Čtení na tyto dny

Bivak podle Platóna

(Jaromíru Tomečkovi)

Sedím v jeskyni
u skromného ohníčku
a navzdory možné pokutě
sleduji odrazy
na vápencové kůži skály

Platónova jeskyně
v lůně Moravského krasu

Ale odrazy nejsou stínem skutečnosti

Povolání: Romantik
Již bez místa
neboť romantismus
jest důvodem
k odebrání svéprávnosti
Tudíž: Bez nároků na honorář a penzi

Sedím v jeskyni
Neskutečné odrazy
skutečně krásné chvilky

(Jaroslav Kvasnica) 

 

Doporučujeme ke čtení

České moře či velehory? Kde vám poví tuto story?

Martina Pásková, č. 2/2020, s. 2-4

Stone balancing neboli vyvažování kamenů

Jan Macek, Rudolf Novák, č. 2/2020, s. 13-16, pro předplatitele

Nech půdu žít

Jana Dlouhá, č. 2/2020, s. 27-29

Jan Lacina, lesník s duší umělce a básníka (1944–2020)

Petr Maděra, č. 2/2020, s. 37-39

Erazim Kohák (21. května 1933 – 8. února 2020)

č. 1/2020, s. 3, pro předplatitele

Historie snah o územní ochranu oblasti na soutoku Moravy a Dyje

David Horal, Vladan Riedl, č. 1/2020, s. 4-7

Krajina mého srdce


Věra Fojtová, č. 2/1995, s. 30

Krajina mého srdce

se provždy nachází tam, jinak se ale rozprostírá mezi Vsetínem a Velkými Karlovicemi. Ve vzpomínkách voní mateřídouškou, teplým mlékem, senem a smůlou čerstvě odťatého dřeva. Vine se chodníčky hustých lesů a šumí deštěm, který padá sítem drobného listí do bučiny. Tak nějak opatrně. Ale sotva vyjdu z lesa na louku, ze které ční k zatažené obloze ztepilé jalovce, padá prudce a bezohledně, až bere dech. Stačí však vyběhnout po strmé louce vzhůru k chalupě, abych uslyšela znovu drsné a láskyplné zároveň - tož, cérko, gde sa tady bereš?

Jak nepřijít! Pod Pálavou leží vyprahlá krajina dětství. Prach horkého léta pálí na kůži a stopy komářích sosáků jsou viditelné ještě dlouho z podzimu. Rovina zalitá sluncem už od rozbřesku, přehledná a uspořádaná, jako když otevřeš vrata na čistě umetený mlat. Přiznávám, že i ona má svoje kouzlo. Chladivý stín lužního lesa hlídá křehké perly prvních bledulí…

Ale jak nepřijít sem, mezi něžně zaoblené kopce, na kterých spočinula Boží ruka, aby ladnými tvary zmírnila poněkud drsné způsoby? I hromady kamení blízko políček připomínají nekonečný boj s nouzí. A vůně sušených hřibů z polévky, ke které dostanu krajíc domácího chleba, zůstane navždy vězet pod kůží.

Do této krajiny vcházím s hlavou sklopenou a s pokorou v duši. Je to nejen země mých předků, ale i vzácný šperk, který jsem dostala darem. Mohu se tam kdykoli vrátit a jít od huslenského nádraží táhlým údolím, které se zdávalo mým dětským nohám nekonečné. A znovu (po kolikáté už?) s tíhou i lehkostí v srdci nechat se hladit, konejšit i dojímat.

Člověk může žít všude. Ale možná jenom proto, že má každý na světě jedno místo, které nosí s sebou. Střed světa, malou dětskou slzu, naději…

Kdykoli usednu na práh už opuštěné chalupy a pohlédnu dolů do údolí, sevřou mne zádumčivé kopce naproti, laskavě a pevně. Tak jako kdysi ruce, které už tu nejsou.

Věra Fojtová

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu