Čtení na tyto dny

Co je a není

Doma je nebýt na očích
ale nebýt vzduch
nebýt prorokem
ale mít kousek budoucnosti v rukou

Doma není být za pecí
ale vracet se k domácímu chlebu
doma není můj hrad
spíš zahrada a stromy se jmény

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Šumava vítězná

Václav Cílek, Jan Dvořák, č. 1/2019, s. 2-4

Sucho jako šance pro naše potoky a řeky?

Petr Pařil, č. 1/2019, s. 5-9, pro předplatitele

Chvála kulhavého poutníka

Vladimír Just, č. 1/2019, s. 20-22, pro předplatitele

Vcházení do obrazů IV – Bohdan Lacina

Jan Lacina, č. 1/2019, s. 30-33, pro předplatitele

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

V Českém lese


Aleš Sigmund, č. 2/2015, s. 34-35

CHKO Český les je součástí „zeleného pásu Evropy“ - onoho pozůstatku železné opony, který se táhne v délce skoro 4 000 km od Finska až po Turecko. Kdysi zakázané pásmo, dělicí čára východní a západní Evropy, dnes ovšem zelený pruh méně narušené přírody s mnoha zajímavými hodnotami. U nás počínaje řídkým osídlením po odsunu Němců, minimem průmyslu, dopravy, lidských sídlišť a turistů, zato s hojností krásných a liduprázdných houbových lesů.

Moje časté profesní putování do západní Evropy mě vedlo mnohokrát přes hranici (Rozvadov, Lísková, Folmava) a vždy jsem byl uchvácen při návratu domů. Ten skok z dálničního pekla a dopravního běsnění v Německu do klidu těchto končin byl pro mne vždy balzámem pro duši. Pohled do chodské krajiny, který se naskytne při sjezdu z Lískové k Domažlicím, mě fascinoval už dávno. Bývala to kdysi za komunistů hotová dobrodružství, ty přejezdy západní hranice spojené s nerváky, ponižováním a nedůstojnými kontrolami všeho možného. Však pamětníci jistě vědí. Čas ale oponou trhnul, zmizely ostnaté dráty, také vojáci se samopaly, drzí celníci a pohraniční policie a netrvalo dlouho, zmizeli všichni hlídači na obou stranách… Jaká úleva! Člověk si musel připomenout moudrá slova hraběte Richarda Coudenhove Calergi z Poběžovic (zakladatele Panevropské unie v roce 1923): „Neposouvejte hranice, zrušte je!“ Zlatá slova.

Když jsem se na přelomu století rozloučil s Prahou (po roce 1989 stále nesnesitelněji zavalenou auty), tak jsem se rozhodl usídlit právě v těchto končinách. Jezdil jsem hledat po ose Tachov-Domažlice-Klatovy a usadil se nakonec na okraji minivesničky s hrstkou obyvatel a končící silnici poblíž Bělé nad Radbuzou na hranici okresu Domažlice a Tachov. Lesy, ticho, zeleň, zvěř, houby, borůvky, čistý vzduch…, dobré spaní - pro mne hodnoty nad jiné. Je zvláštní slyšet ve večerním tichu, co si povídají sousedé ve vzdálenosti nějakých 120 metrů.

Všeho, čemu se říká civilizace, je tady ale málo. Pro příchozího z Prahy ráj na zemi. Na poště dva lidé, v čekárně u doktora jeden nebo nikdo, na silnicích většinou dopravní stupeň „0,1“ - čili jen jedno jediné auto k vidění - totiž pouze to moje. Jistěže ne každý toto miluje, ale pokud utečete z Prahy, tak je to velice příjemné.

Končiny kolem naší usedlosti jsou na obzorech lemovány vrcholy Čerchova, Přimdy a po vykročení kousek za dům i vzdálenějšími modravými kulisami Šumavy. Velký a Malý Ostrý - zde něžně pojmenovány jako „Prsa panny Marie“. Největšími objevy se pro mne staly zejména příhraniční hvozdy mezi Čerchovem a Přimdou se všemi těmi tajemnými místy bez jediného živáčka, bučinami na hřebenech, které při jarním olistění úplně svítí neonovou svěžestí zeleně. Neméně půvabné jsou i bohaté podzimní palety barev krajiny. Také zkoumání míst po „zaniklých“ německých vesničkách, po nichž dnes zůstaly jenom zelené cedule s německo-českými názvy. Mají ta místa zvláštní atmosféru, leckde člověk jako by slyšel ten ruch bývalých vesnic, či hlučení dětí v rozvalinách bývalé Waldorfschule, kde z hloubi lesa prýští báječná voda.

Vesnice, zlikvidované do základů, již zarostly nálety stromů, nyní již zarůstají a rozpadají se i pozůstatky vojenských objektů pohraničníků a vlády se ujímá příroda, která milosrdně zahaluje bývalá nenávistná národnostní běsnění. Dnes se tu Češi a Němci zase přátelsky stýkají. Na hraničním přechodu Železná/Eslarn vznikl pěkný Park smíření se sousední přístupnou oborou. Dál od hranice již větší vesnice zůstaly, ale památek na odsun Němců zůstalo mnoho. Chátrají zde ještě mnohé již sedmdesát let, ale kvalitní krovy a zdi ještě stále drží a vzdorují zubu času.

Stručně charakterizovat zdejší krajinu lze jedním slovem: vlídnost. Kulisy zdejších kopců nejsou nikde příliš strmé, jsou to ploché kužely, mírná stoupání, mírná klesání. Jsou střídány početnými rybníky s hojností ryb, březňaček, volavek, labutí, lemovány rozmanitým stromovím vytvářejí kouzelná zákoutí. Těch krásných cyklostezek a lesních cest co tu je! Potkat na nich někoho je ale téměř vzácností. Jezdívám nejraději cyklostezkami od hraničního přechodu Železná/Eslarn směrem na Dianu a Rozvadov. To ticho je tu úžasné, pohledy do lesů a strání s pasoucími se býky a kravami Charolais je konejšivý a obšťastňující. Modré nebe, pískot káňat, úchvatné lety luňáků červených, pokřik krkavců - jaký krásný protiklad k řevu velkoměst a plechových lavin na silnicích ve vnitrozemí.

Český les (táhne se od Mariánských Lázní až po Všerubský průsmyk) naštěstí dodnes nepřitahuje všelijaké „investory“ a pražské zbohatlíky jako Šumava, která se pomalu proměňuje v eldorádo zlatokopů, tam to má příroda možná už spočítané. Tady je ještě na dlouho postaráno o klid a zdejší končiny mohou být tajným tipem pro staromilské vyhledávače ticha přírody - tohoto zapomínaného statku, který skutečně léčí. Spánek v opravdovém tichu je něco zcela jiného než bezesné poloviční mdloby poblíž silnic a železnic. Minimum civilizace také znamená minimum světelného znečištění, takže pohled na hvězdné nebe je zde cosi úžasného a povznášejícího, jiného než ve městech.

Je tu mnoho turistických cílů, rozhleden a poutavých historických památek, i slavných kulturních událostí, jako jsou Chodské slavnosti v Domažlicích, je stále co objevovat. Pro mne jsou nejlákavější spíše kouzelná místa téměř pralesního charakteru těsně u hranic, plná tlejících padlin a vývratů a nečekaných nálezů zbořenišť po pohraničnících. Po nich tu ale zůstaly docela slušné cesty, po kterých dnes lze překračovat libovolně hranici; ta se připomíná pouze cedulí. Nikde nikdo. Často se pohybuji po „magistrále Českého lesa“, která se vine hvozdy od Přimdy přes Smolov a Rybník a Závist (zde je nyní směrovka k prameni Radbuzy), a pak můžete pokračovat buď směrem ke klášteru v Pivoni přes kouzelné, téměř horské vesničky Šidlákov a Hora Svatého Václava s milou restaurací a nádhernými výhledy na Chodsko, nebo údolím Černého potoka až někam k Lískové - kolem majestátního kuželu Starého Herštejna se zříceninou hradu.

Velké kouzlo pro mne mají zdejší rybníky. Najdou se zde zákoutí plná bezinek, jejichž květy na jaře sbírám na čaj a na vynikající šťávu. Někdy na mě téměř nalétávají volavky a krouží nade mnou - asi mi naznačují, že tam nemám co pohledávat, tak se musím klidit dál. V létě se člověk může pěkně vykoupat v rybníku Sycherák. Nebo v přírodním koupališti u Poběžovic, kde jinde se vám může stát, že se tam budete čvachtat úplně sami?


Aleš Sigmund (1944), kytarista, hudební skladatel a vydavatel.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu