VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

I když jsem již mnoho krajin mého srdce ve dvou příspěvcích ve Veronice popsal, přece jen nemohu odolat pokušení - a pokud to redakce schválí, dokonce veřejnému vyznání se ze sympatií ke krajině, kterou považuji za krajinu budoucnosti. Zatím jsem možná sám - ne mnoho lidí totiž dovede předjímat trendy krajinného rázu a vývoje krajiny, stejně tak málo jich dokáže racionálnem přehlušit emocionálno ve svých vztazích a nahradit schémata minulosti ve svém srdci vizí a živými zárodky budoucnosti. Pravdu svého přesvědčení si pro sebe formuluji znovu a znovu z několika jednoduchých, zcela nesporných a nezpochybnitelných trendů, kterými se lidská společnost, a v důsledku toho její krajina, formuje. (1) Budoucnost lidské společnosti je utvářena výhradně trvalou udržitelností stálého zvyšování HDP. (2) Stále se zvyšující HDP znamená logicky stále více a více zboží. (3) Stále se zvyšující HDP znamená rovněž stále vyšší a vyšší koupěschopnost stále větších a větších skupin obyvatelstva. (4) Konečným stadiem trvalé udržitelnosti stálého zvyšování HDP bude tedy modrá planeta, na jejíž celé ploše budou jen hromady zboží, kolem nichž se bude koncentrovat veškeré koupěschopné lidstvo.

Mnoho lidí by se nyní právem mohlo ptát: Jaký bude tento svět, jenž nás uspokojí v našich duších a ve vyšší koupěschopnosti? Jaká bude krajina a její ráz tímto účelem vytvořené? A existuje již někde? Snad pro tyto zvídavé duše bych mohl popsat krajinu, kterou jsem si zamiloval a která musí být blízká každému, kdo má rád život a věří v něj, v jeho nezkrotnou, sociálním inženýrstvím nedotčenou dynamiku a budoucnost. Výhodou této krajiny je její globálně postupující všudypřítomnost, mně však nejbližší je její malý vzorek v podchodu Hlavního nádraží v Brně a v jeho vyústění proti obchodnímu domu Tesco. Zde cítím svoji sounáležitost s převážně spěchajícím lidským společenstvím, jakoby mimochodem prohlížejícím zde v pestrosti nahromaděné, převážně značkové výsledky HDP z globalizovaného již světa: Úhledné hromady bot, bund, kalhot, kabátů, hodinek, nožů, dalekohledů, mobilních telefonů, trpaslíků, nosičů zvukových záznamů, řemenů, prádel, svetrů, bot, bund, kalhot, kabátů, hodinek, nožů, dalekohledů, bot, bund, kalhot a za rohem stánky s hromadami bot, bund, kalhot atd. Jistě každý člověk již má, byť často nepřiznanou, tržnici svého srdce a zná ten atavistický pocit, kdy jí prochází s tlukoucím srdcem lovce i kořisti, s perspektivou možnosti levného získání i adrenalinovým pocitem možnosti ztráty, a to celé hotovosti včetně. Pokud začínám pociťovat civilizační stres, neváhám zajít meditovat do souběžné obchodní pasáže Myší díra. Zde, v úzkých hlubokých roklích evokujících zadoindické velehory vzhlížím k nebi, v jehož výšinách se ztrácejí hromady bot, bund, kalhot, kabátů, hodinek, nožů atd., z jehož stěn porostlých svetry občas vystoupí lidský tvor a na úzkém dně se plazí a sotva míjejí nekoneční hadi šťastných koupěschopných lidí. Nerad vždy toto údolí opouštím, utěšován pouze veršem jasnozřivého básníka „opustíš-li mne, nezahynu“. Věříme mu oba, já i krajina.