Čtení na tyto dny

Pocta

Byli jsme vyznamenáni.

Nu ano,
letos na jaře
dostalo se nám mimořádné výsady.
V koruně naší borovice
založil si hnízdo pár pěnkav.

Já ovíván
přelety dříve vzácnými jak šafrán
jen popelím se v poctě důvěrou,
ty co chvíli zase kladeš na ústa
prst v roli starostlivé strážkyně.

A oběma nám duše obrůstají prachovými pírky.
A oběma nám jde k duhu
tohle filigránsky něžné sousedství
v zeleném velkoměstě veškerenstva.

(Josef Suchý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Pouť na Svatou Horu II. Pěší putování

Václav Štěpánek, č. 1/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Putování za vyplaveným dřevem

Petr Čermák, č. 1/2024, s. 20-22, pro předplatitele

Beskydy Rudolfa Jandy. Věnováno 50. výročí vzniku CHKO Beskydy

Václav Štěpánek, č. 1/2024, , pro předplatitele

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Krajina mého srdce


Dalibor Zachoval, č. 6/2002, s. 16

Snad jako každého kluka mě vždy lákala vůně dálek a touha po cestování. Vše nepoznané a vzdálené mě až magicky přitahovalo. Nepochybně k tomu významně přispěly všechny ty dobrodružně-cestovatelské knihy, které zaujímaly čestné místo v knihovničce a byly v osmdesátých letech - řečeno dnešní terminologií - zlatými akciemi na knižní burze. A tak jsem se pravidelně vydával - byť pouze ve své pestré fantazii - na dobrodružné výpravy do džungle i pralesa, hrdinně jsem zdolával ty nejpustší a nejodlehlejší pouště, slézání strmých vrcholků nekonečných hor pak pro mě nebylo více než pouhou rutinou. Přestože se má představivost stala zdrojem nekonečných imaginací, s přibývajícími léty rostla touha po skutečném poznávání. Naštěstí jsem nemusel nijak přesvědčovat rodiče, abychom projezdili celé tehdejší Československo a navíc navštívili - v rámci „svobodného cestování“ - zbytek světa, zabírající v té době území od Baltského moře po Jadran.

Revoluční listopad mě zastihl coby vysokoškolského studenta. A tak zatímco někteří již brousili kleště na stříhání ostnatých drátů, já vylepoval letáky a přemýšlel, co se svobodou a volností, která nám všem zničehonic spadla do klína. Nepamatuji si už přesně, kde a za jakých okolností (matně tuším, že se tak stalo u vína) jsme si s kamarádem z dětství přislíbili, že do roku 2005 objedeme svět - ten skutečný. Rovněž nevím jak nás tento termín pro uskutečnění cestovatelských tužeb a snů napadl. Nadmíru pravděpodobná se mi jeví alternativa, že když si v devatenácti letech řeknete, že do pětatřiceti poznáte svět, připadá vám, že na to máte věčnost.

Již během studií - z velké části s katedrou etnologie - jsem měl možnost navštívit téměř celou Evropu, s kamarádem pak následovala Afrika, Amerika, Asie a nakonec - v loňském roce - poslední chybějící část atlasu světa: Austrálie. Vybavuji si přesně, jak jsem stál večer na pláži v Palm Beach, nedaleko od Cairns a osamocen přemýšlel o pomíjivosti času (samozřejmě mi připadalo, že teprve včera jsem se „rozjel“ do světa), i o tom, jak se mi splnil jeden z mých velkých snů. Když se ohlížíte zpět, nevyhnete se hodnocení. Kde se mi vlastně líbilo nejvíce? Všude! - zněla jednoduchá odpověď. Africké pouště, východ slunce nad Acapulcem, thajské krásky či australské Sydney - vše má svou vnitřní i vnější neopakovatelnou a neuchopitelnou krásu. Zkusil jsem tedy uvažovat jinak - které prožitky pro mne byly nejintenzivnější, co navždy zůstane v mých vzpomínkách? Opět žádná kloudná odpověď - znovu vše: od káhirského bazaru po indickou čtvrť v Singapuru. A tak jsem se posadil na pláž a vnímal celistvou krásu všeho světa.

Náhle, nevím proč - desítky tisíc kilometrů vzdálen - jsem začal vzpomínat na malebnou vesničku na Znojemsku, kterou jsem měl zpracovat - dnes vím, že řízením osudu - pro svou diplomovou práci. Snad bych to nebyl ani já, aby zadání neznělo na téma: Vinné sklepy v Hnanicích. V rámci výzkumu jsem musel (snad nejkrásnější povinnost v mém životě) navštívit všechny vinaře, sklepy i lisovny. Mám dodnes živě před očima, jak jsem v létě uprostřed kvetoucích a vonících ryzlinků (těm se na Znojemsku obzvlášť daří) rozprávěl s vinaři - vesměs novoosídlenci - o kráse tamního kraje a jeho geniu loci. Vzpomínám, jak jsme s dalším kamarádem - vybaveni pauzáky, pásmem a rysovadly - procházeli a proměřovali tamní středověké sklepy, které byly do té doby pro svou bezprostřední blízkost „imperialistickým štváčům“ neznámé a nepoznané. Po „vysilující“ práci jsme vždy spočinuli uprostřed vinice zalité jedinečným sluncem, kde jsme se znovunarodili, popíjejíce tramíny, neuburgy a sauvignony. Pamatuji si, jak jsem při toulkách vinicemi potkal - díky ti osude - pana Stískala, nestora hnanického vinařství, alchymisty a především milovníka krásy, poctivosti i života - všeho, co v sobě víno může obsahovat.

Právě v Hnanicích - nikoliv v afrických pouštích - jsem poznal, jak nesmírná může být žízeň, neboť s příslovečnou jihomoravskou štědrostí a srdečností jsem pravidelně dostával na cestu do Brna v průměru deset litrů vína (nelze se pak divit, že mé příjezdy se „neopožďovaly“ o hodiny nýbrž rovnou o celé dny). V Hnanicích - nikde jinde - jsem objevil vůni země i jednotlivých ročních období, právě tam důvěrně znám neopakovatelné podoby slunce, větru, zimy i deště - jen tam mohu tak intenzivně vnímat pohodu, klid a především štěstí v té nejjednodušší a přitom nejplnohodnotnější podobě.

Jsem moc rád, že mohu dodnes několikrát do roka navštěvovat tuto Bohem milovanou vesnici s nejstaršími vinicemi na Moravě (1200), gotickým kostelem svatého Wolfganga s jeho zázračně uzdravující studnou, který ve středověku navštěvovaly papežské delegace až z Vatikánu, vinnými sklepy a lisovnami s kládovými lisy.

A tak mne na závěr napadá jen obligátní myšlenka, že jsem své toulky navždy zakončil tam, odkud jsem vyšel. Popíjeje právě kabinetní veltlín pana Stískala, se tomu sám pro sebe - a především nad sebou - musím pousmát.

Vydáte-li se někdy na Znojemsko, zvláště pak do Hnanic, a uvidíte poutníka, jak sní mezi řádky zeleného moře, vězte, že to není padlý pacient docenta Skály, nýbrž romantický snílek a cestovatel, který potřeboval objet svět, aby nalezl - osmdesát kilometrů od domova - krajinu svého srdce.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu