Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

O černých a šedých vranách


Karel Hudec, č. 6/2006, s. 24-25

Že jsou u nás šedé a černé vrány, ví již mnoho lidí od mateřské školky. Stejně tak ví o havranech, krkavcích a kavkách. Ale méně známé jsou již vzájemné vztahy těchto druhů, sobě značně podobných a patřících do čeledi krkavcovitých a s ní do řádu pěvců. O příslušnosti celé čeledi k pěvcům by mohl pochybovat každý, kdo slyší hlas kteréhokoliv z těchto druhů, ale příbuzenské vztahy až na ten hlas - jsou zcela jasné. Jinak bývá také známo, že celá čeleď zahrnuje ptáky z nejinteligentnějších, že někteří z nich se naučí i několik slov a že se dožívají vysokého - až pohádkového - věku. Dále, že jsou to ptáci černí, zlověstní, průvodci čarodějnic a nejméně sedm z nich vystupuje v pohádkách. Zlověstná image má patrně původ již ve středověku: ve viselcích na šibenici neviděli krkavci zločince, tím méně člověka, nýbrž pouhou mršinu, a tedy běžný pro ně zdroj nebo doplněk potravy. Na tuto záměnu doplácí hlavně havran: je známo, že i Poeova báseň o havranu se týká vlastně krkavců, černá barva je u nás spojena se smrtí a smutkem, a tak vztah mnoha lidí k havranům není právě nejlepší. Možná proto neuškodí krátká charakteristika všech těchto druhů. Všechny mají společné to, že se nerozliší vzhledem ani velikostí samec od samice.

Největší z nich je krkavec (zoologicky krkavec velký, Corvus corax). Průvodce středověkých popravišť požíral i odpadky, drobné živočichy, přiživoval se na kořisti velkých šelem a občas i na zvěři. To vše nad ním vyneslo ortel škůdce, nemilosrdně pronásledovaného a do r. 1887 u nás vyhubeného. Po vyhlášení ochrany se k nám začal znovu šířit z Karpat a od roku 1968 obsadilo asi 400 párů celé území republiky. V přírodě si ho všimnete spíš podle hlasu v letu: ptáci volají hlubokým a zvučným klong-klong. Jinakje velký, celý černý, se silným zobákem, v letu je nápadný klínovitě zakončený ocas. Zpravidla se zdržuje v párech, ale v zimě byla zejména na smetištích pozorována hejna i stovek ptáků. O jeho dlouhověkosti jsou pověsti: nejdelší z přírody doložený věk je 28 let, ale v muzeu ve Stockholmu je pták zastřelený v říjnu 1839, na jehož čelisti je upevněná mosazná destička s letopočtem 1770.

Nejmenší z našich krkavcovitých je kavka (k. obecná, Corvus monedula). Kromě menší velikosti má proti všem ostatním slabší zobák a světle šedý krk. Zcela odlišný je hlas, zvučné kiá-kiá. Jednotlivé páry hnízdí v budovách ve městech: na kostelních věžích, pod střechami i v komínech. Až do 70. let minulého století se kavky proletovaly hravým letem kolem všech kostelních věží, kolonie až set párů hnízdily v dutinách stromů v lesích nebo i ve skalách. Doba Káči z obory (kniha J. Kratochvila-Babyho pro děti), kdy v oboře u Náměště nad Oslavou hnízdilo až tisíc párů, je však dávno pryč: žádné velké lesní kolonie neexistují, ve městech se ozývá zpravidla jen několik párů. Příčiny takového rychlého ústupu nejsou jasné. V zimě se u nás objevují s havrany i kavky z východní Evropy: mají na spodním okraji šedého krku bílé skvrny. Nejstarší známé kavky se v přírodě dožily 18, v zajetí 29 let.

Velikostí mezi krkavcem a kavkou stojí tři druhy: havran, černá a šedá vrána. Předně havran (h. polní, Corvus frugilegus). V žádném případě samec od vrány! Je to družný pták zemědělských nížin, kde hnízdí v koloniích na stromech, potravu hledá na polích. U nás jsou odedávna hnízdiště v Čechách v Polabí a Poohří, některá z nich známá již začátkem 19. století. Kolonie v zámeckém parku ve Veltrusích v roce 1887 čítala 4 392 hnízd. Vzhledem k nevůli myslivců, z jejichž majetku prý nepohrdne nějakým bažantíkem nebo bažantím vejcem (doloženo to u nás není), se však kolonie zmenšují, rozčleňují a přesunují i do jiných oblastí. Po r. 1945 osídlili celé pohraničí Slezska, jednotlivé kolonie vznikaly a zase zanikaly i v jižních Čechách. Havrani se usazují i uprostřed měst: známá je zejména kolonie na Židovském hřbitově v Praze, která vznikla snad roku 1861, ale stížnosti okolních obyvatel na hluk, který havrani při hnízdění produkují, vedla k likvidaci kolonie již r. 1866. Od r. 1942 tam však havrani se střídavými úspěchy opět bojují o možnost hnízdění. Po r. 1945 hnízdí havrani i v městech ve Slezsku, zejména Ostravě a Opavě, v posledním desetiletí i v Českých Budějovicích aj. Zajímavé je, že na Moravě stále existuje pouze jediná hnízdní kolonie, vandrující po Znojemsku, o niž se již půl století přetahují havrani s myslivci, státními traktoristy a lidosprávou. Koncem 20. století počet hnízdících havranů v celé ČR však nepřekročil 3 600 párů. Na zimu mizí tito havrani do západní Francie a k nám přiletují mezi půlí října a půlí března havrani obývající úzký pruh začínající v Permské oblasti před Uralem a táhnoucí se přes Bělorusko a jižní Polsko. Počet zimujících havranů u nás se počítá mezi 2-4 miliony jedinců. Jejich zimoviště leží převážně v zemědělských nížinách, mají hromadná tradičně dodržovaná nocoviště v lužních lesích, odkud se ráno rozletují až do 40 km a odpoledne se přes stále se zvětšující shromaždiště vracejí, aby téměř za tmy zapadli na stromy. Potravou jsou to všežravci živící se hlavně rostlinnou potravou, ale v létě i hmyzem, v zimě především odpadky. Havrani váží kolem půl kg, nejdelší zjištěný věk je téměř 20 let.

Přesto vyvedená mláďata mají naději na pouhé necelé dva roky života; pokud však vydrží do konce prvního roku života, čeká je průměrně již 3,5 roku. Tito mladí havrani nemají při příletu na naše zimoviště ještě známou šedou kůži kolem kořene zobáku.

Vrány černá a šedá (také v. obecná černá a šedá, Corvus coroneC. cornix). Nejdříve snad, jak se liší havran od černé vrány: havran má menší hlavu s kuželovitým přímým zobákem, zatímco vrána má zobák silnější, horní čelist zaoblenou. Po stranách nohou má havran pernaté „kalhotky“, zatímco vrána má nohy holé. Jsou však ještě nápadnější znaky: pokud je vidět velké hejno, zejména v zimě, jsou to havrani, vrány se zdržují v párech, nejvýš v menších skupinách. Kromě toho černé vrány se u nás vyskytují téměř jen v západních Čechách, v převážné části ČR žijí snadno rozeznatelné šedé vrány. Toto rozšíření je velmi zajímavé. Černá vrána žije v celé západní Evropě včetně Anglie. V Irsku a Skotsku, severní a východní Evropě a v Itálii včetně Korsiky, Sardinie a Sicílie žije šedá forma. Od střední Asie a Jeniseje až po Kamčatku žijí zase černé vrány. Původ tohoto rozšíření je vysvětlován patrně správně tím, že po poslední ledové době se šířily vrány na sever z vlhčích (černé vrány) a sušších (šedé vrány) refugií. Zda se vrátily na sever již jako samostatné druhy nebo jen pouhé poddruhy, je dodnes nedořešená taxonomická otázka: podle posledních analýz DNA jsou opět považovány za samostatné druhy. Svědčí o tom i úzká zóna, v níž se oba druhy stýkají a kde se objevují hybridi: ti jsou - ale ne vždy - poznatelní podle černých partií různého rozsahu v opeření. Ve střední Evropě je hrubá hranice Labe - Vltava, ale v Dolním Rakousku se posouvá hranice daleko na východ až k Vídni a vrací se pak Alpami daleko na západ. Proto nepřekvapuje, že černé vrány můžeme častěji vidět nejen v jižních Čechách (především v pohraničních horách), ale i na jižní Moravě. Tato hranice se ovšem posunuje: u nás šedé vrány pronikají dále na západ a také v jižních Čechách se poměr černých a šedých vran změnil v druhé půli 20. století v neprospěch černých. Obě vrány jsou myslivci úporně pronásledovány, dříve i vykládáním otrávených vajec - již v čítankách přece vrány vyklovávaly oči ubohým zajíčkům. Proto také jejich počty u nás nejsou příliš vysoké: černých vran do 6 000, šedých do 18 000 párů. A nakonec snad ještě to, že vrány váží stejně jako havrani kolem 0,5 kg a že nejvyšší známý věk kroužkované vrány je 19 let.

Karel Hudec

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu