Čtení na tyto dny

Na dlani

Javorový list
přikryl město dlaní
a obrátil dlaň do všech koutů

Listem rozsvěcené světlo
puká brázdami smogových ulic
líhnoucími karburátory

V listu je vzkaz
abychom kmenům podali ruce

List nese varování
že nad kameny vyrvanými v lomech
jsou plíce města zaprášené

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Jak jsem se vyučil ochranářem


Mojmír Vlašín, č. 3/1988, str. 44

Každý máme nějakou slabinu ve své povaze, se kterou nejsme spokojeni a snažíme se ji odstranit. Já například jsem nedokázal na nikoho kloudně zakřičet, zkrátka zařvat. Měl jsem s tím potíže už na vojně, kde jsem nedokázal na své podřízené křičet (říkalo se tomu velet), jak si přáli nadřízení. Když jsem se stal profesionálním ochráncem přírody, mysleli si mojí známí (a nakonec i já), že budu chodit po rezervacích a řvát na lidi. Velkým vzorem v tomto ohledu byl strážce rezervace Mrtvé blato, zvaný hajný Říha. Setkal jsem se s ním ještě za studií. Řval na mne tehdy tak silně a tak sprostě, že kdybych měl vynechat všechna neslušná slova, která použil, tak neříkal vlastně vůbec nic. Brzy jsem zjistil, že v práci budu dělat většinou něco úplně jiného, a když se jednou přihodilo, že jsem musel vyhnat jednu babičku z rezervace, udělal jsem to skoro šeptem.

Dny ubíhaly a já už se pomalu začal smiřovat s tím, že už si nikdy v životě pořádně nezařvu. Až jednou… to jsem se vrátil z terénu hodně pozdě a druhý den jsem přišel do práce o pár minut později. Zavolal si mě šéf a začal mi vytýkat pozdní příchody. Člověk, který dělá svoji práci se zájmem, přestane počítat svoje odpracované hodiny navíc a ani nečeká, že to někdo někdy ocení. Na druhé straně jsem nečekal, že budu stíhán pro pět minut. A snad toto překvapení způsobilo, že jsem ve svém nitru odkryl netušené schopnosti. Práskl jsem židlí a začal jsem řvát. A řval jsem krásně. Líp než poručík Janotka na vojně, hlasitěji než hajný Říha (i když ne tak sprostě). Zařval jsem si o to lépe, že jsem neřval na mužstvo ani na náhodné pocestné, ale na svého šéfa. Kdo to nezkusil, neocení.

Já jsem byl oceněn. Dostal jsem „za vyučenou“ od svého šéfa. V řeči zákoníku práce se tomu říká důtka za zvláště hrubé jednání k nadřízenému. A právě tehdy jsem se vyučil ochranářem.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu