Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Prózy z Banátu


Jiří Poláček, č. 4/2015, s. 54-55

Matěj Hořava: Pálenka. Prózy z Banátu. Host, Brno 2014, 124 s.

Jednou z nejoceňovanějších knih vydaných v roce 2014 se stal prozaický debut Matěje Hořavy (*1980) Pálenka, mající podtitul Prózy z Banátu. Získal cenu Magnesia Litera jako objev roku a vyšla o něm řada pochvalných recenzí, například v časopisech Respekt, Host či Tvar. O jeho čtenářském úspěchu svědčí dotisk datovaný rokem 2015.

Jde o dvaačtyřicet krátkých próz, jejichž vypravěčem je mladý Čech, který působí v banátské vesnici na rumunsko-srbském pomezí jako učitel. Jeho žáky jsou děti z českých rodin, potomci přistěhovalců z Čech a Moravy. Podtitul tohoto souboru je trochu matoucí, neboť vypravěč v něm představuje nejenom své působiště, ale téměř v každé kapitole vzpomíná na svoji minulost (sám trefně hovoří o „kolovrátku vzpomínek“). Výrazným znakem jeho vyprávění je tudíž prolínání časových a prostorových prvků.

Jako výpověď o současném banátském venkovu je Pálenka velmi sugestivní, byť má mozaikovitý a leckde jen útržkovitý ráz. Vypravěč působivě popisuje zdejší přírodu a její podoby v jednotlivých ročních obdobích, měsících i dnech. Je fascinován různými přírodními živly, jako jsou bouře, vítr, mráz, mlha nebo oheň. Opakovaně se zmiňuje o hojně rostoucích stromech, k nimž patří akáty, habry či moruše, podléhá opojnému kouzlu pastvin a strání nad Dunajem. Opájí se ovšem také banátskou pálenkou, kterou často popíjí ve společnosti i sám. Vidí ji takto:

„Pálenka ze švestek a kulovatek; to je krev tohoto kraje… Divoká krev tohoto kraje: opojná i zkázonosná; napájející i jako oheň požírající; rozproudí řeč i zboří svět křivým slovem; napřáhne ruku k přátelskému stisku i ke stisku hrdla ve víru polonevědomé rvačky…“ Vypravěč se věnuje též zvířatům (zejména koním, psům a ovcím) a samozřejmě i místním lidem, a to dospělým i dětem. Vytváří jejich zkratkovité, leč výstižné portréty, všímá si jejich pospolitosti a zakotvení v banátské krajině, plnosti jejich životů, kontrastující s jeho vnitřní prázdnotou a samotou. Nastiňuje však i tragické lidské osudy, několikrát se v jeho vyprávěních objevuje smrt. Postavy promlouvají většinou jenom krátce, přičemž v jejich promluvách jsou kurzivou označena místně příznačná slova: director, cuika, řebečka, špraj, kulovatky.

Pokud běží o vzpomínkové přesahy banátského časoprostoru, vypravěč evokuje své dětství v Děčíně, studia a život v Brně, jakož i svůj pobyt v Bavorsku, výlety do Makedonie, Albánie a Bretaně. Ve svých básnivých reminiscencích, vyvolaných třeba jen nějakými vůněmi či zvuky, se vrací k ztraceným láskám, přátelům i k vlastní sestře, k dávným snům. Návraty do zašlých dob mu umožňuje rovněž četba jeho starých deníků.

Jiří Poláček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu