VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jsem rád, že můj nynější dlouholetý domov leží stále v sousedství krajiny, která mi do srdce zapadla nejhlouběji. Byla to léta před mými patnáctinami. Otec, udělaný bodrý řezník, naše hodná maminka a mí čtyři sourozenci jsme chodívali skoro pravidelně v neděli z města na návštěvu ke strýcům, otcovým bratrům, do čtyři kilometry vzdálené vesničky Kosov, která leží východně od Jihlavy. Už samotná cesta, stále do kopce, byla zajímavá. Střídaly se při ní krajinné znaky s otcovými vzpomínkami na vojnu v Medlánkách a Hádech, na řeznická tovaryšská léta, na příhody se zákazníky z řeznického krámku i zabíjaček. Díky svému vesnickému dětství nás táta nezapomínal poučovat, jak se pozná osení žita od ječmene, jak se staví „panáky“, čím se krmí dobytek… Do Kosova vede skvostná lipová alej, kde procházka obzvlášť v době květu byla zážitkem. Dnes již pod nosem zasmrdí co chvíli náklaďák směřující k blízkému kamenolomu. Když jsem se tehdy dozvěděl, že lípa je naším národním symbolem, prohlásil jsem, že by kosovskou alejí měl jet prezident. Na „spinačce“, která byla jakousi polovinou cesty, jsem obdivoval plastiku Františka Hořavy Spoutané živly - tělo muže, který v ruce svírá blesky. Hned za ní se na obzoru tyčí zalesněný Prasečí kopec (555 m n. m.), kam jsme chodívali péci brambory. Pod ním je v údolíčku mělký rybníček, „plivátko“, kde jsem se učil plavat („výborně, umíš to!,“ volal na mne otec, zatímco já se jednou nohou odrážel ode dna). Na „Prasečák“ odbočovala polní cesta s křížem. Jednou jsem s úžasem koukal, jak byl kříž vandalsky přeražen, zůstal jen podstavec. Byl začátek padesátých let.

Před vesničkou vpravo od cesty je o něco vyšší Smrčka (571 m n. m.). Původně se tam říkalo U tří smrků, neboť tam rostly statné smrky tři, v době našeho chození už tu byl pouze jeden, ale také dřevěná, asi patnáct metrů vysoká „rozhledna“, triangulační bod, na který jsme s chutí lezli. Také se vykládala pověst, že v době velkých manévrů za císaře Josefa II. přednesli kosovští rolníci v těchto místech císaři žádost o zmírnění roboty. Kosovská humna po pravé ruce byla osázena hlavně třešněmi. Obvykle jsme šli nejprve za strýcem Jaroušem dál po silnici do vesnice. Po humnech jsme mířili za strýcem kovářem. U strýce Jarouše jsme s bratránkem a sestřenicemi probíhali stáje, co je nového u krav, koz, koní, oživení znamenala telátka nebo hříbátko. Pak jsme se honili po půdách, hráli na oklepku, lítali v zahradách a kolem stavení. Dospělí seděli důstojně v kuchyni. Strýc byl bodrý, teta energická, hovor živý. Jednou nám strejda půjčil pár koní s lejtou, vyvážet močůvku do Genskromu. Byla to louka směrem k Prasečáku. Cítili jsme se strašně důležití, že nás koně poslouchají, stále jsme volali dííí, hot, čehý, občas prrrr. Ale oni šli svou naučenou cestou, asi by to zvládli i bez nás. Rozbil jsem strejdovi míčem pařeništní okna. Strašně zkroušeně jsem mu to šel říci. Otec by byl v takových případech velice přísný. Z toho si nic nedělej, Kájo, řekl mi tehdy. Takže ho mám dodneška zafixovaného jako skvělého strejdu. Zato na nakládání snopů na žebřiňák vzpomínky černají - v plátěnkách to vždycky odnesly poškrabané nohy. Poslouchali jsme písničky dechovky na starém gramofonu, půjčil jsem si a hltal Hrušovského Juraje Jánošíka. Poznával jsem venkovské děti, jiné, samostatné, odvážné, co byl pro nás městské problém, mělo pro ně snadné řešení. Jeden rok si otec pronajal tři místní rybníčky, vysadil ryby, jezdili jsme je krmit „drobem“ na ČZ 125 ccm. Nová „zetka“ byla jeho už sedmá motorka. Po výlovu rozšířil sortiment svého řeznického krámku.

U druhého strýce jsme v kovárně obdivovali kalení hřebíků, trpělivost koně při kování, jakousi „železnou“ atmosféru kovárny. Jednou mi strýc při hovoru o pravopisu řekl zajímavý poznatek: „Já jsem kovář, myslím si, že je od železa všechno tvrdé, tak píšu všude tvrdé y.“

Ve čtrnácti jsem se na okolní pole dostal při selekci brambor. Tehdy - díky stálému otravování jedné kamarádky z gymnázia - jsem se naučil znát hvozdíky, svízele, chrastavce, světlíky, třezalky, skoro všechny květiny, které rostou na mezích Vysočiny. V polích běhaly koroptve, často jsme viděli zajíce či srnku. Do lesa nad kamenolomem jsme chodili na houby, v protějším lomu houkával výr. Kamenolom, který tehdy teprve otevírali, obtéká nehluboká řeka Jihlava, kde žil náš další strýc. Hranicí na protější straně je silnice na kopec Kolibl, lovný revír káňat.

Netrvalo to však dlouho a v lese nedaleko Kosova zemřel při dobývání pařezů můj otec. O mnoho let později odešel nedaleko odtud ze života také můj syn. Strýcové zemřeli, ze stavení mají bratránci chalupy. V rychlíku denních starostí byl svět dětství hozen kamsi do zaprášeného archivu…

Pro mne však ne. Když mi bývalo v životě těžko, několikrát se mi zdálo o kvetoucích loukách nad Kosovem. Jsem k této krajině přivázán tolika pouty, že mi vzpomínky nepochybně zpestří všechny vycházky, na které se tady jednou v důchodu chystám. Kraj našeho dětství patří k málo pokladům, které nám život nechává. Které máme jisté.