Vstup pro předplatitele: |
Do dlaní jako do džbánku
po matce a otci
nabíráš studánku
dnů a nocí
Ve džbánku dlaní
máš jako v hrsti nebe
Otec s matkou ti brání
prsty propustit sebe
Nebe ze země jsi zvedla
Není v tom div a je
Blesky strhují sedla
z hor nad krajem
Od vršků usýchají jedle
a všelicos nás trápí
jak soumrak lesů v sedlech
Napij se z dlaní Napij
(Jindřich Zogata)
Uprostřed stáda zjevilo se černé jehně, s bílou kresbou na temeni hlavy a se čtyřmi bílými ponožkami. Právě narozené hlasitě bečí do studené noci, jíž na horizontu lemuje krvavý půlměsíc. Už po pár krocích podél zdí rozlehlého dvora jsem začal tušit, že ten tvor, který před pár okamžiky spatřil tmu světa, je nenávratně odsouzen k smrti.
Ta věc už se mi stala kdysi, asi před dvěma lety. Krásné, živé jehně uprostřed louky a žádná stopa po matce. Nikdo z přítomných nejeví zájem, žádná z ovcí nevypadá, jako by právě porodila nebo se snad chystala rodit, žádná krev na vemeni ani žádné jiné znaky či indicie, jež by mě zavedly k počátku již přetržené pupeční šňůry. Říkám jim jehňata vyrostlá ze země, neboť jedině tak vysvětlil jsem si tehdy a vysvětluji si i nyní, jakým způsobem se jehně ocitlo na tomto světě. A ještě než stačí spatřit první paprsky slunce, bude jeho osud neodvolatelně zpečetěn.
A je to právě smrt, jež často ovládá náladu bahnění ovcí, nikoliv život, jak jsem se kdysi domníval. Do surové skutečnosti mě přivedl už můj první porod. Mrazivá noc, na konci světa a bilance, kterou nazývám absolutní smrtí - tedy když kromě jehňat zemře při porodu i samotná ovce. A tento prvotní prožitek utvářel a stále utváří můj pohled na všechny další porody nejenom našeho ovčího stáda. Příliš rychle jsem zjistil, že kde je možnost nového života, je i možnost zcela opačná, mnohdy nevyhnutelná, přirozená, snad krutá.
Když začátkem května vyháním stádo na první pastvu, jsou vzpomínky na ponurý konec zimy uloženy na listech mého deníku a zasunuty v ohybech mé paměti. A já hledím na ta malá černá čtyřnohá stvoření, jak se radují ze zelené louky a modrého vřesu. Tehdy se konečně i já sám mohu radovat ze zrození nového života, neboť jedna smrt je pohřbena daleko v minulosti a ta druhá, ať už jakákoliv, má prozatím nejasné časové souřadnice, příliš vzdálené od přítomného okamžiku. V ten moment se nacházím v samotném srdci bytí - tam, kam není dovoleno vstoupit ani samotné bohyni Moraně - a alespoň na malou chvíli prožívám pocit vítězství nad neodvolatelnými zákonitostmi existence.
Rukou do porodního sešitu na ovčí farmě napsal dne 11. března l. P. 2015 pastevec a vizionář Jeremiáš H.