Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Neregulováno!


Dana Zajoncová, Antonín Dufek, Tomáš Vrška, č. 5/2008, s. 16-17

Prales ve fotografii

Jedním z oborů, jež spolu s proměnou citlivosti vůči okolnímu světu připravily půdu pro docenění plného významu přírody, je výtvarné umění. Fotografie přitom zaujímá specifické postavení, neboť se ve vztahu k přírodnímu, člověkem neregulovanému prostředí pohybuje na paradoxním rozhraní záznamu, připomínky, výčitky či apelu a konceptuální úvahy.

Výstava Neregulováno. Prales ve fotografii představuje díla významných českých fotografů od 30. let 20. století až po současnost. Již v nejstarších vystavených fotografiích se ukazuje snaha nacházet v duchu romantismu estetické hodnoty divokosti a neuspořádanosti. Řada fotografů pokračuje v objevování krás pralesů až dodnes. Každá taková fotografie však může naznačit iluzi celku světa.

Jiný přístup se traduje od avantgardního fotografa Jaromíra Funkeho, který pochopil prales v duchu surrealistických vizí. Se surrealismem souvisejí i některá díla Václava Zykmunda, Josefa Sudka a Čestmíra Krátkého. Dnešní avantgardu na výstavě představuje například experimentální tvorba Vojtěcha Fröhlicha, Pavla Hayeka, Jiřího Šiguta.

Konečně další současní fotografové vycházejí z dokumentarismu a ve svém vizuálním výzkumu neregulovaných porostů a míst analyticky zkoumají jejich struktury a charakteristické rysy (Miloš Šejn, Filip Skalák, Petr Zinke a další). Pro svoje pochopení jedinečnosti jednotlivých míst zůstává největším znalcem pralesů mezi fotografy Rudolf Janda. Mimořádně významná je ovšem také účast nové tvůrčí generace, nejmladšímu fotografovi je 23 let.

Divokost patří do našeho života

„Prales“ v kontextu výstavy vnímáme jako samovolně se vyvíjející část přírody, jejíž dynamika je určována dřevinami bez ohledu na to, zda byla v minulosti ovlivněna člověkem. Důraz klademe na aktuální spontánnost na úkor kontinuální nedotčenosti. Spíše než pojem divočina, který evokuje oblast lidskou aktivitou nedotčenou, upřednostňujeme pojem divokosti, který se naopak odvíjí od naší osobní zkušenosti.

Zážitek spontánních projevů přírody, které člověk nemění, ani nekontroluje, se v moderní době stává vzácným. V souvislosti s rozvojem přírodních věd v novověku jsme přírodu redukovali na soubor vnějších, mechanicky či matematicky popsatelných zákonitostí. Pozapomněli jsme přitom na důležitý aspekt pojmu přírody, který odkazuje k rození a (samovolnému) přirůstání, plodnosti a proměnám, které se dějí, „aniž na to sáhneme a mnohdy aniž o tom můžeme vědět“.

Důvodem, proč je důležité uvažovat o divoké povaze vnější přírody, je naše bytostná potřeba objevit svoji vlastní přirozenost. Neregulované lesy i další spontánně zarůstající místa mohou posloužit jako zrcadlo zobrazující společný přirozený základ světa lidí a přírody. I životní pochody člověka, naše narození, růst, nemoci, stárnutí a smrt, jsou přirozenými projevy, které nejsme schopni vlastní vůlí ovlivnit, které přicházejí mimo naše plány. Divokost do našeho života patří, i když žijeme uprostřed civilizovaného světa.

Rok českých pralesů

Vzhledem ke kulatým výročím vyhlášení přísné ochrany Žofínského pralesa (170 let) a Boubínského pralesa (150 let) lze rok 2008 nazvat Rokem českých pralesů. Ostatně, vyhlášení ochrany Žofínského pralesa je prvním skutečně „osmičkovým“ datem v naší novodobé historii, neboť k němu došlo 28. 8. 1838. Proto české pralesy patří k nejdéle chráněným v Evropě.

Během uplynulých 170 let postupně přibývaly lokality, které si přesto, že byly v minulosti člověkem různou měrou dotčeny, zachovaly obraz přírodě blízkých lesů a byly vyhlášeny jako zákonem chráněné rezervace. V současné době je většina lesů ponechaných samovolnému vývoji v České republice soustředěna na území našich čtyř národních parků (Šumava, Podyjí, Krkonoše, České Švýcarsko). Zbytek je roztroušen v menších lokalitách o velikosti převážně v řádu desítek hektarů, přičemž nejvíce lokalit nalezneme v hraničních horských masivech. Celkem je v České republice evidováno 21 852 ha lesů ponechaných trvale samovolnému vývoji - tedy neregulovaných - tj. 0,83 % plochy lesů v ČR.

Výsledek mezioborové spolupráce

Nápad uspořádat výstavu Neregulováno. Prales ve fotografii vznikl na brněnském oddělení ekologie lesa Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i., které se zabývá výzkumem dynamiky přirozených lesů České republiky. O výběr fotografií a realizaci výstavy se postarala Moravská galerie v Brně. Katedra environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity zprostředkovala komentář přibližující historické pozadí a estetickou genezi našeho zájmu o divoká místa. Pralesy i umělecké fotografie tak mohly být uvedeny do mezioborových kontextů, které překračují poměrně úzké mantinely lesnické a ochranářské komunity. Zpracovaným tématem se výstava zároveň obrací k širšímu než jen uměleckému publiku.

Pralesy jako ohniska divokosti

Fotografům se podařilo místa a situace, v nichž se divokost projevuje v plné síle, přesvědčivě zachytit, aniž by se vzdálili ze středoevropské kulturní krajiny. Nejsou to jen rezervace odpovídající přísné vědecké definici přirozených lesů, kde divokost pociťujeme. Divokost je všude, ale my potřebujeme zachovat ohniska, odkud se k nám může šířit zřetelným způsobem.   

Vycházíme z předpokladu, že hodnotou, kterou chceme v přirozených lesích chránit, není v prvé řadě původnost porostu. Není jí ani ochrana konkrétního druhu, dokonce ani celkové druhové rozmanitosti. S ohledem na obrovský tlak, jaký lidská společnost na své prostředí vytváří, považujeme za důležité ocenit místa, kde se může projevovat divokost, vlastnost prostá přímého lidského vlivu. Zastáváme názor, že právě taková místa nám mohou pomoci pochopit závažnost lidských zásahů do přírody, případně sehrát významnou roli při nutných změnách našeho dominantního přístupu. Mimoto sami cítíme, že nás tato místa fascinují a vnitřně obohacují. Občas v nich toužíme jen tak pobýt.

Dana Zajoncová, Antonín Dufek, Tomáš Vrška

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu