Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Obyčejná krajina, a přece…


Jarmila Kocourková, č. 4/2006, s. 1-6

Toto je povídání o krajině Kloboucka. Auta i autokary vezoucí lidi za rekreací ji míjejí. Zatím nikdo se nevyznal z lásky k ní na stránkách Veroniky, i když místních znalců, nacházejících ekologické i estetické poklady na ostrůvcích neobdělávané půdy uprostřed nekonečných polí, je víc než dost.

Jsou tu ale vinice na každém prudším svahu, jsou tu ale lidé - a v jejich genech kdeco z válečných hord, které tudy odnepaměti táhly vyhýbajíce se zrádnému luhu jihomoravských řek - a na jejich rukou (v žádném případě na duši) mozoly od těžké práce na vinohradech.

Žila tu Augusta Šebestová (*1872), dcera osvíceného starosty z Kobylí, která svými kulturními styky a občanskou angažovaností předběhla svou dobu, ba dokonce i dnešní, když se tak podíváme kolem. Psala do důležitých moravských časopisů, podílela se na stavbě vodovodu, zalesňování pustých strání, výsadbě stromů a v otcově obchodu, kde jeden čas prodávala, fungovala v předstihu jako současná agentura STEM. Výsledky svých průzkumů uspořádala, takže přečteme-li si její knihu Lidské dokumenty (Frant. Borový 1947), máme před sebou plastický obraz života na Kloboucku v druhé půli 19. stol. Dovolím si „prošpikovat“ své povídání či zprávu o kloboucké krajině výňatky z této pozoruhodné literatury.

Tam, kde vlaje kavyl

Kloboucko je krajina, kterou v třetihorách modelovalo moře a ve čtvrtohorách vítr. Na její horninové skladbě, vyjádříme-li se odborně, se podílejí výlučně sedimenty třetihor a čtvrtohor. Terciérní jsou uloženinami moře, které se v třetihorách rozprostíralo mezi africkou a evropskou pevninou. Velké rozšíření mají naváté uloženiny kvartéru, které na svazích dosahují 2-4 m, výjimečně i více. Spraš tenkrát zahladila vše, údolí dávných řek, které po ústupu moře prořízly oblé tvary usazenin a kdejakou vystupující hranu pískovců. A tak oblázek je v této krajině neznámým pojmem a kámen vzácný.

Poté, co byl geologický vývoj v hrubých rysech dokončen, pokryl většinu území teplomilný les a objevil se tu první člověk - pastevec a zemědělec. Prosvětlené doubravy této krajiny, která náleží k nejteplejším územím státu, naši předkové odedávna vyhledávali a stavěli v nich svá obydlí. S přibývajícím počtem obyvatel a nárůstem jejich požadavků na půdu a dřevo se rozloha lesních ploch zmenšovala. Les ustupoval do míst, která nebylo možno zemědělsky využívat, tj. na prudší svahy a hřebeny pahorkatiny dosahující 300-400 m n. m., a tam se v různé kvalitě udržel dodnes.

„Panský lesy sú pěkný, ale obecní a sedlcký ochoze nejsú valný. Indá v lesích aji pásávali, tož to moc pustošili a list vyhrabujú na stelivo, vláčijú noše o strhání. Nový stromky v sedlckých nevysazujú, dyť by tam nic neobstálo.“ Tak zhodnotil moudrý vesničan stav lesů v půli 19. století v knize A. Šebestové (dále Š).

O podobě původního lesa a skladbě jeho dřevin si můžeme učinit představu v přírodních rezervacích, které byly na území Kloboucka vyhlášeny, tj. především SPR „Zázmoníky“, „Hrádek“ a „Velký Kuntínov“. Tam roste - nebo může dorůstat - les teplomilných doubrav s dubem lesním a pýřitým, babykami, jeřábem břekem, dřínem a v chladnějších úžlabinách nebo v úpatí svahů s lipami, habry, javory, jasany, buky a také jedlemi doloženými archeologickým průzkumem velkomoravských sídlišť.

V těchto lesích nebo na jejich okrajích lze nalézt ostrůvky typické stepní vegetace. „Lze těžko rozhodnout,“ napsal nikolčický kronikář, „která roční doba je u nás hezčí: zda na jaře v plném květu ovocných stromů a planých trnek, či na podzim v závoji žluti, okru a oranže. Pozoruhodná je jarní flóra v našich lesích a stráních. Sněženek je téměř k lyžování, pak hned dymnivky, zapalice žluté a bílé sasanky, konvalinky. Vzácněji hlaváčky, zlatohlavé lilie, vstavače, kosatce, kavyly, bělozářky, katrány… Jen koniklec v Podhájčí,“ povzdechl si, „před lety nějaký vandal do jednoho vyryl. Vrátíme jej však do přírody, už máme připraveny sazenice.“ Nejkrásnější ukázky této vegetace jsou ovšem v přírodní rezervaci „Louky pod Kumstátem“, vyhlášené již v roce 1955. Tam kvete třemdava, tam v předjaří uvidíme koniklec zahalený do bělavého kožíšku chmýří, tam vlaje kavyl a pasou se ovečky katránů. Seznam vzácných a chráněných rostlin je dlouhý. Nechce se věřit, že poklady této banky druhů nehlídá bdělé oko kamer, vždyť mají pro krajinu i život lidí větší význam než banky plné peněz.

Les z krajiny ustoupil a uvolnil místo polím a lukám. Povšimněme si nejprve luk, protože jsou, či spíše byly, jednou z nejcharakterističtějších a nejkrásnějších složek krajiny. Svým způsobem místy nahrazovaly chybějící les. Vždyť bohatství jejich flóry i fauny bylo veliké a množství vlhkosti, kterou dodávaly do ovzduší, nezanedbatelné.

„Celý to pastvisko pod vinohrady bylo 250 měřic. To šél snad kdejakej chlap z dědiny síct a do 10 hodin do rána bylo všechno zasečený,“ vypráví pamětnice a jiná ji doplňuje: „Stejně ho sušili, a když bylo usušený, šel hrabat kdekdo, aji ty hospodyně, co nikdá nešly do pole. To taky bylo veselo, no tolej lidu a zpěvu, hajní v lesi ani nedýchali, co poslúchali.“ (Š)

„To vše už není,“ stýskají si autorky kapitoly o Krumvíři z knihy Malebné Kloboucko. „Není ani studánka Pod Grumvířskú lúkú, neboť stružka, kterou odtékala voda od pramene do potoka, byla zorána spolu s loukami a místě výborné pramenité vody vyvěrající zpod Sklenářova kopce je pouze bahnitá mokřina.“

Krumvířské louky, které daly vesnici jméno, jsou minulostí a s nimi čápi, čejky, kachny březňačky, čolci, žáby a nesčetné druhy lučních květin. I tady by byl seznam jmen dlouhý.

Svodnice

Vody tekoucí, vroubené olšemi a vrbami a meandrující v lučinách, tu nenajdeme, ač mnohá údolí jsou pro ně jakoby stvořená. Je třeba zaostřit zrak. Ano, tamhle v nejnižší části údolního dna je zeleně zbarvený pruh. Přijdeme-li blíž, najdeme umělé, silně zahloubené koryto a v něm střípky zakaleného zrcadla, které odrážejí nebe: voda. Opravdu tu je. Teče pracně našetřena z mokřadů na nepropustných půdách a z pramenů ve stráních. Svodnice - tak nazývají místní tyto potoky - a my máme dojem, že si snad jiného názvu ani nezaslouží. A přece. Bořetický rodák, který ve svodnici Trkmance zamlada „plaval na psa“, v dopise psaném obecnímu úřadu popisuje Trkmanku, jak se „úzká v bocích sotva vleče námahou“ a svůj dopis končí prosbou, aby na březích této „krasavice byly vysázeny topoly a vrby a aby na ní byl založen nějaký rybníček“. A v tom, jak řekl bořetický starosta, mu vyhovíme, jen co obec získá k tomu vhodnou půdu od státu.

Nedostatek lesa, pole na svažitém terénu bez mezí, vinice po spádnici, nedostatek rozptýlené zeleně a spraš, to jsou běžné znaky této krajiny. Připočteme-li k nim průtrž mračen, je neštěstí hotovo. Přívalové povodně nebyly ojedinělé, a tak roku 1897 po velké povodni na Spáleném potoce žádaly postižené obce o zemskou subvenci na regulaci vodních toků. Dostaly ji, a tak svodnice dostaly dnešní podobu.

Jestliže vodní toky v minulosti ani dnes nijak nepřispívaly ke kvalitě krajinného obrazu, byly to rybníky, které jej zkrášlovaly. Jakub Krčín by záviděl, vždyť v žádném z jím založených rybníků se nezrcadlily vyrovnané řady vinic ve svazích nad bílými štíty sklepů, žádný z jeho rybníků nebyl tak velký jako Kobylské jezero 6 km dlouhé a 2 km široké v nejširší části. Rybníků bylo na Kloboucku velké množství, celé soustavy. Dokonce i v Kloboukách byly dva, ač městečkem neprotékal žádný vydatný potok. Když se jako houby po dešti v první polovině 19. století objevily cukrovary, z nichž nejbližší byl Martinický, mizely rybníky jeden za druhým a byly nahrazeny řepnými poli.

Kloboucká krajina zchudla

Vypouštění Kobylského jezera trvalo od r. 1833 do r. 1836. Hejna vodních ptáků prý zmateně létala nad krajinou a lidé už jen vzpomínali: „V tém (Kobylském jezeru) že se utopilo lidí! Aji šablu jsme tam našli. To snáď jak byly ty vojny za starodávna, že tam nahnali Francúzů a Rusů… Mlýn na jezeře v Kobylí býval na starej svodnici až do roku 1836. Potom v něm bývali panští drábi aji s potahama a v r. 1858 ho rozebrali načisto.“ (Š)

A pak, když nebylo vody ani mlýna, „udeřily velká sucha, byla velká núza o vodu, a tak ježďáli odtaď až k Vídňu kdesik s vozama do mlýna“. (Š)

O 150 let později, na konci druhého tisíciletí, kdy se jakoby sečetly všechny rozsáhlé zásahy do krajiny, počínaje nadměrným odlesněním, odvodněním, zorněním, scelováním a konče terasováním, se objevuje - zatím spíše slovo než čin - pojem revitalizace. Z průvodní zprávy ke studii revitalizace říčky Harasky je nutno uvést některé závěry zobecnitelné pro celé Kloboucko. Nejvýznamnějším jevem ovlivňujícím tok Harasky je eroze půdy. Příčinou eroze, kterou je potenciálně ohrožena téměř celá plocha povodí, je způsob obhospodařování zemědělských pozemků, terasované svahy a těžebně dopravní technologie v lesích. Niva a koryto toku je trvale zanášeno. Dalším problémem povodí je jeho malá retenční schopnost, projevující se velkou rozkolísaností průtoku a vysycháním. I tu ovlivňuje způsob hospodaření v krajině a také odvodnění pozemků a likvidace rybníků. Jedinou možností je obnovení rybníků a vybudování nových a současně zvýšení retence vybudováním protierozních opatření v povodí. Až se na Harasce, Trkmance, Hunivce či Spáleném potoce zaleskne slunce v hladině nového rybníka, uzavře se kapitola o jednom z velkého množství hříchů, kterých se lidé dopustili na této krajině.

Jan Herben na začátku 20. století napsal: „Kde se oře, tam naši sedláci stromu nestrpí. Stojí-li tu někde ze starších časů letitý břak nebo planá hruška, připadají jak poustevníci na poušti.“ Co by asi napsal dnes při pohledu na obrovské lány bez stromů, žíhané erozí jak tygří kůže, a jak by komentoval silniční příkopy zarovnané ornicí spláchnutou s polí a nánosy „bahna“ na vesnických návsích? Jakým dojmem by na něho zapůsobily bloky orné půdy od obzoru k obzoru, které v této krajině - zejména v katastru Velkých Bílovic dosahovaly výměry přes tisíc hektarů a byly největší v tehdejší ČSSR?

Při scelování zaniklo mnoho krásných názvů starých tratí, ve kterých je zakódována nejen láska sedláka k půdě, ale také libozvučné zprávy předků o krajině, její historii i místních zvláštnostech. Zaslouží si, aby nebyly zapomenuty. Zde jsou některé ze seznamu uvedeného v Borkovanském občasníku:

„Ořechové žleby, Čertovy žleby, Bílé hlíny, Hladna, Pod horou Veselou, Dlouhý, Rozehnalky, Částkovec, Ztracené pole, Klinky u kříže, Padělky od Lupiška, Na Vysoudilkách“ a dále trati viničné: „hora Veselá, hory Netroufalky, hora Friedberg, hora Pískořov, hora Světlá a hora Přičiny“.

Krajina vinic

Uvedením těchto názvů jsme otevřeli jinou, veskrze úsměvnější kapitolu o kloboucké krajině, kapitolu vinic, sklepů a vinařů. Podle Štěpána Štefky, „pěstitele obecní ovocné školky, milovníka stromoví i vinohradů ve Velkých Pavlovicích“ (Š), se na tehdejších vinicích rodilo víno těchto podivuhodných názvů: Muškatel, Cinifádl, Časlador, Špičák, Voňák, Skorák, Francúz, Kuláč, Ryzlink, dále méněhodnotné Šreky, Topol a Kyselák. Pod těmito názvy se skrývají mnohé dnešní odrůdy, ale i takové, které vyhubil révokaz.

Vinice, to je ozdoba, chlouba a znak této krajiny. Pro jejich osobitou úsměvnou krásu zapomínáme na svodnice i zorané louky a jakási radost vstupuje do našich duší. Historie zdejších vinic sahá daleko do minulosti a je plná dramatických zvratů zapříčiněných válkami - zejména třicetiletou - révokazem, peronosporou, bezuzdnou chemizací v socialistické éře a konečně současnou nadějnou érou biologické ochrany reprezentovanou dravými roztoči.

Tam, kde i zvony krásněji zvoní

Vraťme se teď na chvilku do doby, v níž Augusta Šebestová poslouchala a zaznamenávala, co si lidé povídají. „Říkávali, že za starých časů dyby šáhl do vinohrada, uťali mu ruku, dyby byl vkročil, uťali mu nohu, ale co já pamatuju, když si tak něco zmysleli (krásti hrozny), aji třicet rýnských museli platit pokuty… Včil je velká roztopáš v tých věcách.“ Tímto výrokem jsme se lehce dotkli starých horenských práv a nyní se podíváme, co všechno bývalo v sýpce nad presúzem: „Na sýpce viselo na hambálkách huzený maso, špek, v mískách visí sušené ovoce, na šústkách hrozny, na trokách a v kisnách strava, na zemi obilí a turkyň. V presovní sú kádě a skřichy na víno a na obilí a pres.“ V takovém presúzu, zejména jsou-li bečky plné vína, nezbývá než si blaženě povzdechnout: „Maso huzené, vínečko červené, to je, Bože, strava, z tej nebolí hlava.“ Tady víno rozvazuje jazyk, z lidí padá únava a lze se tam leccos dozvědět. Například že: „Naši kmocháček zkúmali ty obecní účty a jaksik se jim to nevidelo, a tož se smili, že kdyby se z těch biřtlí, co se ten rok snědly, udělala lana, že by stačila až do Vídňa.“ (Š)

Potud dobrá nálada a úsměvy z vinného sklepa, když se starosti, únava, bída odložily před jeho dveřmi. Teď bych ráda ostrým střihem přešla k věcem vážnějším.

Lze konstatovat, že krajina Kloboucka je výsledkem práce několika desítek generací. Není tu nic, čeho by se nedotkla lidská ruka. Nepatří k nejkrásnějším a baroko, které krajinu umělo kultivovat a akcentovat ji stavebním dílem, se jí, až na skromné výjimky, vyhnulo, patrně proto, že to bylo území až příliš otevřené vojenským vpádům všeho druhu. A přece tu byli a ještě jsou lidé, kteří pochopili, v čem tkví její krása. Je to krása, jíž by si obyvatelé romantických krajin řek, jezer a hor ani nevšimli: krása přírodního detailu uprostřed rozlehlých polí, krása výhledů do kraje, krása nebe, od něhož země neodvádí pozornost, a jedinečná krása vinic. Ptala se Augusta Šebestová: „Stěhovali byste se do druhé dědiny?“ A dostala tuto odpověď: „My říkáme, že líto je se od nás odstěhovat: Kdo se od nás odstěhoval, každej chybil. U nás je všechno lepší než inde. Aji ty zvony krásněji zvonijú jak inde…“

Jistě se tam vykládalo také o bořetické jalovici Míle, vezoucí ječmen do Podivína, kterou ani blížící se vlak neodradil od úmyslu stát na přejezdu na kolejích, nebo o tetičce Vichtoře z Šitbořic, která před Laďou a jeho kamarády ukryla demižon slivovice „v homně pod marhuló. Dež v lítě chcele demijón vekupat, tak vekládale potem našé stařence, že jenem do něho trocho ťokle motekó, ha belo po šlijovici. Mosela bet hodně selná, protože Vichtora také řikale, že marhola do tédňa načisto hoschla.“

My víme, že pocity lidí se od těch dob změnily, a víme proč. Změnil se způsob života na vesnici i vesnice samotná. Změnil se - a to je nejzávažnější vztah vesničana k půdě. Bylo řečeno, že vazba rolníka k půdě je rozhodujícím znakem evropské rurální kultury a že u nás je prožívána o něco silněji v souvislosti s historií místa a historií národa. Tato vazba k půdě živitelce nebyla jen materiální, ale měla duchovní a kulturní rozměr a její součástí byla krajina jako celek. K rodové cti sedláků ze starých gruntů patřilo udržovat krajinu úrodnou a pořádnou. Vycházeli ze zkušenosti předků a respektovali přírodní zákony. Jejich počínání obvykle nebylo motivováno estetickými záměry, přesto však výsledek většinou působil.

Lze jen doufat, že až se usadí kal povodně, která se v podobě kolektivizace přehnala krajinou, objevíme kořeny těchto tradic ještě živé. Ale trochu se bojím.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu