Čtení na tyto dny

Na dlani

Javorový list
přikryl město dlaní
a obrátil dlaň do všech koutů

Listem rozsvěcené světlo
puká brázdami smogových ulic
líhnoucími karburátory

V listu je vzkaz
abychom kmenům podali ruce

List nese varování
že nad kameny vyrvanými v lomech
jsou plíce města zaprášené

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Krajina mého srdce


Věra Fojtová, č. 2/1995, s. 30

Krajina mého srdce

se provždy nachází tam, jinak se ale rozprostírá mezi Vsetínem a Velkými Karlovicemi. Ve vzpomínkách voní mateřídouškou, teplým mlékem, senem a smůlou čerstvě odťatého dřeva. Vine se chodníčky hustých lesů a šumí deštěm, který padá sítem drobného listí do bučiny. Tak nějak opatrně. Ale sotva vyjdu z lesa na louku, ze které ční k zatažené obloze ztepilé jalovce, padá prudce a bezohledně, až bere dech. Stačí však vyběhnout po strmé louce vzhůru k chalupě, abych uslyšela znovu drsné a láskyplné zároveň - tož, cérko, gde sa tady bereš?

Jak nepřijít! Pod Pálavou leží vyprahlá krajina dětství. Prach horkého léta pálí na kůži a stopy komářích sosáků jsou viditelné ještě dlouho z podzimu. Rovina zalitá sluncem už od rozbřesku, přehledná a uspořádaná, jako když otevřeš vrata na čistě umetený mlat. Přiznávám, že i ona má svoje kouzlo. Chladivý stín lužního lesa hlídá křehké perly prvních bledulí…

Ale jak nepřijít sem, mezi něžně zaoblené kopce, na kterých spočinula Boží ruka, aby ladnými tvary zmírnila poněkud drsné způsoby? I hromady kamení blízko políček připomínají nekonečný boj s nouzí. A vůně sušených hřibů z polévky, ke které dostanu krajíc domácího chleba, zůstane navždy vězet pod kůží.

Do této krajiny vcházím s hlavou sklopenou a s pokorou v duši. Je to nejen země mých předků, ale i vzácný šperk, který jsem dostala darem. Mohu se tam kdykoli vrátit a jít od huslenského nádraží táhlým údolím, které se zdávalo mým dětským nohám nekonečné. A znovu (po kolikáté už?) s tíhou i lehkostí v srdci nechat se hladit, konejšit i dojímat.

Člověk může žít všude. Ale možná jenom proto, že má každý na světě jedno místo, které nosí s sebou. Střed světa, malou dětskou slzu, naději…

Kdykoli usednu na práh už opuštěné chalupy a pohlédnu dolů do údolí, sevřou mne zádumčivé kopce naproti, laskavě a pevně. Tak jako kdysi ruce, které už tu nejsou.

Věra Fojtová

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu