Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Josef Vavroušek


Tomáš Růžička, č. 1/2015, s. 45-47
DO 30. 4. 2015 MůžETE NOMINOVAT NA CENU JOSEFA VAVROUšKA! (více na www.cenajosefavavrouska.cz)
Josef Vavroušek.
Josef Vavroušek. Foto archiv Nadace Partnerství

Ač se to pamětníkům bude zdát neuvěřitelné, je tomu již dvacet let, co pod lavinou ve slovenských Roháčích zahynul se svou dcerou Petrou první (a vlastně i poslední) československý ministr - předseda Výboru pro životní prostředí Josef Vavroušek. Mnozí si jistě vzpomenou na třetí březnový týden roku 1995, kdy se Josefovi kamarádi vydávali na zoufalou a zároveň naivní záchrannou akci do slovenských hor. Nechtělo se věřit, že by takto náhle zmizel člověk, který dokázal spojovat lidi nejrůznějších profesí a zájmů, a který pro mnoho lidí představoval naději, že i pro politiky může být životní prostředí a udržitelný život mezi prioritami. Ba co víc, že udržitelný život může být samou podstatou politiky. Josef byl o tom přesvědčený a sám o tom dokázal přesvědčit i ostatní. Tenkrát 18. března 1995 však bylo náhle jasné, že Československo přišlo o svého vizionáře.

Josef byl obdivovatelem Alberta Schweitzera, teologa, lékaře, filozofa, hudebníka a držitele Nobelovy cenu míru z roku 1952, který odešel do Afriky, aby založil v Lambaréné nemocnici pro léčení chudých. I proto se se svými přáteli vydal v roce 1968 na Expedici Lambaréné, která do Schweitzerovy nemocnice vezla léky. V té době mu bylo třiadvacet let. Devítiměsíční cesta napříč Afrikou ovlivnila celý jeho život a prohloubila jeho smysl pro solidaritu. Asi tady, na této africké cestě, lze hledat hlavní impulsy pro Josefovy pozdější mezinárodní počiny i jeho vnímání provázanosti problémů životního prostředí.

Svou pevnou vůli a odhodlanost pěstovanou horolezeckými výpravami ať již na skalky v Čechách nebo nedaleké Tatry, či do Pamíru nebo Julských Alp využíval celý život. Ať již jako pouhý popularizátor myšlenek o ochraně životního prostředí, nebo jako organizátor akcí, či vůdčí osobnost organizací a hnutí.

Na prahu sedmdesátých let pomohl s překladem i vydáním tehdy kultovní zprávy Římského klubu „Meze růstu“ od manželů Meadowsových. V té době to byla v tehdejším Československu vskutku undergroundová literatura.

Aktivně se účastnil činnosti Ekologické sekce čs. biologické společnosti při ČSAV. Přednášky různých odborníků pod hlavičkou této ekologické sekce byly v 80. letech velmi populární. Pamatuji na nabitý sál na Novotného lávce v Praze, kde se pravidelně konaly přednášky a diskuse na nejrůznější ekologická témata, kterými jsme tehdy žili. Snad největší kauzou v té době byly plány na výstavbu vodního díla Gabčíkovo-Nagymaros. Josef Vavroušek v té době velmi aktivně vystupoval proti tomuto záměru a vysvětloval, kde se dalo, pochybnosti o této megastavbě. Právě jako člověk s technickým vzděláním dokázal jednoduše vysvětlit všechny problémy, které jsou s výstavbou spojeny.

V září 1989 zakládal Kruh nezávislé inteligence a v listopadu Občanské fórum. Chopil se příležitosti a začal se svým typickým zapálením pro věc vysvětlovat potřebu ochrany životního prostředí a solidarity ať již jako ministr, učitel, nebo představitel svojí STUŽe. Byla to doba začátku divokého kapitalismu a privatizace státního majetku, včetně té kuponové, která nás všechny hodila do tržního hospodářství a chtě nechtě nutila přemýšlet ekonomicky. Doba, kdy životní prostředí bylo pověstnou „třešničkou na dortu“, na kterou si musíme nejdříve vydělat. Lidské hodnoty a společnost, Jsme sami proti sobě, Monetarismus a společnost, Nestačí ucpat komíny, Peníze bez odpovědnosti nepomohou, Práva budoucích generací a naše odpovědnost, Předpoklad: tolerance, Trh je necitlivý - podíváte-li se na názvy článků v novinách nebo rozhovory s Josefem Vavrouškem z počátku devadesátých let, všimnete si, že pro Josefa Vavrouška byly na prvních místech žebříčku hodnot kvalita života a tolerance.

Celostní pohled a vidění souvislostí

Josef Vavroušek, pro někoho možná překvapivě, nebyl přírodovědcem, ale naopak technikem. Vystudoval strojní fakultu ČVUT a od roku 1975 pracoval v Ústavu pro ekonomiku a řízení v oblasti kybernetiky a teorie systémů, později se specializací na péči o životní prostředí. Ač nebyl přírodovědec, velmi dobře chápal funkce ekosystémů a význam živé přírody pro člověka. Jako zapálený horolezec měl k přírodě úctu a měl k ní i respekt a pokoru. Přesto řešení tehdejších problémů viděl v jiné rovině než přírodovědné nebo technické. Sám později řekl: „Já jsem záměrně šel tam, kde problémy životního prostředí a lidstva je možné spojovat, zejména v sociální oblasti. To není otázka přírodovědná, přírodní věda nám poskytuje základní informace o tom, jak funguje příroda, technika umožňuje hledat technická řešení, ale klíč k tomu je v sociálních vědách, počínaje filozofií přes psychologii, sociologii… Propojení sociálních, technických a přírodních věd je prostě nevyhnutelné, protože nutí lidi uvažovat v souvislostech.“ Proto není překvapivé, že se Josef sociálním vědám začal věnovat na Karlově univerzitě. Přednášel o trvale udržitelném rozvoji, respektive o trvale udržitelném životě, a zakládal obor sociální a kulturní ekologie. O tom, zda by mělo jít o „rozvoj“ nebo spíše celostní „život“, vedl několikrát debaty s mnoha lidmi. Byl přesvědčen, že se musí usilovat o udržitelný život. I proto založil v roce 1992 Společnost pro trvale udržitelný život (STUŽ), která funguje dodnes.

Josef přirozeně nevnímal životní prostředí a udržitelný život jen omezeně hranicemi Československa nebo později jen České republiky. Jeho kamarád a spoluzakladatel STUŽ Mikuláš Huba, který je dnes poslancem slovenského parlamentu, to charakterizoval takto: „Ačkoliv byl myslitelem vycházejícím z ,echt‘ evropských duchovních rozměrů humanismu, přesahoval tento tradiční myšlenkový rozměr minimálně ve dvou směrech: směrem ke třetímu světu a globalizmu a směrem k věcem přesahujícím samotného člověka, tedy k ,mimolidské‘ přírodě.“

Vavroušek se stal federálním ministrem životního prostředí v době, kdy se na globální úrovni připravovala dosud největší celosvětová konference hlav států věnovaná životnímu prostředí a rozvoji. Chystalo se přijetí několika významných a do té doby průlomových mezinárodních úmluv o ochraně biodiverzity a ochraně klimatu, udržitelný rozvoj se zdál být základním východiskem pro řešení problémů světa. A v této době přišel Josef Vavroušek s iniciativou pozvat všechny ministry životního prostředí z celé Evropy, bez ohledu na její dělení na Východ a Západ nebo na členské země EU a nečlenské, do České republiky. V roce 1991 se toto setkání podařilo v rekordním čase zorganizovat. Jak vzpomíná Jan Kára, který tenkrát měl mezinárodní aktivity na federálním výboru na starosti jako poradce: „Josef měl sílu a nezadržitelnou potřebu pracovat minimálně v kontinentálním měřítku a dokonce spřádat plány na záchranu světa. Měl všechno systémově propojené a byl přesvědčen, že právě oblast životního prostředí (spíše než třeba ekonomika, kde mají země různé a protichůdné zájmy) je tím skutečným základem mezinárodní spolupráce.“ Dobříšská konference položila základ pravidelného setkávání evropských ministrů životního prostředí. Tento proces nazývaný Životní prostředí pro Evropu dodnes koordinuje Evropská hospodářská komise OSN. Součástí pravidelných konferencí je též vydávání zpráv o stavu životního prostředí v Evropě. Dohoda o vydání takové zprávy vzešla poprvé právě z Dobříše, a proto se i její první vydání jmenovalo Dobříš Assessment. Tato do té doby zcela ojedinělá zpráva vyšla v roce 1995, bohužel až po Josefově smrti.

Z Dobříše do Ria

Závěry z Dobříše je zajímavé si připomenout i dnes, po téměř čtvrtstoletí:

  • Zlepšit Evropský informační a monitorovací systém životního prostředí a založit Evropskou agenturu pro životní prostředí.
  • Koordinovat evropskou legislativu, programy a politiku životního prostředí, včetně programů pro velká povodí a dopravní infrastrukturu respektující životní prostředí.
  • Pokračovat v diskusi o zásadních změnách v hierarchii lidských hodnot a chování.
  • Zlepšit fungování stávajících mezinárodních institucí pro životní prostředí a integrovat environmentální dimenzi do systému OSN.
  • Zintenzivnit ochranu přírody v Evropě.
  • Vydat zprávu o stavu životního prostředí v Evropě a pravidelně ji aktualizovat.
  • Zorganizovat další podobnou evropskou konferenci ministrů životního prostředí ve Švýcarsku.

Nebudu rozebírat úspěchy či neúspěchy při naplňování jednotlivých závěrů této historické konference. To by vydalo na samostatný článek. Ale z dnešního pohledu to byla konference úspěšná, jejíž závěry se dařilo více či méně naplňovat. Josef Vavroušek využil optimismus a energii počátku devadesátých let a zorganizoval setkání, které bylo historické a snad i průlomové.

Povzbuzen úspěchem Dobříšské konference odjížděl v červnu 1992 Vavroušek na konferenci do Ria de Janeira. Bylo to těsně před rozdělením federace, i když v té době ještě nikdo netušil, že federální výbor pro životní prostředí do půl roku skončí. Problémy životního prostředí již přestávaly být tím hlavním, co českou a slovenskou veřejnost zajímalo, a tak ani tento historický summit nebyl československými médii nijak výrazněji prezentován. Kvůli vyhrocování vztahů mezi slovenskými a českými politiky nakonec do Ria neodjel ani Václav Havel, i když dalších 108 hlav států světa bylo přítomno. Ve svém krátkém projevu zde přednesl Josef za Československo před zástupci 172 států návrh na reformu OSN. „Vypadalo to jako úplná bláhovost: zkomprimovat vizi světového řádu v podstatě do jediné tabulky, do matice, kde bylo pěkně po inženýrsku nalajnováno, jak má vypadat vrcholná světová organizace, pokud má opravdu fungovat a pokud má umět reagovat na výzvy současného světa. Rozesílali jsme tuto vizi lepšího světového řádu představitelům zemí i mezinárodních organizací, pamatuju se, jak jsem byl nucen s touto tabulkou pobíhat po chodbách sídla OSN v Ženevě a podstrkávat ji různým pohlavárům. A tuto vizi Josef - tuším, že bez požehnání vlády - prezentoval i ve svém vystoupení na konferenci v Riu,“ vzpomíná Jan Kára, který později jako zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí zastupoval Českou republiku v OSN.

Cena Josefa Vavrouška

I když se zdá, že ekologické hnutí a vůbec starost a zájem o životní prostředí jsou dnes na dolní příčce pomyslného žebříku priorit, lidí, kteří si uvědomují nutnost ochrany přírody a životního prostředí, je stále dostatek. Některé z nich, které lze jistě považovat za následovníky Josefa Vavrouška, oceňuje Nadace Partnerství právě cenou spojenou s jeho jménem. Laureáti Ceny Josefa Vavrouška jsou osobnosti nejrůznějších oborů, které mohou být příkladem pro ostatní. A tím, že Nadace Partnerství tuto cenu uděluje, jim chce vlastně poděkovat a ocenit, že dělají právě svou práci pro životní prostředí a udržitelný rozvoj tak dobře.

Cenu začala udělovat v roce 1996 Nadace Charty 77 a v roce 2004 přizvala k organizování tohoto ocenění Nadaci Partnerství. Ta cenu uděluje od roku 2014 již samostatně.

Mezi prvními laureáty byste našli filozofa Erazima Koháka nebo autora územních systémů ekologické stability Igora Míchala či proslulou zakladatelku oboru humanitní environmentalistiky Hanu Librovou.

V klubu nositelů ceny spojených s Vavrouškovým jménem nechybí ani manželé Kulichovi nebo Aleš Máchal, kteří se zasloužili o vysokou úroveň ekologické výchovy u nás. Najdete mezi nimi též ochránce přírody manžele Jongepierovy či zakladatele bělokarpatské Kosenky Mirka Janíka, ornitologa Karla Hudce či spoluzakladatele Veroniky Antonína Bučka nebo Yvonnu Gaillyovou za výjimečné přispění k rozvoji ekologického poradenství.

Pavel Franc získal ocenění za obětavé prosazování práva, za popularizaci kauz občanů stojících proti úřadům či velkým společnostem a Vladimír BuřtPetr Pakosta získali cenu související s jejich aktivitami v severních Čechách.

Cenou Josefa Vavrouška byli oceněni i zahraniční osobnosti jako Mikuláš HubaĽubica Trubíniová ze Slovenska či Adri van WesteropRaymond Aendekerk z Lucemburska.

Smutnou stránkou ceny je skutečnost, že mnozí ji získali až in memoriam, když odešli předčasně a když až po jejich odchodu jsme si uvědomili, jaký význam pro nás měli. Mezi těmito laureáty je sociální ekolog Bohuslav Blažek, projektant, ekolog a bývalý ministr životního prostředí Ivan Dejmal nebo příliš mladý propagátor cyklistické dopravy Jan Bouchal.

Co jméno, to fascinující životní příběh! Seznam oceněných je dnes již dlouhý. Ale není to pouhý seznam jmen. Je to výčet snah, ohromné energie lidí, kterým takto pomyslně Josef Vavroušek může stisknout ruku. A ten, komu Josef někdy ruku stiskl, dobře ví, že jeho stisk byl pevný a upřímný. Myslím, že ocenění si toto symbolické podání ruky s Josefem zaslouží, ať již proto, aby si ho znovu připomněli, pokud ho znali, nebo aby jim alespoň symbolicky ruku podal. Jeho jméno má, jak věřím, pořád váhu a i v dalších letech bude symbolizovat poděkování všem, kteří jdou po stejné zarostlé a klikaté cestě, jako šel Josef Vavroušek.

Nelze asi lépe vystihnout optimismus potřebný v současném komplikovaném světě, než jak to udělal Pavel Nováček, přirovnávaje Josefa k Františkovi z Assisi: „Až budete číst o problémech životního prostředí a nepříznivých globálních trendech, nenechte se přemoci obavami a strachem. Sv. František i Josef Vavroušek vnímali velmi zřetelně bídu světa a jeho ohrožení. Přesto si uchovali v srdcích radost a naději. Naděje jim dala sílu jednat, jak nejlépe uměli.“ A to je motto, které si na svůj erb, nebo dnes spíš facebook, mohou s hrdostí napsat i všichni dosavadní laureáti Ceny Josefa Vavrouška.

Tomáš Růžička, Nadace Partnerství


DO 30. 4. 2015 MůžETE NOMINOVAT NA CENU JOSEFA VAVROUšKA! (více na www.cenajosefavavrouska.cz)

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu