VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Tam, kde je dnes na naší zarostlé zahrádce světlina, do které se naklánějí zvonky a růže, tyčil se donedávna vlašský ořech. Dožíval jako poslední z dvaceti ovocných stromů - jabloní, hrušní, rynglí, třešní, višní a švestek, které tu kolem roku 1925 dal vysázet dědeček. Když jsem se na ořech jako malý kluk naučil lézt a spojil s ním své osudy, muselo mu být teprve kolem třiceti let. Přesto mi připadal mohutný, nejvyšší z našich stromů.

Náš ořech byl už v dobách mého dětství nejmohutnějším stromem v zahradní části města. Proto jeho vrchol nemohl minout snad žádný z ptáků prolétávajících kolem. Zjara v něm zpívali první špačci a drozdi, s příchodem podzimu ho navštívila první letka havranů.

Ořechy jsme rážívali - jak doporučuje lidová tradice - vždy po svatém Václavovi. Ruce jsme pak dlouho mívali nahořkle žlutohnědé od loupání kožovitých slupek. Obdobně jako předávali otcové v určitém věku svým synům břitvu, předal mi tatínek na prahu jinošství bidlo. Vládcem koruny jsem se tak stal na desítky let já. Dokázal jsem orážet ořechy i z nejvyšších větví, balancoval jsem každého podzimu s bidlem až vysoko nad hrdliččími hnízdy. „Jenom proboha nespadni!“ strachovala se dole maminka, z výšin tak malá, zatímco já z rozhoupaných křehkých větví s rozkoší vnímal okolní rodný svět.

Souladně se mnou rostl i ořech do výšky i do šířky, až zastínil málem celou zahradu. V té době nám dával dobré dva koše ořechů. A to ještě zbylo do zimy v jeho koruně dost pro veverky, strakapoudy i ořešníky, vzácně přilétající z dalekých hor. Po padesátce začal tu a tam chřadnout, koruna prosýchala a olamovaly ji vichry. V dutinách po vyhnilých větvích se občas usídlili rehci zahradní. Vyhnívat začal i tlustý kmen. Ořechů již bývalo sotva pár košíků, zato jsme v sychravých dnech na prahu zimy sklízeli z našeho ořechu hlívu ústřičnou.

Výbornou hlívu záhy vystřídaly těžko stravitelné choroše. Dřevo změklo. V jedné z nejsilnějších větví si vykloval šest metrů nad zemí hnízdní dutinu strakapoud. Sledovali jsme s nadšením jeho úsilí - pod ořechem se kupily sírově žluté třísky. Pak ruch ztichl a po pár týdnech se začala z dutiny ozývat nenasytná mláďata. Současně se hned pod hnízdem rozvinuly mohutné plodnice choroše šupinatého. Radoval jsem se z jejich krásy, zatímco se moje paní strachovala, že ořech padne. Pozval jsem našeho předního specialistu na dřevokazné houby, aby ji uklidnil. Na naši otázku, zda se máme pádu prohnilé části ořechu obávat, odpověděl lapidárně: „Může to spadnout kdykoliv!“

Spadlo, hned druhý den. Boční větévky naštěstí ztlumily razanci pádu, takže mladí strakapoudi zůstali naživu. Ozývali se teď ovšem z dutiny těsně nad zemí, ze suterénu, kdežto zmatení rodiče je stále hledali v původním druhém patře. Nepomohlo vztyčit ležící část do svislé polohy. Nezbývalo než zahájit náročnou a vysoce sofistikovanou akci. Sezval jsem sousedy včetně osobního lékaře. Vyřízli jsme z padlé části zhruba metrový špalek se strakapoudí dutinou. Sehnali jsme dlouhý žebřík a od spřátelené firmy získali pevné popruhy. Špalek jsme vytáhli a v původní výši šesti metrů připoutali ke zbylému kmeni. Po čtvrt hodině začali rodiče své mladé zase krmit a šťastně je za týden vyvedli.

V dalších letech se v přírodní budce zahnízdili špačci, pokusili se o to i krutihlavové. Ořech s narušenou stabilitou nám přišel upravit známý arborista. V místě zlomu vymodeloval motorovou pilou pěknou korunu - prý podle vzoru jednoho anglického arboristy. Tuším, že jím musel být sám slavný sochař Henry Moore. Z našeho ořechu zbývalo už jen bizarní torzo. Bylo však dosti těžké na to, aby při pádu rozbilo střechu, přizabilo děti na pískovišti. A tak jsem za pár let svolil k dalšímu arboristovu zásahu. Definitivnímu.

Ve světlině naší zahrady, tam kde se tyčíval mohutný vlašský ořech, máme teď na jeho pařezu truhlík s dýní hokaido. Ale vedle něho leží zbytek silného dutého kmene - logger, který je útočištěm rozmanitých hub, členovců i hmyzu včetně přítulných sršňů. Sedaje na něm, toužívám po výšinách klukovských let i po nahořklé vůni dávno odvátého ořechového listí.

Jan Lacina