Čtení na tyto dny

Na tom neulpí lež

Do vzduchu cválají
luční konící pod hřívami lipnic

Od sídlištních remízek
poržávají zrána na večer

Chtějí mne nosit
a nést chtějí se kudy jdu

Nemohu se jim vylhat
Dýhové dveře
- denně je odemykám a zamykám -
jsou pro ně pořád zarubaný les

Z pastuších tobolek
rozsutých
podél ulic stromů naproti
podráží tamaryšek

Hryzou rosná zubadélka - koníci

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Nejlepší je naděje


Ivo Dostál, č. 1/2015, s. 1

Ohlas na loňské 3. číslo Veroniky byl velmi příznivý a také letošní první číslo je věnováno ovocnářství. Doufáme, že bude přijato podobně. Stejnému tématu se věnujeme opakovaně, protože až na malé výjimky všichni oslovení autoři své příspěvky poslali. V dobách, kdy se čas stává nejcennější devizou našich životů a příspěvky nejsou honorovány, a už vůbec nehledě na to, že jejich zveřejnění v našem časopise není ani součástí impaktového systému, je to velmi potěšující. Asi to není u nás se službou a prací pro druhé ještě tak zlé a o to více patří naše poděkování všem autorům obecně.

Když jsem přemýšlel, co mně samotnému sadaření a vůbec pěstování všeličehož přináší mimo adrenalinu, tak asi to hlavní je naděje, kterou člověk vkládá do svého konání. Nejde tak o výsledek, i když samozřejmě radost z dobré úrody je převeliká, více jde o tu naději. Tady nejde tolik o výhru jako u gamblerů, ale o čistou radost ze hry, a to je to, co se dnes asi ztrácí. Stále více jsme směrováni na výhru, na to, jak více, lépe, rychleji, jak být první a nejlepší a pokud možno stále. Ale co potom, nemůžeme přece neustále jen vyhrávat a být úspěšní, a ani to nemůže být smyslem života. O něm svého času výstižně psal brilantní filozof Ivan Sviták, že je to s ním jako s loupáním cibule. Jak se prodíráme životem, odstraňujeme jednu vrstvu za druhou, až dojdeme ke konci, se slzami v očích vidíme, že smysl našeho konání a života byl v tom loupání, a ne v tom, co (ne)najdeme. Nejde tedy o cíl, ale hlavně o cestu k němu.

Na mé zahradě severně od Brna, na které hospodařím od roku 1997, jsem měl rozumnou úrodu ovoce pouze 2×, protože když nepršelo do květů, tak přišel pozdní mráz. Nebo přišlo sucho v tu či onu dobu a já jsem nebyl schopen bez zdroje vody a s pouze půlmetrovou vrstvou půdy závislý jen na srážkách zachránit při dlouhotrvajícím suchu úrodu. Květů si však každý rok užívám. Psal jsem nedávno o tatarce čili hruškojeřábu, kterou už také drahná léta pěstuji a těším se na její plody. A když už mi loni konečně vykvetla, ba i dva plody v bohatém květenství nasadila, tak jsem kolem nich chodil po špičkách. Když však jeden ukousla nějaká potvora, tak jsem druhý raději ochraňoval jemnou přízí, ale stejně odpadl suchem, ač jsem každý týden stromek poslední vzácnou vodou přednostně zaléval. Ale to vzhledem k vzduchu bez dlouhodobé vzdušné vlhkosti nestačilo. Loňské sucho začalo už vlastně od předloňského podzimu a bylo děsivé, trvající až skoro do srpna loňského roku. Scházely všechny typy zimních srážek, předjarní i jarní srážky a srážkově nejbohatší měsíce červen a červenec zklamaly úplně. I když to třeba statistické úhrny ani nemusely zaznamenat, protože srážky přibližně do 5 mm nejenže zachytí hustší koruny stromů a keřů a ani neprosáknou hlouběji do půdy, ale rychle se i v následujícím slunečném a často i větrném počasí vypaří. Tak to bylo u nás, přívalové srážky se nám vyhýbaly, a tak jsme sklidili dvě malá jablíčka z 10 stromů a ještě i cosi navíc uschlo úplně.

Získal jsem tedy alespoň volné místo pro něco nového, protože pokud jste správnými zahradníky, dříve nebo později volné místo už stejně na nic ani nemáte. To je to, jak se trefně říká, že každá ryba dorůstá velikosti akvária, což má ale platnost obecnou. A těch svodů v sadaření je stále více než dost. O některých málo známých ovocných odrůdách je už pojednáno v předešlém i v tomto ovocnářském čísle a doufám, že se nám bude dařit průběžně získávat další nové informace do ovocnářské rubriky i v budoucnu. A abychom se měli na co těšit, tak se jen krátce zmíním o těch nejnovějších zajímavostech, které jsou velmi nadějné a dosud se u nás ani nedaly získat. Jde o křovité višně, což jsou kříženci višně (Prunus census) s třešní křovitou (Prunus fruticosa). Výsledkem toho jsou keře do 2 m velikosti, uvádí se u nich úroda kolem 10 kg ovoce a známo je už asi deset odrůd s různou velikostí a chutí plodů. Další takřka neznámou ovocnou dřevinou je i hlošina okoličnatá (Eleagnus umbelata). I u základního botanického druhu víme, že má jedlé plody, ale jsou malé a málokdo je chutnal, ač mají být výtečné chuti. Jsou už ale vyšlechtěny odrůdy s většími plody o velikosti rybízu či menší třešně a chuťově ještě lepšími. Obojí novinky jsou nenáročné a klimaticky vhodné. Nevím jak vy, ale já se na ně těším. Ovšem, jak jsem už výše psal, nejlepší je vždy ta naděje.

Ivo Dostál

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu