VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Vyjděte z Bystřice nad Pernštejnem přes Bratrušín a jděte po táhlé pláni k jejímu vrcholu, kde se křižují cesty, jmenuje se to tam Na křižnici. Podobné stepní trati vidíte okolo sebe, jen severní a východní obzor je ohrazen hřebeny a horami, které nedočkavě prozrazují tajemství.

Zatím na ně zapomeňte a jděte dál. Najednou se to stane. Krajina se zřítí a propadne a pod sebou, před sebou, na co stačí vaše oči, jsou hory. Ano i pod vámi, člověk si může připadat jako poštolka, alespoň moje srdce, které teď vypráví o své krajině, se třepe na jednom místě ve výšce, a vždycky zatoužím plachtit dolů mezi ty strmé kopce, získat rychlost a bez mávnutí křídel přeletět na druhou stranu, obkroužit Čepičkův vrch a pak se rozmýšlet kam dál. Je z čeho vybírat, ale osa je jasná, sever-jih. Abyste to viděli jasně, teď už se vyšplhejte na jeden z těch hřebenů, co se vás snažil přilákat už na začátku, na Zubštejn. Od severu máte chráněná záda před zimou, drží tam stráž Horní les, napravo docela pěkný a daleký výhled, no máte-li rádi západ slunce nad černými lesy… Ale dolů na jih, volný prostor údolí, je cítit, že nekončí ani tam u Doubravníka, kde se očím zavírá, za obzorem cítím roviny lemované svahy s révou.

Takový pocit musely mít všechny národy táhnoucí na jih, v očích slunce a záda přikrytá tlumoky, aby jim severák netáhl na hřbet. Tuhle cestu zvolila kdysi řeka Svratka, jsem si jist, že ze stejného důvodu. Hned poté, co se narodila v sychravých rašeliništích mezi tmavými lesy, zatoužila po slunci. Tápavě zamířila k němu na východ, začala se zakopávat do údolí, aby se chránila před mrazivými západními větry, ale jak zesílila, vrhla se bez váhání na jih. To už měla tolik síly a takovou touhu a takový vztek (hlavně po tuhých zimách, když se nemohla dočkat jara), že začala drtit krajinu, lámat ji, odhazovat stranou a tlačit před sebou. Krajina mého srdce se narodila z téhle zuřivé vášně. Řeka zvítězila a dostala se dolů a tam, užívajíc si tepla mezi Brnem a Pálavou, se líně v zákrutech potuluje krajinou. Ale tady nahoře, mezi Vírem a Tišnovem, se ještě nemůže dočkat té pohody, a proto svoje údolí ozdobila přísliby jihu, kadeřavými listnatými lesy na skalách a tu a tam tučnými nivami. Z obou stran jí při práci s krajinou pomohly nachlazené potoky, spěchající ke Svratce, aby jí svěřily svou vodu a mohly se tak i ony jednou podílet na dunajské slávě. Ty ze západu moc na výběr neměly, ale na východě se mohly rozhodnout i pro Svitavu (se stejným plánem), a tak ty malé velké hory jdou až k Boskovické brázdě. Nechce se mi vytyčovat hranice téhle krajiny, která si vleže přechází, kam chce, nedbajíc ani hranic nejnovějších a nejhloupějších. Jen jednu výjimku, úhelný bod (jde skutečně o úhel, jak uvidíte). Vyjděte na Horní les, téměř na samém konci rušené a nezrušitelné země Moravy. Je tam teď vysílač Telecomu, jenž svou existenci obhajuje pro lidi nemobilizované rozhlednou, čnící nad smrkové lesy, které se tady už zmocňují vlády. Podívejte se a uvidíte. To je všechno.