Čtení na tyto dny

Řeky se ptám

kam zmizeli jelci
zpod splavu

Tam zatím dál
stéká čas
Olejové skvrny
se roztékají ve vrásky
a zpod břehů
uniká život

s vodou zbytečně
rozšvihanou vlasci rybářů
stárneš

Je to i moje vina

Kdy jsem naposled
učinil pokání

(Otakar Štěpánek) 

 

Doporučujeme ke čtení

České moře či velehory? Kde vám poví tuto story?

Martina Pásková, č. 2/2020, s. 2-4

Stone balancing neboli vyvažování kamenů

Jan Macek, Rudolf Novák, č. 2/2020, s. 13-16, pro předplatitele

Nech půdu žít

Jana Dlouhá, č. 2/2020, s. 27-29

Jan Lacina, lesník s duší umělce a básníka (1944–2020)

Petr Maděra, č. 2/2020, s. 37-39

Erazim Kohák (21. května 1933 – 8. února 2020)

č. 1/2020, s. 3, pro předplatitele

Historie snah o územní ochranu oblasti na soutoku Moravy a Dyje

David Horal, Vladan Riedl, č. 1/2020, s. 4-7

Krajina mého srdce


Jiří Poláček, č. 3/1995, s. 36

Člověku se líbí lecjaké kouty světa. Mnohé z nich ho doslova opájejí svou jedinečností a krásou, svými četnými proměnami. Ale málo platné, krajinami jeho srdce jsou zpravidla končiny, kde se narodil, vyrostl, či kde žili jeho předkové…

Mým rodištěm je Jablonné v Podještědí. Leč od tří let dýchám vzduch Jihlavska, jehož část je také krajem mého srdce. Je to kraj lesů pod Čeřínkem s kruhem přilehlých vsí, míst mého dětství i rodových kořenů. Hle, jejich jména: Cejle, Hojkov, Dušejov, Hubenov, Mirošov, Dolní Cerekev, Nový Rychnov. Na západním obzoru řečeného kruhu je vidět Křemešník, na jihovýchodním Špičák a o kus dál oblý hřbet Javořice, střechy Vysočiny.

Jsem s tímto krajem spjat sterými pouty. Ač už celé čtvrtstoletí žiju jinde, neustále se do něj vracím. V jeho přírodě vidím mytický prostor, v němž vládne bezčasí a jehož řád určuje toliko střídání ročních dob. Je to samozřejmě iluze. I tady se za uplynulá desetiletí leccos změnilo, pohříchu vesměs k horšímu. Na osikách a břízách pod Sítinami už nesedávají bažanti, z okolních polí zmizeli zajíci, koroptve i sysli a na podzim nad nimi již netáhnou ohromná hejna vran. V Jedlovském potoce vzali zasvé nádherní pstruzi a na zbylých cejleckých loukách už nerostou vstavače ani suchopýry.

Ale mnohé zůstává! Lesy s dosud zdravými smrky, borovicemi a modříny jsou pořád územím krásy, kde mohu vychutnávat každé roční období. V předjaří odtud dlouho usedlé ticho vyhánějí sýkory, brhlíci, datlové a sojky, jaro se tu pyšní úchvatnou zelení buků a bříz, zatímco vysoké letní dny o sobě dávají vědět omamnou vůní malin a rozličných trav. Když se léto svažuje k podzimu, na mezích v podlesí modrají trnky, rudnou šípky a do lesů plných hub uléhá opět ticho. Pak už se ohlašuje zima: množí se mlhy, vzduch je rázem ostrý jako břitva, hojně prší bukové listí a zanedlouho přijde první sníh.

Krajina mého dětství je pro mne zpola skutečným kusem země a zpola rezervací paměti. Mám v ní svůj pravý domov, své zázemí. Mé bydliště snad už navždy bude v jiných končinách. Ale svou poslední, definitivní adresu chci mít tady, ve svém kraji.

 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu