VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Brzy tomu bude dvě stě let od chvíle, kdy do našich lesů vyrazil první chodec ze záliby, bez viditelného účelu a cíle. Byl to romantik a přišel k nám, jako tenkrát leckterá móda, z Německa.

Od té doby nás už neopustil. Je ale pravda, že letní chodec na lesních cestách je dnes jaksi relativizován módnějšími způsoby pohybu. Především je konfrontován s početnými cyklisty, kteří ho zastiňují a někdy i trochu ohrožují. Vůbec je prostý pěšák v nebezpečí, že bude považován za budižkničemu. Z ekonomického hlediska je rozhodně méně užitečný než jezdec na čemkoliv, co je nutno koupit, nemluvě už o těch, kteří lezou po skalách nebo provozují paragliding. I běžec je proti chodci více in, už proto, že jeho obuv je specializovaná, a proto patřičně oceněná. Chodit můžete skoro v čemkoliv, což navozuje dojem jisté prostomyslnosti.

Cyklobyznys, to je panečku něco, co se dá brát vážně. Výrobci kol se předhánějí, aby nabídli nové a nové, vždy trochu specializované série. Je tu také rozsáhlý trh vhodného oblečení, které je zřejmě v tajemném vztahu nejen k bezpečnosti jezdce, ale i k módním trendům. Rudá barva stíhá černou na bílém podkladu. Někteří cyklisté jako kdyby mířili na pozdní fauvistickou výstavu. A což teprve cyklistické přilby. Tvarem se sice příliš neliší, ale též podléhají zákonům barevné mutace. Mimochodem, kdo si ještě nepovšiml nejnovějších módních kreací na přilbách motocyklistů, toho čeká překvapení, až na něj ze zatáčky zavlaje chochol připomínající ozdoby napoleonských kyrysníků. Dočkáme se obdoby na ochranných přilbách cyklistů? Třeba zálesáckých veverčích ocasů s reflexními prvky nebo králičích paciček pro štěstí?

Je ovšem pravda, že s trekovými holemi vstoupil i do života obyčejného lesního pěšáka jistý národohospodářský vliv. Též chodecká obuv je diferencována podle funkce, a tedy i cenově. Však si všimněte, s jakým vážným výrazem ve tváři se procházejí ti, kteří neprocvičují jen nohy, ale i paže. Holemi mávající člověk, a samozřejmě i člověčice, abychom se konečně vyjádřili genderově korektně, jsou si vědomi zdravotního významu své procházky. A je to na něm i na ní vesměs poznat. Trekové hole národní hospodářství nespasí. Zato uživatelům dodávají skoro podobný sociální statut, jakému se těší venčitelé. Kdo jde se psem, ten se jen tak neflinká, nýbrž vykonává vážnou, téměř láskyplnou, a tedy duševně prospěšnou aktivitu. Kdežto osamělý „neoholený“ chodec? Kde je vlastně jeho společenské alibi? Ještě tak v mládí, míříte-li do přírody pěšky v páru, pak ano, jste srozumitelní. Asi se chystáte k něčemu pochopitelnému, a možná i přímo užitečnému, totiž vznikne-li jako vedlejší efekt vaší procházky lesem nový daňový poplatník či poplatnice.

K masové cykloturistice musíme říct, že i ona má rozličné podoby. Ano, třebas právě ti, kteří ještě nedávno chodili lesem ruku v ruce, motají se dnes po vozovce ve složitých diagramech, aby uhlídali potomstvo, jež je provází na minikolech. Je tu třeba souvislé pozornosti, upozorňování, ukázňování. „Kde je vpravo, Robíku?“ „Lucko, kde je vlevo?“ „Počkej na nás, Davídku!“ „Kristýnko! Tak pohni se!“ Cyklorodinky nabízejí milá setkání. Trochu horší efekty vás čekají, potkáte-li v přírodě pánskou jízdu, skupinu patnácti dvaceti věčně dospívajících mužských, kteří se řítí krajem. Šlapou do pedálů, co to dá, a přitom si velmi hlasitě vyměňují názory na život obecně a na ženy zvláště. Poskytují nejen nebezpečné sousedství, ale i ohrožující poslech. Nevzpomínám si, že bych kdy potkal podobně rozvernou hromadnou dámskou cyklojízdu. Slečny i slečinky se na lesních cestách vyskytují na koních, což je většinou docela pěkná a hlavně tichá podívaná. Občas mně ovšem vrtá hlavou, jak to ta děvčata vydrží, kývat se v sedlech v oparu čpavého koňského parfému. Na pohled jsou však vesměs graciézní.

Vraťme se k osamělému lesnímu chodci, který není ospravedlněn psem ani trekovými holemi a vůbec žádnými kolečky. Někdy, budižkničema, nemá v ruce ani houbařský košík. Jak on tak vydrží chodit si po svých horem dolem a teprve až navečer odevzdat svůj díl solidarity s ekonomickým provozem v nějakém výčepu? Často dokonce zabloudí a ještě z toho má radost. Vysvětlení může spočívat v tom, že takový člověk (ale i člověčice) nebrouzdá pouze po jehličí, ale také svou myslí. Jde kupředu, ale probíraje se třeba svou minulostí. Nachází v ní lidské příběhy a vztahy, na něž sám už poněkud pozapomněl. Jde sice také k určitému cíli, ale zároveň se vrací sám k sobě, což připomíná praxi dávných zbožných poutníků i romantických turistů.

Poutníkem může být i cyklista a snad i motorista a nelze vyloučit, že někdo najde sám sebe i na skatu a na lyžích a třeba i v kokpitu kluzáku nebo sportovního letadla. Jiní kvůli sobě lezou na skály i na hory a potápějí se do moře. V tom, čemu se dnes stručně říká „adrenalin“, rovněž nacházejí cosi pro sebe. Ale být pěšákem, ať už s holí, nebo s holýma rukama a očištěnou myslí, má pořád ještě své tradiční kouzlo. Lesní chodec totiž zůstává nenápadným, úředně neevidovaným, pohyblivým monumentem romantismu. Vlastně kráčí ve stopách zamyšleného Karla Hynka Máchy, který neměl o trekových holích a turistické obuvi ani potuchy.

Pavel Švanda (1936), básník, esejista, prozaik a emeritní profesor divadelní fakulty JAMU, představitel generace šestatřicátníků.