Čtení na tyto dny

Rok plný dnů

Na patách naděje
Léto.
Léto, které nevyšlo.

Proč skřivanům se hrdlo zadrhlo?
Kdo připínal torzům křídla motýlí?
A kdo byl smyčcem bez houslí?
Na minutovou ručičku lákali
jsme čas.

Je večer. Vysoký až k svítání.
Zbrojíř naděje.
Večer, kdy úzkost taje v dým
a z popele, co po pastýřských
ohních zbyl,
vzlétl jestřáb, sivý pták,
nesmrtelnou perutí.
Nad hory, nad doly.

Zlatem harfy odlétalo léto
a duše svlékala se
pro budoucí dny,
pro světlo nepodpírané berlemi.

(Vít Obrtel)

 

Doporučujeme ke čtení

Příčiny ubývání opylovatelů v krajině

Jaromír Čížek, č. 3/2020, s. 2-4

Tvorba regionálních lučních směsí

Ivana Jongepierová, č. 3/2020, s. 8-9

Doufám v objevování stále nových krajin svého srdce

Jan Lepš, č. 3/2020, s. 30-31, pro předplatitele

Jan Lacina výtvarník

Ivo Dostál, č. 3/2020, s. 36-37, pro předplatitele

České moře či velehory? Kde vám poví tuto story?

Martina Pásková, č. 2/2020, s. 2-4

Stone balancing neboli vyvažování kamenů

Jan Macek, Rudolf Novák, č. 2/2020, s. 13-16, pro předplatitele

Nech půdu žít

Jana Dlouhá, č. 2/2020, s. 27-29

Jan Lacina, lesník s duší umělce a básníka (1944–2020)

Petr Maděra, č. 2/2020, s. 37-39

Kniha o krajině, po které se stále ještě stýská


Antonín Buček, č. 5/2008, s. 28-29

Miloš Spurný: Sbohem, staré řeky. Good Bye, Old Rivers. FOTEP, Brno 2007. 140 s.

Na počátku 70. let 20. století, v době, kdy tzv. komplexní vodohospodářské úpravy jižní Moravy začínaly drasticky měnit krajinu údolních niv dolních toků Moravy, Dyje, Svratky a Jihlavy, natáčel zde Miloš Spurný s kameramanem Milo Černouškem záběry dokumentující divokou krásu krajiny „Moravské Brazílie“. V roce 1973 vznikl jímavý barevný širokoúhlý film Sbohem, staré řeky, unikátní rozloučení s mizející lužní krajinou, dnes dostupný jen v nekvalitních videokopiích. Souběžně s natáčením filmu ovšem Miloš Spurný také fotografoval a vytvořil bohatý archiv černobílých snímků. Z podnětu paní Věry Spurné, která o archiv zesnulého chotě starostlivě pečuje, se Jan Lacina ujal úkolu vybrat a uspořádat Spurného nenapodobitelně výstižné a krásné fotografie nivní krajiny do uceleného souboru. Znalci jihomoravské krajiny jistě ocení, že se mu tento nelehký záměr podařilo bravurně naplnit.

V úvodní části knihy Antonín Dufek, kurátor fotografické sbírky Moravské galerie v Brně, pojednává o významu díla Miloše Spurného v kontextu české a světové fotografie a výtvarného umění. Fotografické putování krajinou Dyjskomoravské nivy na panoramatických snímcích Miloše Spurného začíná pohledy na kontakty kopců a niv, pokračuje jedinečnými snímky krajiny v době záplav, graduje panoramatickými záběry starých řek a mokřadů, přechází do intimních interiérů lužní krajiny v oddílech Moravská Brazílie a Lužní lesy a stromy a končí smutnou závěrečnou částí s apokalyptickými obrazy nevratných přeměn lužní krajiny při vodohospodářských úpravách. Pro krajinné ekology a milovníky krajiny je důležité, že většinu záběrů se J. Lacinovi podařilo přesně lokalizovat, že většina snímků je přesně datována a že všechny fotografie doprovázejí krátké, poučeně formulované texty.

O osudu krajiny starých řek Miloše Spurného pojednává J. Lacina v eseji, který navazuje na fotografickou část knihy. V hutném, poutavém a zaníceně stylizovaném textu se mu podařilo výtečně vystihnout osudové milníky přeměny krajiny, do které se „my, kdož ji pamatujeme…, vracíme neradi“. Osobnost Miloše Spurného, kořeny jeho zaujetí pro fotografování krajiny a podmínky, za kterých fotografie vznikaly, přibližuje Věra Spurná v závěrečné kapitole knihy.

Výtečně připravenou publikaci doplňuje faktografický přehled fotografického a filmového díla Miloše Spurného. Hodnotu této krásně smutné knihy zvyšuje výborný anglický překlad všech textů. Překladatelé Irma Charvátová a Tony Long dokázali správně do angličtiny převést i takové překladatelské oříšky jako „rozlámané porosty neseřezávaných hlavatých vrb“.

Kniha je monumentálním pomníkem krajině, kterou sice již nikdy neuvidíme, ale nepřestaneme po ní toužit. Naplňuje poslání, které Miloš Spurný svébytně formuloval v úvodu scénáře svého filmu: „Na památku našim budoucím generacím, které jednou, až je omrzí kanály, samy od sebe zas zatouží po řekách. Zaznamenali jsme je pro ně tak, jak vypadaly a jak my jsme je milovali.“ Všichni, kdož se o vydání této knihy přičinili, zaslouží poděkování.

Antonín Buček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu