Čtení na tyto dny

Ozvěny

Jít zrána prachem polní cesty bosý
a stanout tváří v tvář
vyjevenému koroptvímu kuřátku
už sotva se mi poštěstí.

Vždyť dávno chodím ulicí,
kde nezavadíš o kapičku rosy.
Však míjím příliš hlučná náměstí.

A potkám-li trs jílku v dlažbě,
což asi zdejším sotva něco říká,
postačí, abych oči přimhouřil,
a slyším koroptvičku opiově tikat.

(Josef Suchý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Kůrovec – nechtěný škůdce nebo přirozená součást našich lesů?

Josef Kašák, Jiří Foit, Petr Martinek, č. 3/2019, s. 2-5, pro předplatitele

Lesnická ekonomika více méně pod politickým tlakem

Róbert Babuka, č. 3/2019, s. 6-7, pro předplatitele

Mezi špičkami ledovců

Ema Wayan Danielová, č. 3/2019, s. 29

Babylonské zmatení jazyků

David Veselý, č. 3/2019, s. 36

Jaké bude bývat počasí?

Jan Hollan, č. 2/2019, s. 2-3

Stromy a voda

Radek Pokorný, č. 2/2019, s. 5-6, pro předplatitele

Zeleň a klima města

Jaroslav Rožnovský, Petr Salaš, č. 2/2019, s. 18-20, pro předplatitele

Stromy jako biotopy

Libor Sedláček, č. 2/2019, s. 21-24, pro předplatitele

Krajina mého srdce


Pavel Klvač, č. 1/2004, s. 18

O tom se vedly mnohé diskuse,
co si člověk přeje je pouhá iluze.

Miroslav Daněk

Okolí Drnovic, kde žiju, je pro mě místem s tajemstvím. Zjevnou skutečností se nedám napálit. Krajina je mi průmětem obrazů zjitřené imaginace s vnějším prostředím, jakousi hrou. Vnímám ji jako nedokončené vyprávění, zastřené poselství, výzvu k hledání, objevování.

Už samotné názvy zdejších tratí odkazují k tajuplným místům či událostem - Peklová, U Propasti, Nářek. Čeho jsou dědictvím? Můžeme se jen domnívat. Jejich interpretační rámec je vymezen snad jen konturami naší fantazie. Jindy zůstala pojmenování v krajině spojena s dnes již těžko uchopitelnými příběhy, odkazujícími kamsi k mýtickému bezčasí. Nápadný kopeček na Padělkách tak může být upomínkou na spěchajícího obra, jenž zde vyklepal hlínu ze svých pantoflů. U Černého kříže zase navždy zmizel podivný přízrak, který zde po nocích strašil vyděšené zbloudilce. V lese U Kněžiho háje údajně bývalo pohanské obětiště bohům. Těžké kameny, pozůstatky obětního oltáře, prý odsud zmizely teprve nedávno. U Bílého kamene je naopak místo, kam chodívaly generace Drnovických ulevit své duši, vypovídat se ze svých každodenních trablů.

V okolí obce najdeme pochopitelně i lokality, jejichž pojmenování se zdá být skeptikovi průkaznějším. Budonice jsou podle pověsti jménem zaniklé středověké vsi, která kdysi stávala v místech pozdější podmáčené louky. I tu však stihl její osud. Byla zmeliorována a rozorána. Při pohledu na kukuřičný lán se zdá být její dřívější existence stejně iluzorní jako v případě zmizelé vísky. Za doklad bývalého věhlasu pěstování vinné révy v Drnovicích můžeme považovat názvy tratí VinicaVinohrady. První jmenovanou pohltil les, druhá se změnila v mozaiku sadů, remízků a výslunných mezí s celou řadou cenných rostlinných a živočišných společenstev. (Byla vyhlášena jako jeden ze tří významných krajinných prvků na katastru obce.) Na dávnou slávu místního vinohradnictví dnes upozorňuje pouze vinařská pečeť z roku 1665. Prameny, konkrétněji mapa prvního vojenského mapování z druhé poloviny 18. století, nám potvrzují historické opodstatnění názvu Na Rybníku. V oněch místech skutečně býval dříve rybník. Kdy zanikl, nevíme. Paměť krajiny se zde už léta hlásí o slovo. Ornice bývá část roku natolik podmáčena, že se veškeré pokusy zemědělců o domestikaci této plochy v souladu s jejich linearizujícím pudem naprosto míjejí účinkem.

Kulturní paměť krajiny v okolí vesnice, to nejsou zdaleka jen významná místa, jakési dominanty, ale též cesty, cestičky a pěšiny - tepny a žilky kulturního prostoru. Polní i lesní. Kdysi vyšlapávané za rolnickou prací, za plody lesa, občas i za potěšením z výletu, jen tak. Cesty všední i sváteční, světské i sakrální - poutní. Mnohé z nich dnes těžko hledat. A přece se nepoděly v nicotu. Jejich útržky se vinou ve vzpomínkách těch, jejichž paměť zvolna pozbývá svěžesti. S jejich radou se zánik objevuje snáze. Nepatrná znamení dostávají jinou čitelnost. Sotva postřehnutelná terénní linie se mění ve spojnici smyslu, počátku a cíle. Zarůstající úvoz ztracený v lese, letitý strom na okraji mlází, několik mechem obrostlých placáků z rozpadlého roubení starobylé studánky - stopy někdejší Křtinské poutní cesty. Výzva k putování.

A co by to bylo za krajinu srdce bez místa nejmilejšího? V dětství jím pro mě bývala skládka odpadu, u nás se říká „škarpa“. Bezkonkurenční zdroj nejrůznějších dobrodružství - chaotické historky nakupených opuštěných věcí, zanechaných napospas věčnosti, stranou od žitých epizod. Od doby, co máme popelnice, mi po ní tu a tam bývá smutno. Snad se jednou namane příležitost se k ní skrze nějaký industriálně-archeologický grant opět vrátit?

„Škarpu“ mi časem nahradila místní bažina. Locus melancholicum s těžkou spící vodou, vpíjející pohledy toužebného snění. Brána do podsvětí, kde za skřehotem početného žabího chóru jako by bylo slyšet sotva znatelné šplouchání plavby Charonovy bárky. Svět unášející imaginaci až k laskavému pocitu nehybnosti, do hlubin vlastního nitra, do krajiny vzpomínek časů předešlých, tam kde bylo dávno založeno na budoucnost.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu