VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Co se týče krajiny mého srdce zjišťuji, že jsem don Juan: bylo jich víc, všechny mne okouzlily a u žádné jsem nezůstal. Nebylo jich zase ale tolik, ta láska byla jen z mé strany a všechny byly české - řekněme tedy spíš malý český don Honza.

Vyrůstal jsem ve městě, takže krajinami srdce v malířském slova smyslu byla místa, kam jsem jezdil na prázdniny (jak bych to tam nemiloval, když byly prázdniny): Táborsko, údolí Lužnice, les Pintovka, břehy Jordánu se smutečními vrbami, stavidlem a vodopádem, Klokoty, Zárybničná Lhota a rybník Knížecí. A na druhém konci Čech Doksy u Máchova jezera, borovicové lesy, suchá tráva, písek, všude, v botách, ve vlasech, v očích, v posteli, pískovcové skály a skalky, kde se budovaly bunkry a skrýše, rybník Břehyně. Když jsem pak poprvé slyšel ve škole Máchův Máj, okamžitě jsem si situoval tu skálu, kde „dívčina krásná, anděl padlý sedí a daleko přes jezero hledí“: je to ta skála ve Starých Splavech, nalevo od hlavní pláže a přístaviště, stojíme-li čelem k jezeru.

Ale první krajinou mého srdce byla ulice. Ulice na Starém Městě v Praze po válce. Stálo tam jedno dvě auta (někdy i míň), hráli jsme tam fotbaly a hokeje (bez bruslí), a různé dnes už zapomenuté hry jako odbíjená, Nebe peklo ráj, Škatule, škatule, hejbejte se, Král vysílá své vojsko, a to… Na obrubnících chodníků probíhalo rallye závodních traktorů ze špulek na nitě, gumičky a špejle. Občas jsme se přitom ocitli v hromádce koňských koblih, neboť po válce (druhé světové), jezdily ještě s balíky modré kočárové vozy československé pošty.

Ale hlavně: ulice, činžáky a krámky byly zalidněny jmény. Pro mléko jsem chodil k paní Spurné, pro noviny k paní Vlčkové, pro deset deka šunkového salámu k Neumanovi. Vedle byl zámečník Baťka, který v květnu pětačtyřicet vytáhl na Němce vzduchovku a střílel na tank broky, až osádce SS došla trpělivost a vyslala tankovou střelu do Neumanova lahůdkářství, pod nímž bylo osazenstvo celého našeho baráku schováno ve sklepě. Pan Neuman pak v osmačtyřicátém utekl do Palestiny, jak se tehdy říkalo, a já už nikdy nejedl tak dobré pečenáče a zavináče a hlavně kyselé zelí ze sudu, které jsme kradli. Naproti byl švec Šváb, který mne přinesl domů se zlomenou nohou, když jsem nechtěl před klukama vypadat jako srab a skočil ze zídky u Španělské synagogy. Vedle krejčí Sládek, slavistický fundamentalista, který by za Pepiho Bicana kdykoli položil život. A o ulici dál holič Apetauer, který mi, dodnes nevím proč, dal jednou dvě koruny, abych se šel dát ostříhat někam jinam.

Vidím, že jsem se z krajináře stal poznenáhlu figurkářem a nevěděl bych, kdy skončit. Ale tehdy, možná až do začátku padesátých let, ulice měly ještě cosi jako duši, a proto je dnes snad můžu nazývat krajinou.