou vedeny v betonových korytech, nebo dokonce zatrubněny. Svahy sprašových pahorkatin, dříve malebné díky mozaice maloplošných vinic, sadů a ostrůvků květnatých lad, byly s obrovskými náklady terasovány. Objem zemních prací často dosahoval rozměrů obvyklých v povrchových hnědouhelných dolech severních Čech. Množství chemikálií aplikovaných na zemědělských půdách mnohonásobně překročilo únosnou míru. Souhrn všech těchto stresových faktorů způsobil ekologickou katastrofu, která se v polovině sedmdesátých let projevila drastickým úbytkem populací drobné polní zvěře. Ze zemědělské krajiny téměř vymizely dříve hojné druhy - zajíc, koroptev a bažant. Obdobně se drasticky snížily populace volně žijících živočichů i většiny planě rostoucích rostlin. Na neobdělávaných místech převládla expanzivní ruderální vegetace - různé druhy merlíků, lebed, pcháčů aj. Nepůvodní druhy dřevin, zejména kultivary euroamerických topolů, převládají i ve sporadických výsadbách v krajině, např. ve větrolamech. I vesnice zde byly „ozeleňovány“ především exotickými dřevinami (cypřišky, zeravy, borovice černá) na úkor charakteristických domácích druhů. Vegetace vesnic začala připomínat vegetační doprovod vilových čtvrtí měst. Došlo k velmi výraznému narušení krajinného svérázu.

Zemědělsko-lesní krajina

Krajina, v níž se střídají pole, louky, pastviny, lesy, sady a sídla venkovského typu, propojené sítí cest a vodních toků, lemovaných liniemi stromů a keřů, má nejblíže k dosažení ideálu harmonické venkovské krajiny. Hlavním atributem této krajiny je rozmanitost. Zpravidla je to krajina členitých pahorkatin a vrchovin, tedy typů reliéfů, které v České republice převládají. V nížinách se tento typ krajiny zachoval jen výjimečně jako lučně lesní krajina širokých údolních niv Moravy, Odry, Ohře a vzácně i Polabí. Jedinečným typem naší zemědělsko-lesní krajiny je rybniční krajina v pánvích a plochých vrchovinách, kde v mozaice lesů, polí a luk zaujímají až dominantní postavení přírodě blízké ekosystémy rybníků. Podíl lesů v zemědělsko-lesní krajině je různý, pohybuje se převážně v rozmezí od 15 do 50 %, výjimečně je podíl lesů i vyšší. Lesní porosty se obvykle zachovaly tam, kde přírodní podmínky omezují možnost zemědělského využití - především na strmých svazích, na mělkých kamenitých půdách, často i na silně zamokřených nebo zaplavovaných půdách. Z ekologického hlediska je méně příznivá skutečnost, že převažují jehličnaté (smrkové nebo borové) lesní porosty, a to i tam, kde přírodní podmínky jejich pěstování neodpovídají. Jehličnaté monokultury jsou méně stabilní, snadněji podléhají různým biotickým i abiotickým škodlivým činitelům (přemnožení hmyzu, houbové choroby, sněhové a větrné kalamity, působení fytotoxických imisí). Charakteristickým prvkem zemědělsko-lesní krajiny jsou různé typy trvalých travních porostů (louky, pastviny, lada). Jejich podíl v posledních desetiletích výrazně poklesl. Louky byly rozorávány i v potočních a říčních aluviích. Tím se stalo, že značná část chemikálií z polí byla přímo splavována do vodních toků. I v tomto krajinném typu docházelo k nadměrnému zvětšování bloků orné půdy, ze zemědělských pozemků byly odstraňovány všechny „překážky“ (meze a kamenice s rozptýlenou dřevinnou vegetací), a to bez ohledu na jejich protierozní význam. Díky tomu se stále častěji projevují až katastrofální erozní jevy. Velkoplošné meliorace, které většinou znamenaly pouze celoplošné odvodnění rozsáhlých území, urychlily odtok vody z krajiny. Zmizela prameniště s mokřadními společenstvy. Voda z drenážních výústí odtéká do napřímených a zahloubených vodotečí a je silně znečištěná hnojivy a pesticidy. Tam, kde se tyto i další vlivy intenzifikace zemědělství kumulovaly, způsobily výrazné omezení druhového bohatství rostlin i živočichů. Často byly ničeny i poslední ostrůvky přirozených společenstev mokřadů, extenzivních luk a pastvin a druhově obzvláště bohatých travinobylinných lad v rámci programu tzv. náhradních rekultivací. Přes nepříznivý vývoj v posledních desetiletích se alespoň v některých částech zemědělsko-lesní krajiny zachovala mozaika rozmanitých společenstev blízká struktuře harmonické kulturní krajiny. Takovouto přiměřeně produktivní a přitom krásnou krajinou se dosud vyznačují např. některé části Třeboňska, šumavského podhůří, Českého středohoří, Českomoravské vrchoviny, Nízkého Jeseníku a Bílých Karpat.

Lesní krajina

Za součást venkovské krajiny je nutno považovat i území, kde převažují rozsáhlé lesní komplexy. V České republice se jedná především o hraniční pohoří, ale také o některé centrální části Čech a Moravy (např. Křivoklátsko, Drahanská vrchovina). Hustota osídlení lesní krajiny je velmi nízká. Zemědělsky využívané pozemky sem vnikají jen okrajově, především pro horské lesní oblasti jsou charakteristické rozlehlejší plochy luk a pastvin. Kromě ojedinělých zbytků přírodních pralesů, chráněných v rezervacích, jsou všechny naše lesy společným dílem přírody a člověka. Výrazně je změněna především dřevinná skladba. Přírodní lesy byly diferencovány podle trvalých ekologických podmínek, závislých na geologickém podloží s reliéfem, klimatu a úživnosti půd a jejich vláhových poměrech. Na území České republiky lze vymezit více než 150 skupin lesních typů, rozdílných dřevinnou skladbou, složením bylinného podrostu i živočišnou složkou. V nižších polohách byl hlavní porostotvornou dřevinou dub, ve středních buk. Teprve ve vyšších částech vrchovin a hornatin přistupovaly jedle a smrk. Tato výrazná diferenciace lesních společenstev byla v průběhu posledních dvou staletí změněna, v našich lesích výrazně převládají uměle založené smrkové a borové monokultury. Trend smrkového a borového hospodářství byl oficiálně protežován především v posledních dvou desetiletích, i když přírodovědci a ekologicky vzdělaní lesníci upozorňovali na negativní důsledky pěstování jehličnatých monokultur. Pěstování lesů bylo přizpůsobováno těžké mechanizaci, holosečí s následnou umělou výsadbou smrku a borovice byly měněny zbytky přirozených listnatých porostů. Na většině území lesní krajiny České republiky zůstaly ekologicky stabilní přirozené lesy zachovány často jen ve fragmentech v lesních rezervacích. Významným stresovým faktorem především jehličnatých porostů se staly imise, které ve vrcholových částech hornatin v severní polovině České republiky způsobily ekologickou katastrofu. Svérázná mozaika přirozených lesních společenstev, kterou se vyznačovaly jednotlivé lesní oblasti, byla pěstováním jehličnatých monokultur často zcela setřena. Dnes si již jen těžko představíme, jak vypadala lesní krajina Žďƒárských vrchů s převahou jedlových bučin, neboť přeměna na smrkové monokultury zde proběhla již v minulém století. Jsme však svědky toho, jak v posledním dvacetiletí probíhá přeměna přirozených listnatých porostů v karpatské části Moravy - ve Chřibech, v Bílých Karpatech i v Moravskoslezských Beskydech.

Za harmonickou lesní krajinu můžeme považovat jen takovou, kde převažují přirozené a přírodě blízké lesní porosty, šetrně pěstované s ohledem na trvalé zachování lesního prostředí. V harmonické lesní krajině nemohou být rozsáhlé holoseče, vyžadující umělé zalesňování a znemožňující přirozenou obnovu dřevin. Postupy v lesním hospodaření, které jsou blízké přírodě a které využívají přirozené zmlazování dřevin, umožňují rozsáhlé holoseče vyloučit.

Harmonická venkovská krajina a její skladebné prvky

Kulturní krajina je taková, v níž jsou v souladu přírodní krajinotvorné složky se složkami do různé míry změněnými, resp. vytvořenými člověkem. V harmonické kulturní krajině jsou plochy destabilizovaných ekosystémů (pole, intenzivní louky a pastviny, hospodářské lesy, sídla) vyváženy plochami ekologicky stabilnějších přirozených a přírodě blízkých ekosystémů (lesy s přirozenou dřevinnou skladbou, mokřady, přirozená travinná společenstva, vodní plochy a toky s přirozenými pobřežními společenstvy apod.). Takováto krajina je dobrým domovem nejen lidí, ale i rostlin a živočichů, žijících v rozmanitých společenstvech, propojených složitou sítí vzájemných vazeb a vztahů. Antropogenní vlivy v harmonické kulturní krajině nesmí překročit únosnou mez, jinak by přestala být nejen úživnou, ale i psychicky libou.

Svéráz harmonické kulturní krajiny venkova je určován plošným zastoupením a rozložením přírodních a antropogenně podmíněných skladebních prvků, významných z hlediska biodiverzity krajiny. Jako přírodní skladebné prvky označujeme ty části krajiny, které se vyvíjejí bez lidských zásahů. V naší venkovské krajině k nim patří přirozené vodní toky, tůně a jezera, různé typy mokřadů, svérázné tvary reliéfů (skály, sutě, písečné duny, strže, balvanité kopečky, krasové tvary podzemní i povrchové apod.) a zbytky přirozených lesních a lesostepních společenstev.

Dlouhodobou lidskou činností v krajině vznikla rozmanitá škála krajinných prvků lišících se druhem a intenzitou lidských vlivů a přitom významných z hlediska biodiverzity a ekologické stability. Patří k nim přírodě blízké lesní porosty, liniová dřevinná společenstva (aleje, stromořadí, břehové porosty, ochranné lesní pásy), staré solitérní stromy, louky a pastviny s významným podílem až převahou přirozeně rostoucích druhů, zatravněné vysokokmenné sady, různé typy lad, společenstva mezí kamenic, lemová společenstva komunikací a lesních okrajů, unikátní společenstva kamenných zídek, opuštěné lomy a zemníky, rybníky, vodní toky s přírodě blízkou úpravou, zaplavené uměle vytvořené deprese s přirozenými vodními společenstvy.

Tyto přírodní i člověkem podmíněné skladebné prvky venkovské krajiny příznivě ovlivňují nejen biodiverzitu, ale i krajinný ráz, který v nás vzbuzuje pocity libosti, pohody a krásy. Určité rozmanité zastoupení a rozložení právě těchto krajinných prvků odlišuje jednotlivé venkovské krajiny a činí z nich svébytnou krajinu domova. Tyto krajinné prvky, na rozdíl od těch částí venkovské krajiny, které slouží téměř výhradně k produkci (rozlehlá pole, intenzivní louky a sady, lesní lignikultury apod.), můžeme označit jako stabilizační. Plochy vyhrazené k produkci v kulturní krajině obvykle plošně převažují. Proto je nezbytné, aby zde byly dostatečně zastoupeny a vhodně rozloženy prvky stabilizační, které podmiňují možnost polyfunkčního využití venkovské krajiny. Na stabilizačních prvcích je závislá funkce rekreační, půdoochranná, hygienická, vodohospodářská, je na nich podstatně závislé i zachování biodiverzity - druhové rozmanitosti rostlin, živočichů, mikroorganismů a jejich společenstev.

Neexistuje žádný vzorec, který by umožnil jednoduše naplánovat, jak má vypadat harmonická venkovská krajina v různých oblastech České republiky. Naše venkovská krajina je velmi různorodá, vyznačuje se jak odlišností přírodních podmínek, tak i historickým vývojem kultivace. Jiná je harmonická krajina úpatí velmi teplého bradlového pásma Pavlovských vrchů na jižní Moravě, kde se střídají vinice, meruňkové a broskvové sady, druhově neobyčejně bohatá lesostepní lada, rozčleněná sítí liniových společenstev teplomilných křovin, jiná je harmonická krajina Třeboňské pánve, utvářená soustavou rybníků a náhonů s přirozenými pobřežními společenstvy, s ostrůvky přirozených rašeliništních společenstev s borovicí blatkou, s rozlehlými porosty třeboňské borovice na písčitých sedimentech a s rozlehlými loukami v nivách. Harmonická kulturní krajina u Synalova na Českomoravské vrchovině se zase vyznačuje častým výskytem svérázných forem reliéfu (skalní hradby, mrazové sruby, sutě, balvanové proudy, nezpevněné kamenné zídky), zbytky přirozených listnatých lesních porostů s převahou buků a javorů, pastvinnými lady s vřesem, rozlehlými vysokokmennými sady s převahou třešní, jabloní a švestek, zbytky alejí třešní a jeřábu ptačího podél polních cest, kromě lesních pramenišť je zde i rybníček a zbytek náhonu s mokřadní a vodní biotou.

Cesty k obnově

Chceme-li, aby venkovská krajina byla harmonická, musíme prvořadě zajistit nezbytný podíl stabilizačních skladebných prvků a jejich optimální rozložení. Především je nutno zajistit zachování stávajících přírodních i antropogenně podmíněných stabilizačních krajinných prvků. Zatímco zachování přírodních stabilizačních prvků je podmíněno především jejich ochranou před rušivými vnějšími vlivy, o antropogenně podmíněné stabilizační prvky je nutno soustavně pečovat. Soustu stávajících stabilizačních prvků nazýváme kostrou ekologické stability krajiny. Velmi často je ve venkovské krajině stabilizačních prvků nedostatek. Proto vznikla koncepce vytváření územních ekosystémů ekologické stability krajiny jako ucelené sítě vzájemně propojených součástí vytvářejících minimální prostorové podmínky pro zachování biodiverzity krajiny.

Chceme-li biodiverzitu zachovat a obnovit, musíme zachovat nebo vytvořit příznivé podmínky pro existenci planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů a jejich společenstev. V krajině pro ně musí zůstat prostor a vhodné abiotické prostředí. Např. pro zachování populací obojživelníků je nežádoucí zavážení tůní, mokřadů a pramenišť, ale i antropogenně vzniklých a dnes zaplavených zemníků a lomů odpady. Chceme-li v zemědělské krajině obnovit populace koroptví, musíme omezit používání některých jedovatých pesticidů a obnovit možnost jejich nerušeného hnízdění na mezích a ladech. Zachování druhově pestrých lučních společenstev, které jsou mnohobarevností kvetoucích bylin ozdobou venkovské krajiny, je podmíněno nejen jejich pravidelným kosením, ale i vyloučením nadměrného hnojení a tzv. rychloobnovy, při níž jsou travinobylinná společenstva rozorána a oseta jen několika pícninářsky výnosnými druhy trav.

Připomeňme si alespoň dva důvody, proč je zachování biodiverzity věnována v současné době taková pozornost. První vychází z ekologické etiky, z poznání toho, že člověk, jehož hospodářská činnost je rozhodujícím činitelem vývoje krajiny, je povinen zachovat podmínky nejen pro sebe, ale i pro existenci všech živých tvorů. Druhým důvodem zachování biodiverzity je bioindikační význam přirozeně se vyskytujících druhů. Výskyt nebo absence rostlinných a živočišných druhů je nejlepším ukazatelem toho, je-li krajina ekologicky stabilní, tedy zdravá, nebo je-li narušena a do jaké míry. Příklady si dokáže každý člověk, jemuž je venkovská krajina krajinou domova, doplnit sám.

Územní systémy ekologické stability krajiny

Zachování a obnova biodiverzity je jedním z hlavních cílů vytváření územních systémů ekologické stability krajiny. Pro obnovu ekologické stability venkovské krajiny je nejdůležitější soustav místních, lokálních biocenter, biokoridorů a interakčních prvků tvořících nejhustší síť stabilních a stabilizujících společenstev v krajině. Na vypracování koncepce územního zajištění ekologické stability se podílel rozsáhlý tým našich přírodovědců a projektantů územních plánů, plánů pozemkových úprav a lesních hospodářských plánů. Koncepce ekologické sítě v krajině, tvořené soustavou území s přirozenými a přírodě blízkými společenstvy, odpovídá tomu, jak k péči o krajinu přistupují v zahraničí. V zemích Evropských společenství je ekologická síť vytvářena v rámci programu EECONET, v USA vzniká systémům ekologické stability podobná soustava území pod názvem Greenways - zelené cesty. Neobyčejně prozíravým činem bylo začlenění tvorby územních systémů ekologické stability krajiny do zákona ČNR č. 114/92, o ochraně přírody a krajiny. V období pronikavých změn naší venkovské krajiny je tak legislativně zajištěna možnost vytváření soustavy ekologicky stabilních území, příznivě ovlivňujících okolní zemědělské a lesní kultury.

Dobrý zákon vytváří příznivé předpoklady, ale záleží na postoji a aktivitě obyvatel venkova a místních zastupitelstev, jak se podaří tyto předpoklady využít, jakou hodnotu přisoudí dlouhodobé péči o krajinu, o obnovu její ekologické stability. V současné době je nejdůležitější začlenění systému ekologické stability do projektů pozemkových úprav. Tam, kde si hodnotu a význam ekologické sítě pro obec uvědomují, aktivně spolupracují s projektanty při vymezování stávajících významných krajinných prvků i při navrhování nových skladebních součástí - lokálních biocenter a biokoridorů.

Prosazování koncepce systémů ekologické stability jako součásti obnovy ekologické stability venkovské krajiny není bezkonfliktní. Nejčastěji uváděné věcné námitky proti vytváření ekologické sítě v naší krajině lze shrnout do tří okruhů:

  • optimálně fungující ekologická síť vyžaduje příliš mnoho prostoru
  • doplňování nových skladebních součástí a péče o ně vyžaduje příliš mnoho prostředků
  • vytváření systému ekologické stability narušuje práva vlastníků, především podnikatelské záměry zemědělců

Při posuzování rozsahu ploch zaujímaných biocentry a biokoridory je nutné si uvědomit, že většina je situována na lesním půdním fondu a jejich fungování není v rozporu s přírodě blízkými postupy hospodaření v lesích, takže nedochází k zásadní ekonomické újmě. Podobná situace je u biocenter, která jsou tvořena přírodě blízkými společenstvy trvalých travních porostů. Prostorové parametry nově vytvářených biocenter a biokoridorů jsou minimální, jsou stanoveny tak, aby umožnily jejich fungování při co nejmenší nezbytné ploše. Vzhledem k předpokládanému diferencovanému útlumu zemědělské výroby v souvislosti s nutností omezit nadprodukci by nalezení prostoru pro stabilizační prvky v zemědělské krajině nemělo být nepřekonatelným problémem.

Náklady na vytváření nových biocenter a biokoridorů jsou skutečně vysoké. Zopakujeme ale, že se nejedná o krátkodobou jednorázovou akci, ale o dlouhodobý proces postupného vytváření propojené ekologické sítě. V současné době je nejdůležitější zachovat již existující součásti a zajistit adekvátní péči o tato území, tvořící současnou kostru ekologické stability krajiny. Návrh optimální soustavy biocenter a biokoridorů v lokálních územních systémech trvale fixuje územní, prostorové nároky a brání lokalizaci aktivit, které by trvale znemožňovaly budoucí ekologickou funkci.

Racionální podnikatelské záměry vlastníků ať zemědělské, nebo lesní půdy nemohou být v rozporu s vytvářením systémů ekologické stability. Vždyť stabilizační účinky, obnova ekologické stability venkovské krajiny se příznivě projeví i na jejich pozemcích. Zemědělci a lesníci se z producentů potravin a dřeva stávají pečovateli o krajinu, o její mnohostranné funkce. Tento posun bude třeba zohlednit i ekonomicky, soustavou daňových úlev, případně dotací na činnosti související se zajišťováním ekologické funkce krajiny.

Nelze tvrdit, že obnova ekologické stability venkovské krajiny bude jednoduchou a krátkodobou záležitostí. Vytváření územních systémů ekologické stability je jedním z prostředků k dosažení tohoto dlouhodobého cíle. Zajišťuje minimální prostor pro stabilizační působení přirozených společenstev, prostředí pro různorodou škálu organismů, tvořících „mateřská znaménka“ venkovské krajiny jako krajiny domova. Lze konstatovat, že skutečná obnova vesnice není možná bez postupné souběžné přeměny naší současné venkovské krajiny v harmonickou kulturní krajinu s vyváženým poměrem ekologicky stabilních a nestabilních částí. 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu