Čtení na tyto dny

Jarní přijímání

Je dobře na jaře
když rozkvetou skládky
rozžhaví
se rané kopřivy
a vypláznou lopuchové listy

A já opřen
o polední kravín
na vysvícené slámě
žvýkám hrách a kroupy
s listy pampelišek

A zas už cítím
jak se mi jaro v ústech proměňuje
nabírá do krup
a ve volnoběhu ticha
tvrdne do hlíny
na rozježděném dvoře

(Zdeněk Volf) 

 

Doporučujeme ke čtení

Odolné město pro příjemný život

Andrea Křivánková, č. 1/2021, s. 11-13

Ochrana orla královského v Panonské nížině

Arnošt Cetkovský, č. 1/2021, s. 47-49

O minimalizaci

Barbora Krupová, č. 1/2021, s. 53-54

Nový brněnský územní plán ohrožuje polovinu stávajících zahrádek. Má nás to znepokojovat?

Naďa Johanisová, č. 1/2021, s. 64-66

Houbeles pictus, Houbeles musicus

Petr Maděra, Alžběta Trojanová, Jakub Salaš, č. 4/2020, 14-17, pro předplatitele

Význam a využití dřevobytných hub

č. 4/2020, s. 8-12, pro předplatitele

Ceny Josefa Vavrouška za rok 2019

Yvonna Gaillyová, č. 4/2020, s. 36-37

Na DOLním toku

David Veselý, č. 4/2020, s. 38-39

Krajina mého srdce


Jindřich Zogata, č. 1/1997, s. 22

Po ořechu ztraceném na gruni stěhovavými ptáky, vyrostlém na slunku i ve sněhu a slotě zbyly gorolům dvě palice. Gajdice a huk. Divné palice. Snad ani nejsou z ořechu. Chromému se nehodí, lenocha jimi nelze přetáhnout přes hřbet.

Gajdice a huk dělí světa kraj na horní a dolní zem. Ptáci odletěli dávno.

Gajdici vyvodily si gruně v paměti horní země. Huku zalíbilo se v údolích.

Gajdice pase stáda. Huk doluje. Kdo je usmíří? Černý kámen s hrudkou sýra, tón hluboký s vysokým.

Lidé přikládají ucho ke skalám, slyší hloubku, jdou na salaše, ve všech stromech zvučí píšťalky. Od nepaměti mají k sobě daleko a blízko gajdice a huk. Blízko a daleko. Ať se to líbí nebo ne. Jen vlci rozeštvou a rozeženou salaše, jen hluší vybuchují smíchy nad plamen. Usmíří někdo s vrcholem dol a povahu s povahou? Vystačí lidské síly?

Našli se lidé, kteří se báli neshod, z plic vyplivli prach a zpívali. Jako by se podruhé narodili.

Deset tisíc roků se tak oddělují klasy od trávy.

Gorolům na salaších nestačila gajdice a píšťalka. Lidem dolin byl málo spodní tón.

Černé kameny pod zemí se daly do pohybu. Fujary odlétaly večer co večer z hor. A lidé z mezí vyrubali chrásty, zbytek, planou řeč.

Zpívejte.

Gajdoše tehdy poznal kraj. Na rameno vzali palice, o něž se nikdo neopírá jako o osud.

Zdravý chromého nese, klela chandra a posílala blesky shůry srazit gajdošovi bojtky z ramene. Kozími růžky se gajdy opřely proti podnebí.

Nohy na ramena vzal, posmívalo se plynutí časů. Rohy na ramena vzal, smála se strašidla.

Ptákům přelétajícím horní a dolní zem zas na jaře už už bylo líto místa, kde zapomněli semínko ořechu. Černé jedle a smrky se gajdošovi nesmály. Přidaly gajdám šumění lesů. Kvádry černého kamene pod zemí se nesmály. Přidaly gajdám hukot pralesů.

Smíchy vybuchuje nad plamen jalová země jen tomu, kdo se neumí svého srdce ptát, zpívaly javory.

O druhé kůrce chleba byla řeč.

Tak a nejinak huk přivítal gajdici a gajdice ho pochválila šesti dírkami. Ani na sůl pro ně nebylo.

Zem se přidala. Dala sůl i klas. Ze štol podepřených žebry ve hrudi se vydral výkřik, zpěv.

Zdař Bůh, huku. Vítej gajdice. Na vatru se nehodíš!

Hrbolatý je smír. Hory, doly nejsou ladná zem.

Buď zdráv, gajdošu! Vše ostatní je tvé tajemství.

Tačik gajdoš pozoruje přilétajícího ptáčka. Pod střechou jizbečky pod lipkou si postavil hnízdo. Už druhý ptáček přilétá...

(Z knihy Dědictví zmizelých píšťal)

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu