Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Milá krajino!


Mojmír Vlašín, č. 1/1998, s. 17

Milá krajino!

Když jsem Tě poprvé poznal, bylo to před mnoha lety za hluboké totality. Byla jsi tehdy taková nenápadná, skromná, lehce schoulená do sebe. Bosýma nohama jsi stála v Dolních Loučkách, kolem sebe jsi měla omotánu říčku Libochovku, bylas zahalena do tenkého závoje borových hájů a na hlavě jsi měla kštici smrkových lesů u Křizanova. Na krku se Ti pohupoval náhrdelník z Kutinských skal a v ruce jsi držela železnou tyč trati z Tišnova do Brodu. Ta železnice se k Tobě jaksi nehodila, ale Ty ses tvářila, že to tak má být, a tak jsem si zvykl. Zatímco Oslavu a Chvojnici, Tvé krásné sestřenice, obletovaly stovky nápadníků, za Tebou se vydávali jen nemnozí. Vystupovali většinou v Řikoníně nebo v Níhově. Tehdy, a nebyla to asi náhoda, jsem se tam s partou přátel zatoulal i já. Ne, nezamiloval jsem se na první pohled, připadalas mi málo vyzývavá, příliš obyčejná. Až později, když jiné krajiny mne nechaly plavat, protože jsem je málo obdivoval a hýčkal, sis mne přivinula a už jsem Ti zůstal věrný. Tehdy jsem pochopil, že chleba se nepřejí, skromnost není šeď, a to, co se hodí na stránky kalendářů, se někdy nevejde do srdce.

V dobách, kdy pohůnci Velkého Meliorátora chodili krajem a bičovali různé krajiny červenými trubkami a betonovými panely, zůstala jsi přehlédnuta a jejich pazoury se Tě nedotkly. Když imise a choroby vyčesávaly z vlasů Tvých krásnějších kolegyň poslední jedle bělokoré, Tobě zůstaly a zdobí tvé vlasy dodnes. Chtěl jsem Ti dát něco pěkného. Pošetile jsem Tě chtěl ochránit před lidskou hrabivostí nějakou rezervací. Tehdy ses smála mé bláhovosti, že bych takto mohl navždy zachovat Tvoji krásu, ale bylas ráda. Tvůj věk by Ti nikdo nehádal. Ale co si budeme namlouvat - druhohory jsou druhohory.

Nejkrásnější jsi na jaře, kdy rozkvétají vstavače na loukách, vylézají užovky hladké. V té době, kdy v rybníčku pod Jestřebím vždy zazpívaly žáby a krahujec si obsadil svůj dávný okrsek, tehdy ses usmívala, i když Tě občas neomaleně polili kejdou či posypali pesticidem, a pohozené skládky jsi zakryla do svého pláště. Podruhé jsi rozkvétala na podzim modrými flíčky hořečku brvitého. Tehdy jsi bývala vážná, převážná. Jablka z opuštěných sadů chodili žrát divočáci a srnci, ledňáček s písknutím proletěl řekou, aby mi padl do sítě, a já k jeho mnoha barvám přidal stříbro hliníkového kroužku. Nad vším v šeru přelétala sova jako policejní hlídka, aby se ujistila, že všechno je, jak má být.

Jistě, byla jsi hezká i v letních šatech. I v zimě, když jsi byla polonahá, Ti to moc slušelo. Sedlo Ti zkrátka, cokoliv sis oblékla. Marnivá jsi nebyla ani za mák. Snad proto jsi zůstala tím, čím jsi. Sama sebou. V poslední době jsem na Tebe neměl moc času. Líbily se mi, a ještě stále líbí, cizí krajiny, vysoké hory, hluboká údolí. Lákají mne a vábí exotické cizinky. Barevná Provence, nezkrotná Albánie, vážná Skandinávie. Zůstalo však u platonické lásky.

Věnoval jsem se tak trochu, přiznám se, jiným krajinám. Krajinám s okázalejší krásou než máš Ty. Krajině pálavské, bělokarpatské, flirtoval jsem i se Šumavou. Ta je ale studená a nepřístupná. Není mi lhostejná ani hornatina Svratecka se svou výraznou dynamikou či nespravedlivě odstrkovaná, příjemně oblá Javořická vrchovina. Ale doma jsem jedině u Tebe. Nerad něco slibuji, ale rád bych byl teď trochu víc s Tebou. Chceš?

Tvůj

Mojmír Vlašín

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu