VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V časopisech i některých knížkách jsem se dočetl o rysovi jako lesním démonovi, kruté šelmě, která ze stromu skáče na nic netušící oběť a vypíjí z ní krev, i to, že srnčí zvěři utrhává hlavu. Je pravda, že rysem stržené srnčí zvěři hlava často chybí. Jaký tedy rys je? Krvelačný krutý zabiják, nebo kočkovitá šelma, o jejímž skrytém způsobu ani zdaleka vše nevíme? Za svého působení v ZOO Ostrava jsem měl příležitost po mnoho let sledovat životní projevy rysů ostrovidů zde chovaných. Byla sem dovezena téměř stovka rysů odchycených do sklopců na Slovensku. Padesát těchto rysů po karanténě našlo svůj domov opět v přírodě Slovinska, Rakouska, Švýcarska, Francie či na Šumavě. Další zůstali v chovu, a tak bylo možno sledovat projevy rysů po celý jejich život. Několik jich bylo uměle odchováno, bylo možno k nim vstupovat a dva jedinci si mohli lovit kořist přímo v areálu ZOO. Takové množství rysů svým chováním do určité míry poskytlo poměrně značné množství poznatků. Ale i tak jsme se museli opírat o terénní údaje získané monitoringem divokých rysů v Karpatech, který začal už v roce 1965 a probíhá stále.

Rys ostrovid není žádný hrdina, tak jako i ostatní kočkovité šelmy je velmi uvážlivý ve výběru kořisti, nerad riskuje a velmi nerad se pouští do soubojů, kde mu může hrozit poranění. I proto když může, loví raději samičí zvěř, která nemá parohy ani parůžky jako účinnou zbraň. Každý rys je individualista a znal jsem jedince, kteří měli problém strhnout a usmrtit slabou srnku, ale i rysa, který si troufl na jelena desateráka. V zajetí někteří mladí rysové umístění v karanténě měli z člověka panickou hrůzu, ale byli jedinci, kteří tvrdě proti člověku útočili a neměli z něho respekt.

Obecně asi platí, že ve volné přírodě rys spoléhá na své vynikající smysly a dle toho se chová. Nechce být spatřen, protože je mistrem v plížení, dokáže se nepozorovaně vytratit. Sám jsem přešel kolem rysa dobře ukrytého ve vzdálenosti pět metrů. Neutíkal, nepanikařil, byl si jist, že o něm nevím. Jen náhoda, že to bylo v zimě a já hledal ztracený dalekohled, mě dovedla k tomuto poznání. Určitě mnohokrát jsem se při monitoringu a hledání pobytových znaků rysa ocitl poblíž něho, a já o tom nevěděl. Rys je tedy plachý, opatrný, tichý predátor, který při lovu spoléhá na moment překvapení a trpělivé přiblížení ke své kořisti. Dle statistik je úspěšný asi každý osmý útok rysa, stejně jako u tygra. Na stromy umí rys dobře lézt, ale k lovu je nepotřebuje. Pohybuje se tiše ve svém teritoriu, využívá chodníků i svážnic, rád kontroluje situaci z padlých stromů, vývratů, balvanů či jiných vyvýšenin. K nic netušící kořisti se snaží co nejblíže připlížit, útočí zblízka, a když pozná, že nestrhne kořist ani po šedesáti až osmdesáti metrech, vzdává se dalšího pronásledování. Někdy např. stačí, že srnčí zvěř jistí, chodí odpichovaným krokem a je ve střehu, aby o ni rys ztratil zájem. Ví, že se nedá ulovit. Co do kondice, loví kvalitní zvěř. Bývá to zvěř sice tučná, smyslově ovšem méně kvalitní, tedy taková, která není náležitě ostražitá. Srnčí zvěři hlavu neutrhne, ani to neumí, ale opakovanými útoky na již zabitou zvěř stiskem čelistí často rozmačká krční obratle. Hlava pak drží jen na kůži, a tak např. pro lišku není problém hlavu uvolnit a někam odnést. Jinak i rys, stejně jako tygr či levhart, svou kořist usmrcuje záhryzem do krku zespodu a následným udušením. O pití krve ve smyslu krvežíznivosti nemůže být u rysa ani řeč. Konzumuje nejčastěji svalovinu v místě, kde zasekl do kořisti drápy, žere pomalu a trvá mu déle než 20 minut, než se zasytí. Není-li vyplašen, někdy se ke stržené zvěři vrací i více dnů.

Rys je tichý, opatrný lovec, který spoléhá na své umění plížení se. Aby se uživil, musí se pohybovat na velkém teritoriu. Má nepochybně často hlad a, jak vidno, při lovu mnohem více nezdaru než zdaru.

Ludvík Kunc