Čtení na tyto dny

Řeky se ptám

kam zmizeli jelci
zpod splavu

Tam zatím dál
stéká čas
Olejové skvrny
se roztékají ve vrásky
a zpod břehů
uniká život

s vodou zbytečně
rozšvihanou vlasci rybářů
stárneš

Je to i moje vina

Kdy jsem naposled
učinil pokání

(Otakar Štěpánek) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Jsou cesty kamenů, květů a v nich návrat (krátká potulka rodnou i domovskou Vysočinou)

Miloš Doležal, č. 4/2023, s. 18-21, pro předplatitele

Když horizontálu cesty protne vertikála, pak se cesta stává poutí

Josef Kroutvor, Pavel Klvač, č. 4/2023, s. 2-3, pro předplatitele

Ohlédnutí za půlstoletím Ramsarské úmluvy

Jan Plesník, č. 3/2023, s. 2-5, pro předplatitele

K hydromorfologickému působení bobra evropského

Tomáš Just, č. 3/2023, s. 29-33

Algolog v mokřadech

Olga Lepšová-Skácelová, č. 3/2023, s. 39-41, pro předplatitele

Hnízdění ve věnci

Dagmar Pecková, č. 3/2023, s. 46-47

Krajina mého srdce


Jindřich Zogata, č. 1/1997, s. 22

Po ořechu ztraceném na gruni stěhovavými ptáky, vyrostlém na slunku i ve sněhu a slotě zbyly gorolům dvě palice. Gajdice a huk. Divné palice. Snad ani nejsou z ořechu. Chromému se nehodí, lenocha jimi nelze přetáhnout přes hřbet.

Gajdice a huk dělí světa kraj na horní a dolní zem. Ptáci odletěli dávno.

Gajdici vyvodily si gruně v paměti horní země. Huku zalíbilo se v údolích.

Gajdice pase stáda. Huk doluje. Kdo je usmíří? Černý kámen s hrudkou sýra, tón hluboký s vysokým.

Lidé přikládají ucho ke skalám, slyší hloubku, jdou na salaše, ve všech stromech zvučí píšťalky. Od nepaměti mají k sobě daleko a blízko gajdice a huk. Blízko a daleko. Ať se to líbí nebo ne. Jen vlci rozeštvou a rozeženou salaše, jen hluší vybuchují smíchy nad plamen. Usmíří někdo s vrcholem dol a povahu s povahou? Vystačí lidské síly?

Našli se lidé, kteří se báli neshod, z plic vyplivli prach a zpívali. Jako by se podruhé narodili.

Deset tisíc roků se tak oddělují klasy od trávy.

Gorolům na salaších nestačila gajdice a píšťalka. Lidem dolin byl málo spodní tón.

Černé kameny pod zemí se daly do pohybu. Fujary odlétaly večer co večer z hor. A lidé z mezí vyrubali chrásty, zbytek, planou řeč.

Zpívejte.

Gajdoše tehdy poznal kraj. Na rameno vzali palice, o něž se nikdo neopírá jako o osud.

Zdravý chromého nese, klela chandra a posílala blesky shůry srazit gajdošovi bojtky z ramene. Kozími růžky se gajdy opřely proti podnebí.

Nohy na ramena vzal, posmívalo se plynutí časů. Rohy na ramena vzal, smála se strašidla.

Ptákům přelétajícím horní a dolní zem zas na jaře už už bylo líto místa, kde zapomněli semínko ořechu. Černé jedle a smrky se gajdošovi nesmály. Přidaly gajdám šumění lesů. Kvádry černého kamene pod zemí se nesmály. Přidaly gajdám hukot pralesů.

Smíchy vybuchuje nad plamen jalová země jen tomu, kdo se neumí svého srdce ptát, zpívaly javory.

O druhé kůrce chleba byla řeč.

Tak a nejinak huk přivítal gajdici a gajdice ho pochválila šesti dírkami. Ani na sůl pro ně nebylo.

Zem se přidala. Dala sůl i klas. Ze štol podepřených žebry ve hrudi se vydral výkřik, zpěv.

Zdař Bůh, huku. Vítej gajdice. Na vatru se nehodíš!

Hrbolatý je smír. Hory, doly nejsou ladná zem.

Buď zdráv, gajdošu! Vše ostatní je tvé tajemství.

Tačik gajdoš pozoruje přilétajícího ptáčka. Pod střechou jizbečky pod lipkou si postavil hnízdo. Už druhý ptáček přilétá...

(Z knihy Dědictví zmizelých píšťal)

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu