Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Chvála (trochu prostořeké) paní architektky


Jan Lacina, č. 4/2016, s. 48

Probíral jsem se nedávno starými ročníky Veroniky a byl trochu sentimentální. Třicet let je třicet let! Co se všechno za tu dobu událo! Kolik lidí z okruhu Veroniky odešlo, a kolik nových přišlo! Zakladatelský hlouček časopisu však zůstal téměř beze ztrát pohromadě. Jedno z předních míst v něm zaujímá paní architektka Jarmila Kocourková, kultivovaná dáma s (občas) ostrým jazýčkem.

Svůj profesní život strávila ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury v Brně, z pohledu architekta se věnovala městské a hlavně venkovské krajině, střežila její estetické kvality, její zeleň. A stejnou tematiku vnesla i na stránky Veroniky. Hned v prvním, vlastně nultém čísle Veroniky na podzim roku 1986 zavedla rubriku „Černé okénko“, v jehož první verzi kritizovala zbytečné kácení stromů v nově budovaném sídlišti Líšeň. V následujících desetiletích napsala pro Veroniku desítky odborně vysoce fundovaných a přitom čtivých článků zásadního významu, ze kterých vždy čiší osobní zaujetí a zpravidla kritický pohled. Vyberme alespoň několik pro autorku typických titulů: „Chvála božích muk“ (1990), „Nedívej se do zrcadla, máš-li hubu křivou“ (1990), „Obnova vesnice“ (1991), „ÚSES a nebezpečí jeho nanebevzetí“ (1992), „Jak v Moravských Bránicích spadla se stromu větev“ (1993), „Krajinný ráz nebo estetická kvalita krajiny?“ (1996), „Způsobil to Břetislav? Krátké zamyšlení nad lidskými vztahy ke stromům“ (1996), „Několik poznámek k městské zeleni. Od záhonu zeleniny po Fifejdy“ (2006)…

Jako rodačka z Ivančic (1931) celý život migruje mezi Brnem a tímto jihomoravským městem na soutoku tří řek, které ji stále vábí k návratům. Svědčí o tom i její „Parcela č. 394/73“, příběh ivančické zahrady, který sepsala roku 2014 do rubriky „Krajina mého srdce“. Z rodných Ivančic se ráda vydává proti proudu Rokytné, Jihlavy a Oslavy, jako výtečná fotografka zachytila nevšední půvab těchto romantických údolních zářezů v knize i v diafonu. A je samozřejmé, že v současnosti patří mezi odpůrce výstavby přehrady na řece Oslavě u Čučic.

Neméně zaujatý postoj měla paní Jarmila proti výstavbě vodního díla Nové Mlýny, proti pohřbení bizarní lužní krajiny pod Pálavou trvalou zátopou. Napsala o tom znamenitý esej „Ztracený luh pod Pálavou“ (1989), doprovázený jedinečnou fotodokumentací, ve kterém popisuje nejen zánik, ale i vizi návratu původní přírody, byť bohužel nedohlednou. Z dalších krajin srdce paní architektky jmenujme alespoň slovenské Kysuce, jejichž půvab, který před desítkami let fotograficky zachytila, se rovněž vytrácí.

Nemohu nevzpomenout, jak jsme se někdy v polovině 90. let v jednom brněnském klubu setkali s tehdejším ministrem životního prostředí Františkem Bendou. Všichni jsme byli z té besedy poněkud rozpačití, zaraženě jsme mlčeli. Paní Jarmila však dokázala ten pocit vyjádřit jadrně i za nás: „Za minulého režimu jsme se k takovým papalášům vůbec nedostali. Ale ono to snad bylo i lepší!“

A tak popřejme od srdce paní Jarmile Kocourkové k životnímu jubileu hodně zdraví, aby se mohla kochat krásnými krajinami (nejen rmoutit nad jejich ztrátou) a setkávat pouze s dobrými ministry životního prostředí. Sobě pak popřejme, aby to s námi ještě dlouho vydržela a sepsala pro Veroniku nejeden jadrný článek.

Jan Lacina

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu