Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Jak to udělat, aby v rybníce byla čistá voda


Jindřich Duras, č. 2/2015, s. 22-25
K nezbytné regulaci porostů ponořené vegetace slouží tzv. harvestory – speciální plavidla, která vegetaci žacími lištami kosí a biomasu dopravují na palubu. Sklizená biomasa se vykládá na břeh. Její optimální využití je kompostování a aplikace v zemědělství.
K nezbytné regulaci porostů ponořené vegetace slouží tzv. harvestory – speciální plavidla, která vegetaci žacími lištami kosí a biomasu dopravují na palubu. Sklizená biomasa se vykládá na břeh. Její optimální využití je kompostování a aplikace v zemědělství. Foto Jindřich Duras

Zdánlivě jednoduchá otázka, na niž by měla být i jednoduchá odpověď - nějaký stručný návod. Jednoduchou odpověď sice nemám - a stručný návod už vůbec ne, ale zase je to celé velmi zajímavé.

Především, situace je komplikována několika faktory. Prvním z nich jsou sinice. Ještě před padesáti sedmdesáti lety jich mnoho nebylo, jenže v posledních desetiletích sinice postupně zabydlely - v důsledku obecného nadbytku živin ve vodách - naprostou většinu stojatých vod. Nejen u nás, ale po celé Evropě a vlastně prakticky po celém světě. A kde se sinice jednou usadí, odtud je těžké je dostat. Sinice jsou skromné, disponují strategií pomalého růstu a jsou výjimečně konkurenceschopné. V praxi to znamená, že kdekoli se dnes objeví větší než velmi malé množství fosforu (nejdůležitější živiny pro jejich růst), tam se mohou sinice hromadně objevit. Pokud tedy chci mít v nějakém rybníce (či přehradě) čistou vodu bez sinic, nevyhnutelně musím docílit velmi nízkých koncentrací fosforu. Nic jiného sinice spolehlivě neomezí.

Druhým komplikujícím faktorem je, že celá naše krajina je dnes zásobena živinami podstatně více, než bývalo běžné. To znamená, že je nejen obtížné zabránit vstupu živin do rybníka, ale spousta živin je i v bahně. Živiny v rybníce představují pomyslný „namazaný krajíc“, který není-li využit sinicemi, je zužitkován někým jiným. Obvykle ponořenou vodní vegetací či zelenými vláknitými řasami. A taková varianta nemusí být vždycky jednoznačná výhra, zvláště pokud se chcete v rybníce koupat či dokonce po něm plout na loďce.

Úkol číslo jedna: omezit množství fosforu

Kolem fosforu se už dlouho točí všechny projekty cílené na zlepšování kvality vody. Důvod je jasný - fosfor je tzv. klíčovou živinou. Bez fosforu to prostě nejde, nic neroste, ani sinice. Dusík je pro většinu sladkovodních ekosystémů živinou až druhořadého významu. Jednak je dusíku všude celkem dostatek a jednak zrovna mezi sinicemi je dost druhů, které si dokáží brát dusík i přímo ze vzduchu. To umí opravdu málokdo, takže se jedná o velkou konkurenční výhodu proti ostatním. Jenže fosfor potřebuje naprosto každý. Právě fosfor určuje úživnost rybníka či přehrady. Proto má logiku se na tento prvek zaměřit.

Předně je nezbytné zabránit vstupu fosforu do rybníka přítokem, což znamená obvykle zápas s pronikáním odpadních vod z lidských sídel, které jsou bohatým zdrojem fosforu. Pokud bychom uspěli, musíme se pustit do sedimentu. Sediment je jakási paměť ekosystému. Vše se v něm ukládá. Také fosfor. A my musíme zajistit, aby se z usazenin fosfor neuvolňoval zpět do vodního sloupce, kde by se ho hbitě chopily sinice a řasy. Někdy „stačí“ zajistit dobré kyslíkové poměry na rozhraní sediment-voda a fosfor drží pevně vázán v bahně se sloučeninami železa. I tento zdánlivě jednoduchý krok je ale technicky i finančně náročný, protože se většinou neobejde bez nákladného zařízení s drahým provozem. Existují i aerátory (provzdušňovače) poháněné větrem či sluneční energií, ale ani ty nejsou nijak levné a nejsou obvykle ani příliš účinné. Proto se bahno nejčastěji ošetřuje sloučeninami hliníku: síranem hlinitým nebo polyaluminiumchloridem (PAX). Pokud se dodrží podmínka optimální hodnoty pH, což je docela jednoduché, je použití hlinitých koagulantů bezpečné a účinné. Ošetření musí být ale opakované, obvykle více let po sobě.

Souběžně s ošetřováním sedimentu si musíme posvítit na rybí obsádku. Ryby jsou jakýmsi dynamem vodních ekosystémů. Zrychlují koloběh fosforu z vodních organismů, které konzumují. Ryby uvolní v trávicím traktu z potravy fosfor a vyloučí ho zpět do vody, kde už na něj čekají řasy a samozřejmě - sinice. Rybí obsádku je třeba dramaticky snížit jako celek. V běžných projektech se odebírá kolem 90-95 % vší biomasy! Kde nejde rybník či jezero vypustit, uplatní se síťové odlovy i elektrolov. Odstraňují se hlavně cejni, plotice, kapři, karasi, perlíni. Naopak dravé ryby se vysazují: štiky, candáti, sumci a dobré služby dělá i bolen dravý. Je úžasné, když začne celý systém najednou fungovat novým způsobem. Jakmile se zvýší průhlednost vody, dravé ryby mnohem lépe vidí na svou kořist a stávají se i úspěšnějšími lovci. Tak získávají moc nad zbytkem rybí obsádky a ta se stabilizuje. Dravci ale ani při nízké hustotě kořisti moc velkým hladem netrpí, protože rybky, které jim slouží za potravu, mají v málo zarybněném rybníce spoustu potravy, a tak rychle rostou a úspěšně se i rozmnožují. Tím dravcům stále dorůstá nová a nová kořist. V průhledné vodě se okamžitě vytvářejí zelené biofilmy na dně - tam vyrábějí kyslík a brání tím fosforu, aby se z bahna uvolňoval. Při nízké rybí obsádce se „rozjede“ populace larev pakomárů, kterým zmizel úhlavní nepřítel cejn a kapr. Larvy pakomárů žijí skrytě v bahně, kde svou neúnavnou aktivitou promíchávají sediment, čímž jej prokysličují a on lépe drží fosfor. No a když se larvy zakuklí a pak se hromadně líhnou, na vylétávajících dospělcích (vypadají jako větší komár) se krmí ve dne vlaštovky a jiřičky a od soumraku netopýři. Je až neuvěřitelné, co zásah do rybí obsádky znamená pro populaci netopýrů, kteří jsou schopni kvůli hodování na pakomárech se sem slétnout v udivujících počtech. Na odlovení kaprů zareagují i mlži, tedy zejména škeble říční, škeble rybniční, případně i velevrubi, pokud jsou přítomni. Tím, že kapři přestanou konzumovat nejmladší malé škebličky, populace mlžů se začne zahušťovat. Mlži celý život filtrují vodu a vychytávají z ní drobné částečky, včetně vodního květu sinic, takže přispívají k průhledné a čisté vodě. Najednou jako by v rybníce všichni pracovali pro čistou vodu. Ale pozor na přílišný optimismus, ještě nemáme vyhráno.

Vodní rostliny: dobrý sluha - špatný pán

Prosvětlená voda je ideální prostředí pro růst ponořené vodní vegetace. Náhle osvětlené dno je něco jako čerstvě zrytý záhon - brzy na něm začne něco růst. Vodní rostliny jsou přirozenou a důležitou součástí vodních ekosystémů a zásadním způsobem prospívají kvalitě vody. Poskytují stanoviště dravcům a pomáhají jim tak být lepšími predátory. Na vodní vegetaci jsou přisedlé vodní organismy, zejména ty, kteří se živí filtrováním vody a vychytáváním částeček. Jedná se jak o prvoky, tak o vířníky - oba dokážou vytvořit obrovsky početné populace s velmi významným přínosem pro čirou vodu. Ve vegetaci najdeme také drobné filtrující korýše, perloočky, kterým vodní rostliny zajišťují úkryt před rybami a na oplátku jim perloočky čistí vodu a rostliny tak mají dostatek světla.

Je nádherný zážitek šnorchlovat v průzračné vodě mezi vodní vegetací. Můžete obdivovat krásu našich ryb: pruhovaných okounů s výraznýma očima a červenými ploutvemi, štik a štiček. I velký zapomenutý kapr se na vás připlave podívat, když sebou nebudete moc mrskat. A kdo má smysl pro detail a trochu znalosti hydrobiologie, najde si plejádu dalších, méně nápadných organismů.

Ponořené vodní rostliny, mají-li dostatek živin, snaží se ovládnout a zarůst celý rybník. A živin u nás mají všude i po ozdravných opatřeních dostatek, neboť vegetace je velmi skromná a vystačí si s málem, jako ostatně v přírodě každý. Třeba takový stolístek dokáže růst z hloubky kolem pěti metrů až k hladině. Podobně i růžkatec, vodní mor i některé rdesty. No a hned máme problém. Plavci totiž nemají rádi, když se jich při plavání „něco“ dotkne. Natož když se do hustých porostů zamotají. Ani jachtaři nemají radost, když jim vítr chce popohnat jachtu, ale kýl vězí ve vegetaci a loď se ani nehne. Docílili jsme tedy krásně čisté vody a ekologicky hodnotné struktury ekosystému, ale nikdo si toho neužije. Situace se řešit musí, protože jinak se v našich podmínkách mělká jezera (rybníky) hbitě mění na mokřady, které jsou sice stále cennou složkou krajiny, ale pro rekreaci jsou nepoužitelné. Asi nejvýhodnější je rostlinnou biomasu sklízet, podobně jako se sečou parky, a odvážet ke kompostování či zaorávání. Biomasa vodních rostlin je bohatá na živiny, a tak je výborným hnojivem. Sklízet se ale musí několikrát za sezonu, protože třeba stolístek roste rychlostí kolem 2 m za měsíc!

Dnes bohužel není možné udržet mělká jezera s čistou vodou jako bezzásahové lokality. Nejde tedy prostě udělat čistou vodu jednou provždy. Každé z jezer či rybníků potřebuje trvalou péči a údržbu. Když chceme, aby nám rybník sloužil pro rekreaci, musíme se o něj starat. Dříve tomu tak nebylo, protože živin byl ve vodách v porovnání s dneškem extrémní nedostatek a ponořená vegetace proto rostla velmi pomalu a rovnováha se udržela přirozeně.

Komplikace č. 1: invazní druhy

Invazních druhů se dnes Českem šíří celá řada: mlži, raci, ale také třeba blešivci, kterých si všimnou jen specialisté. Zde se zmíním jen o některých. V projektech pro zlepšení kvality vody nás mohou snadno zaskočit cizí vodní rostliny. Na vítězném tažení Evropou je aktuálně vodní mor americký (Elodea nuttallii), který je velmi agresivní. Dokonce je schopen celkem rychle vytlačit i již u nás zdomácnělý a dříve prudce invazní vodní mor kanadský (Elodea canadensis) či naše domácí rdesty. Například v Německu jsou vodním morem americkým zarostlá některá jezera, kde se podařilo zlepšit kvalitu vody (např. Harkortensee a Hengsteysee jižně od Dortmundu), do té míry, že to znamenalo konec plachetnic i motorových člunů. Odborníci řeší, co s tím. Není jim co závidět, protože u tak velkých jezer se dá vodní mor vyhnat maximálně znovuzhoršením kvality vody - a to nikdo nechce. Však také jeden z odborníků byl citován v místním listu, jak říká: „Wir müssen kapitulieren.“ Vodní mor americký byl v ČR dlouho znám jen ze dvou lokalit. Dnes jsou hlášeny nové nálezy. Není se co divit. Jedná se o běžnou akvarijní rostlinu - a přírodymilovným akvaristům je líto rozrostlé rostlinky jen tak zahodit, tak jim dají velkomyslně svobodu - a poničí celé ekosystémy… Zahradníci-jezírkáři experimentují i s vodním morem brazilským (Egeria densa), který je normálně limitován zimní teplotou. Přes zimu jednoduše vyhyne a ekosystém je zachráněn. Zdá se ale, že si tento tropický vodní mor postupně zvyká, takže nás v budoucnu nejspíš čeká střet s rostlinou ještě daleko agresivnější než předchozí dva vodní mory dohromady.

Velmi nepříjemný je postup řečanky přímořské (Najas marina), která - stejně jako většina ponořené vegetace - miluje průhlednou vodu. Přezdívá se jí „vodní bodlák“, a to bohužel velmi oprávněně. Lidem snadno přivodí pěkně krvavé škrábance. Úspěch při zlepšování kvality vody pro rekreaci koupáním tak může snadno zhořknout a oko zašilhá po totálním herbicidu. V průhledné vodě, kde je dostatek vodní vegetace a kde je málo ryb, které by z rostlin obíraly drobné organismy, se snadno rozšíří drobní plži, kterým zmizel přirozený nepřítel číslo jedna. To je příležitost i pro řadu cizích druhů, které se do našich rybníků dostaly rovněž z akvárií - přece je, chudáky, akvarista nezabije… Na mnoha místech v Čechách se tak dnes můžete setkat masově s černým písečníkem novozélandským (Potamopyrgus antipodarum) či s načervenalým kružníkem malým (Gyraulus parvus). Význam těchto několik málo milimetrů velkých chlapíků v našich ekosystémech asi netřeba přeceňovat, nicméně může dojít na neočekávané důsledky, a to v souvislosti s parazity - motolicemi.

Komplikace č. 2: motolice a cerkárie

Vodní plži jsou mezihostitelé řady druhů parazitických motolic, kde hlavním hostitelem v našich podmínkách bývají vodní ptáci. Ve vodních ptácích se dospělé motolice rozmnožují pohlavně a produkují obrovské množství vajíček. Ta se s ptačím trusem dostávají do vody, kde se z nich líhnou mikroskopické larvičky (miracidia), které okamžitě napadají příslušný druh vodního plže. Ten pak musí celý zbytek života sloužit jako jakási intenzivní odchovna a poskytovat svá játra (hepatopankreas) jako potravu pro zdárný vývoj dalších stadií parazita. Vzrostlou plovatku může denně opouštět až několik tisíc cerkárií, tedy zhruba půl milimetru velkých larviček, které se vydávají hledat cílového hostitele, tedy vodního ptáka odpovídajícího druhu. A tady se protíná vyprávění o motolicích s tématem čistých rybníků. Cerkárie některých druhů motolic se rády spletou a místo holé kůže na noze vodního ptáka to zkusí do kůže lidské - co kdyby? Náš imunitní systém situaci většinou správně vyřeší a cerkárii v kůži zabije. My si pak ale jeden dva týdny škrábeme svědivý pupínek, jenž nese odborné označení „cerkáriová dermatitida“. Pokud si takových pupínků přinesete třeba dvacet za den, máte po chuti jít si opět zaplavat.

Šíření exotických parazitů našimi kraji, zejména motolic, mezi nimiž jsou i druhy velmi nebezpečné pro člověka (bilharzióza), obvykle není možné. Ptáci, známí světoběžníci, k nám sice mohou zanést ledacos, ale naštěstí chybí vhodný mezihostitel - pro motolice plž. Zavlečení exotických plžů tak otevírá bránu pro nepříjemná překvapení. Například na Boleveckém rybníce v Plzni byla celá jedna koupací sezona (2013) poznamenána cerkáriovou dermatitidou, jež byla způsobena dosud ještě neurčenou (a v našich krajích nevídanou) motolicí, jejíž cerkárie se vyvíjely v exotických kružnících malých. Je ale pravda, že i cerkárie našich domácích motolic dokážou přivést k zoufalství nejen odborného garanta projektu zlepšení kvality vody, ale také správce rekreační oblasti či prodavače v kiosku. Ale zase je co číst v novinách…


Čistá voda je důležitá hodnota. Mám za to, že obdiv k čisté průzračné vodě máme my lidé zabudovaný někde v prodloužené míše spolu s životně důležitými reflexy. Jsou lokality, kde lze takovou vodu najít jaksi přirozeně ještě i u nás. Například v rozlehlých písnících při řece Moravě. Ale to jsou výjimky. Pokud chceme v dnešní době dosáhnout čisté vody ve více či méně znečištěných rybnících, je to velmi náročné. A to přestože zde taková voda dříve byla. Výborné na tom úsilí z pohledu biologa je, že vodní svět nás vždycky má čím překvapit.

Prostě snadný recept na čistou vodu dneska neexistuje, tak si chraňme tu, která zatím čistá zůstala.


RNDr. Jindřich Duras, Ph.D., (1957) se už 30 let zabývá otázkami kvality vody a jejího zlepšování (Povodí Vltavy).

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu