VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Dílo Jaromíra Tomečka by nejspíš měli zhodnotit všichni ti kožešinoví, srstnatí i vodní tvorové, o jejichž vesměs dobrodružném životě s láskou a porozuměním psal, o nichž všechno věděl a co nevěděl, to si krásně vymyslel, dobásnil, vyfantazíroval. Mé zkušenosti se zvířaty jsou bohužel omezeny na znalost půvabů kočky domácí. Ani už nevím, kolik kocourů sedávalo na mém stole a lezlo mi do postele.

O takových zvířatech, pokažených soužitím s lidmi, Jaromír Tomeček ovšem nepsal. Jeho miláčkové žili na svobodě, pro oko laika zcela neviditelní. Jaromír nikdy nedokázal chodit po vyšlapaných cestách. Kdykoliv jsme se spolu vydali na vycházku, ať už kolem Brna, do Soběšic nebo na Babí lom, nebo do Mikulova na Pálavu, všude opouštěl značkované trasy pro turisty a mizel v houštinách, aby se po chvíli vynořil mezi větvemi a nadšeně popisoval nádherného srnce nebo jelena, ježka nebo jezevce, muflona nebo divočáka, orla, lišku nebo vlka. A býval téměř uražený, když jsem mu řekl, že jsem neviděl vůbec nic, a s útrpností se vyjadřoval o mých pozorovacích schopnostech.

„Běžel přímo na tebe. Musels ho vidět!“

Všechna zvířata měl pojmenovaná, věděl, kde mají nory nebo pelechy, kolik mají mladých a kolik soubojů svedla s konkurencí.

„A co jednorožec, Jaromíre?“

„Ale ovšem, občas sem nějaký do vinic zabloudí, čím by se jinak živili?“

„A Pegas?“

„Ale jistě, rád si na Pálavě odpočine.“

Když jsme skončili u souseda ve sklípku, vždycky jsem mu nakonec uvěřil, i když jsem z jeho zvířeny nikdy nic nespatřil.

Jaromír Tomeček měl ještě jednu záviděníhodnou vlastnost: uměl být na několika místech současně. V redakci visel vždycky na důkaz jeho neustálé přítomnosti jeho svrchník - i v třeskutých mrazech běhal po městě v sáčku, od lokálu do lokálu, od jedné společnosti ke druhé, třetí a čtvrté. Všude prohodil vtip, udělil radu, pronesl moudro, ženám políbil ruku, zatančil valčík nebo čardáš. Všude byli ochotni odpřisáhnout, že byl s nimi celé odpoledne nebo večer až do noci - a přesto příští den přesvědčoval šéfredaktora, že seděl stále v redakci. Svrchník byl jeho svědek. Uměl však také zmizet ctitelkám nebo milenkám, i když ho sebelépe hlídaly, aby po týdnu nebo po měsíci detailně vyprávěl, jak v té době lovil na Dunaji říčního mečouna.

Přiznám se, že jsem daleko víc než Jaromírovy knížky miloval jeho neredigovaná vyprávění a bájení. Jsem přesvědčený, že v nebi i v pekle, v očistci i v ráji visí Jaromírův svrchník, andělé i pekelníci se těší z jeho přítomnosti a poslouchají jeho vyfantazírované pravdy a zaručeně pravdivé výmysly a sám Pámbu se diví, co všechno vlastně stvořil.

Jan Trefulka