Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Krajina mého srdce


Břetislav Rychlík, č. 4/2015, 27-29

V mém věku má srdce tolik krajin, až se divím, jak to všechno ten zkornatělý obětavý sval utáhne. Vídeňský dramatik a básník Artur Schnitzler, jinak lékař postupně na oddělení vnitřní medicíny, psychiatrie, kožních nemocí a syfilidy, považoval za širou krajinu lidskou duši. Co tedy psát, o krajině mého srdce, nebo o krajinách duše. Začnu vůněmi.

Nevím proč, ale mám nejasnou vzpomínku, že v dětství mi prázdniny voněly lopuchem. Těžko se to vysvětluje, protože Filipovo údolí za horňáckým Javorníkem v Bílých Karpatech přinášelo stovky vzrušujících vjemů z krajiny. Hrubý potok, to byl úhelný kámen, tekl přes dědovu zahradu a tam se odehrávalo vše základní. Bělokarpatské tůně, splavy a splávky plné pstruhů a raků, v šedesátých a zkraje sedmdesátých let ještě neotrávené jezeďáckým hnojením. Skalky nad potokem, zdály se mi vysoké jako indiánská skaliska nad Rio Negro v prvním dílu Vinnetoua (Třikrát se zatáčí Rio Negro, Old Shatterhandova kanoe je děravá jako ústa staré ženy…). Taky se tam s drzostí, pár metrů od hlučícího srubu plného prarodičů, rodičů, tet a strýců, s napětím hulila první cigareta, podstrčená bratrancem Zdenkem, polovičním Rusínem, synem vězně z gulagu a zahraničního vojáka strýce Jury Lazara.

Ta ukrývaná (schovka) v lopuší džungli, kterých bývaly malé paloučky kolem čistě a vzorně udržovaného Filipova údolí (pojmenovaného po strážnickém pánu Filipu Magnisovi - Po mne ostane len prázdná misa, nech si opečú na nej Mágnisa - složil a zpíval ujec Martin Holý z Hrubé Vrbky), byla asi jakási první dobrodružnější vzpomínka. Mlhavá, ale dodnes cítím chlad od potoka a nahořkle kyselý puch lopuchů. V pytláckém období byl lopuch přírodní maskovací úkryt na ulovené pstruhy. Ryba se okamžitě zabila zlomením vazu a zabalila do lopúnu a ukryla pod kamení. Pytlák, pronásledovaný přísnými hajnými, nesměl mít u sebe žádný důkaz trestného činu. Za jednoho pstruha byla pokuta 500 korun (strašlivé peníze v té době), za 1 500 už byl trestný čin. Nachytané ryby se pak posbíraly podél proudu třeba do baťohu nebo do tašky, opět zabalené v lopúnech, a za chvíli už prskaly na másle okmínované na pánvi v dědově kuchyni. Ten prskal také, protože měl strach, že mne a bratrance lapí a půjdem do polepšovny. Holomci, rostete pro šibenicu! Nebo miloval to biblické: Mládenci z pece ohnivé! Tak jsme mu k třetí svajbě s bratranci vybrali potok od Javorníka po Megovku, to je šest kilometrů. Ryby jsme drze donesli živé, plavaly v lavórech, škopcích, ve vaně, bylo jich asi 150! Krát 500 korun československých. To bychom z polepšovny nevylezli.

Proč zrovna tohle píšu, ani nevím. Snad pro ten fyzický dotek s krajinou. Lození po potoku, ukrývání před hajnými i udavači z řad chatařů. Obíhání od splavu či tůně lesem, plížení, krčení, hledání úkrytů. To měl člověk chvíli úplně modré ruce zimou (některý zápas s rybou pod kamenem trval i hodinu), pak třeba hlínu za nehty, jak se snažil odvalit velké kameny a uložit pod ně pstruha. Takový ten průnik s vyfantazírovaným vnitřním světem na (ve skutečnosti) malém území, na dosah dědovy chaty, ale v duši, v té krajině širé… - to bylo v nekonečných indiánských prériích, řekách, peřejích a horách mezi Apači. To vzrušení, když nás honil hajný a my jsme prchali se Staňou Kociánem od Poláchova splavu do lesů pod Hradiskem, pod nohama se drolilo kamení, vlhká půda, mechy na kamenech, všecko ujíždělo. Náš dech a dech hajného. Potom na lesní cestě doprava a nečekaně zmizet za skalisky v mladém porostu v některém indiánském úkrytu, kde jsme měli schovaná lana ze zrušeného dřevěného skokanského můstku, jehož byl děda správcem a tata rozhodčím. Taková krajina klukovi od rovinaté, lukami (praská ticho z luk, psal krajan Jan Skácel) obestřené řeky Moravy kolem nedalekého Veselí, mého rodiště, musela se jevit jako země zaslíbená. Krajinu člověk vnímá intenzivně úměrně věku. Když nás, tedy tlupu bratranců, sestřenic, kamarádů a vrstevníků, bral náš tata dvakrát ročně, vždycky na začátku a na konci prázdnin, na Velkou Javorinu (13 kilometrů přes Megovku), nejvyšší vrch Bílých Karpat, vnímal jsem krom únavy akorát strašení a těšení. Strašení historkami (U zabitého žida, Šibeniční vrch, památník partyzánského velitele Dibrova) tata ovládal dokonale, takže jsme byli místy úžasně tiší, bázlivě našlapovali a těšili se do úkrytu na Holubyho chatě na vrcholu Javoriny, k jejíž stavbě se spolkem českých turistů přispěl i děda. Na chatě těšení na limonádu a nanuk, tata pivo a cosi bezbarvého ve štamprličce (co to asi bylo?), po čem vesele skotačil z kopce. Teprve ve starším už věku jsem ocenil monumentálnost kraje. Ty kaskády, vzrušující rytmus holí a kopců, mezi tím tajemná údolí a doliny. Kde bych vnímal ty duby, buky, javory (Duby, buky, javor, to sú moje komory, ej, já si do ních zajedem, drobné drevo dovezem). Jděte se teď podívat do drancovaných lesů ve Filipově, zapláčete. Soukromníci, restituenti, družstevníci, singularisté, drásají těžkými stroji les a těží dřevo na stojato, jako by ani netušili, že to má být hospodaření na generace. Kde bych se třásl strachem nad každoroční úrodou trnek, hrušek, gulovaček, když jsem otráveně sbíral s tatou a dědou ovoce na pálení či moštování v sadě, který děda jako rajskou zahradu stvořil ze soutoku tří lesních cest. Pane Rychlík, od potopy světa s tým nikdo nepohéł, až vy!, pravil tehdy v roce 1935 pytlák a tulák děda Chrenčík, později v roce mého narození (1958) zachycený v roli Pána Boha v prvním českém neorealistickém povídkovém filmu Touha Vojtěcha Jasného. Kde bych tušil o pestrosti bělokarpatských luk, když jsem vybíhal na Výzkum neboli Paličky sledovat ovčáky, jak pasou stádo. A cestou přinesl v tričku nebo košuli pečárku čili žampiony polní, bedle, lišky… Nebo když jsem pod Hradiskem chytal kobylky a napichoval je na háček pytlačky umně a rafinovaně sestrojené z kousku dřívka, vlasce, špuntu, husího brčka a háčku netuše, že jsou až kdesi z pohoří Ťan-šan. Musel jsem se z toho před časem vyznat v textu napsaném pro Lidové noviny o knize Louky Bílých Karpat (editorka, moje kamarádka od dětství Ivana Jongepierová), což zde v úryvku cituju, protože je marné vymýšlet to znovu:

Její první věty zní takto: „Člověk jako druh má zvláště blízký vztah k loukám. Ano, je možné říct, že jsme druhem se vzdáleným původem v tropických savanách.“ Tohle napsal anglický vědec Jonathan Mitcheley z Univerzity v Readingu. A hned s láskou popisuje originalitu bělokarpatských luk, do kterých se zamiloval, jako jiní třeba do horňáckého folklóru.

Já do knihy vstupuju jako do zpěvníku lidových písniček, když si potřebuju najít varianty nebo další sloky méně známých písní. Před několika dny nám vletěla do domku v Javorníku kudlanka nábožná. Vyfotil jsem si ji a nahlédnul do kapitoly hmyz, kde jsem strávil hodinu čtením o sarančatech a kobylkách. Třeba jsem s hrůzou zjistil, že vzácnou zelenou bezkřídlou kobylku s latinským názvem Poecilimon intermedius jsem v dětství s oblibou napichoval na háček udičky při pytlačení na Hrubém potoku. Bílé Karpaty jsou západní hranicí jejího areálu, který na východě začíná kdesi v pohoří Ťan-šan. Louky Bílých Karpat jsou botanicky zkoumány už přes sto let, průkopníkem byl evangelický farář J. Ľ. Holuby. Po něm se nejmenuje jen slavná turistická chata na vrcholu Velké Javořiny, ale i tořič čmelákovitý Holubyho. Krásná divoká orchidej vyskytující se pouze na bělokarpatských lukách. Od roku 1980 je zde CHKO, ale hlavně bylo celé území Bílých Karpat zařazeno do světové sítě Biosférické rezervace UNESCO. Evropský diplom chráněných území obdržely Bílé Karpaty v roce 2000, neboť „představují dokonalý příklad pozoruhodné kombinace dobře zachovaných přírodních biotopů a prostředí, které byly citlivě vytvořeny člověkem. Rovněž jsou modelem spolužití lidí s přírodou, který se vyznačuje svéráznou kulturou a folklorem.“ Však taky zdejší nejslavnější svérázný kulturní model, spisovatel Ludvík Vaculík, to vždy při pohledu na svůj rodný Brumov komentuje: „Krajina je dílo lidské.“ Já si laicky zachovalost přírodní lokality Bílých Karpat spojuju s horskou nedostupností lidských sídel, náboženskou uzavřeností a přísností, svérázem obyvatelstva a s doslova životní nutností odpovědně zacházet s každým kouskem země, o které je lidová píseň: „Ej, kameň, kameň, kameň, ej, ešče jeden kameň, ej, a na tom kameni, ej, ešče jeden kameň.“ Přestože největším zásahem do zdejší krajiny byla komunistická kolektivizace, unikátní pestrost těchto přírodních společenství je druhově nejbohatší v Evropě (!). Díky dlouholetému propojení vědců, nadšených dobrovolníků s patriotismem a láskou mnohých místních obyvatel k rodnému kraji. Slovníkem dnešních arogantních hlupkavých, nazývajících tyto lidi ekoteroristy, tady má poslední populace žluťáska barvoměnného (a nejen jeho) na území České republiky přednost před člověkem. Tohle ví i princ Charles, který knihu obdržel se slivovicí a jablečným moštem v roce 2010 při návštěvě Bílých Karpat.

A na tých Vojšicách roste pěkná tráva, zkázala ně milá galánka falešná, že sa bude vdávat…

… trikrát sa tá tráva na úkách pokosí, co sa ten šohajek, co sa on na vojně, šablenky nanosí.

O krajinách lidových pěsniček, každoročních rituálů fašanků, Horňáckých slavností nebo neplánovaných chlapských zpěvů s kamarády u nás na Kopánkách, o tom jindy…


Doc. Břetislav Rychlík (1958), herec, režisér, scenárista, publicista, pedagog a občanský aktivista.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu