Čtení na tyto dny

Král smrků

(Smrk ztepilý
Stáří 180 let
Výška 38 m
Obvod 402 cm)

Prší
Přítmí pravěkého lesa
Ticho kapradin a trav
a kapající vody

Posvátná úzkost
slovanského obětiště

Zpovzdálí
hluk dětské
školní křížové výpravy

Směrovka: Král smrků 300 m

Zpáteční cestou
sbírám papírky
od žvýkaček a bonbonů
zn. Velim

(Jaroslav Kvasnica
Mariánské lázně 1987) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Krajina mého srdce


Jana Táborská, č. 6/2001, s. 14

Překlápím papír. Když je na šíř, nikam se nespěchá. Myšlenky klidní běh. Je dohře. Trochu si vymýšlím, trochu sním.

Za Předklášteřím se sbíhají aleje k silnici. A už to není silnice, už je tu cesta, obyčejná, opředená ploty, co za nimi stojí domky a chalupy. Borač. A taky děda, co mu nic neunikne. Ani já. Pozorovatel. Kam že se to chystám? No přece tady dokola, hladím svahy a ruce chytají nedočkavost.

Tady začíná údolí, kterým se dá vyšplhat na Pernštejn. Tady se svahy kopců nad Svratkou najednou blíží jeden druhému jak sudičky nad kolíbkou. Tady začíná zvláštní příběh, tikot mých bot, radost kroků.

Ponejprv jako připomenutí, jako požehnání takových cest, potkávám vodu - ať boračský potok nebo Svratku - pohyb, stále stejné proudění spolehlivé jako čas…, a přece hravé, měnivé, divoké. V duchu pozdravím. Někdy pošlu - vzkaz, voda ho donese. A stoupám.

Není jiná možnost. Každý musí překročit příkrý a lesnatý práh k pohádkové zemi. Nahoru vede kamenný úvoz, ale já radši vybírám cesty, které tu nejsou. Směrem jižním je čelenka lesů víc děravá loukami a sluníčko se protahuje skrz zelené ševelení. Na sever mířím s deštěm a mlhou, která v hloubkách svahů staví chrám. Tajemství vysokých buků provází šepot z Nikoly Šuhaje: „… jsou posud začarovaná místa, odkud se ještě nikdy nedostal ani jelen, ani medvěd, ani člověk.“ Probouzím se.

Jsem tady. Ještě popojdu podél křovinaté stránky a otvírám rozhled. Mozaika. Podzimní louky, točení cest, vřesové kamení. Tmavé řádky polí, švestky, šípek, ostružiník. Veselská lada se smějí barvami kytek. Jednou je spočítám. Mateřídouška je mou pomněnkou na rodný kraj podyjský. Jen je citronová, jiná. S její vůní znova předčítám z Veroniky jedno tišnovské ráno.

Myšlenky tančí podél meze, několik klásků obilí statečně zdobí okraje, v zásuvkách pod keři poslední fialky. Kličkuji mezi svídou a hlohem. A tady nahoře, tady vždycky nadechnu volnost slovenských hor - lesní kopce doširoka. Zdržím se u švestky a utíkám dolů, jen tak. Pod vrškem sedí sad třešní, sem tam tvrdý ořech, a za ním vesnička. Červené střechy propletené větvemi jabloní, okna v jejich stínu. Jen nahlídnu. Očima chutnám aleje v polích. Potkávám tu strom. Roste v trojúhelníku cest a ještě kousek dál - hruška. Nádherná. Zdejší kaplička, na chvíli moje.

Procházím louky po stranách - bosá zastavení, obrazy údolí. Pak vítr proklouzne stébly a já se vracím. Třikrát se otáčím kolem stromů a dole na břehu Svratky večerní sluníčko kreslí ostré hrany.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu