Čtení na tyto dny

Na dlani

Javorový list
přikryl město dlaní
a obrátil dlaň do všech koutů

Listem rozsvěcené světlo
puká brázdami smogových ulic
líhnoucími karburátory

V listu je vzkaz
abychom kmenům podali ruce

List nese varování
že nad kameny vyrvanými v lomech
jsou plíce města zaprášené

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Mnoho poradců a co farmář? Diskuse


č. 6/2008, s. 26-27

S neskrývaným zájmem jsem si přečetla článek Ochrana krajiny na úrovni farmy od Karolíny Dytrtové (Veronica 4/2008, s. 8-10). Co papíru už bylo popsáno o ochraně a tvorbě naší krajiny, kolik vědeckých textů napsáno o tom, jak je třeba vytvářet krajinu polyfunkční, ekologicky stabilní, esteticky působivou. Do budoucna bude možno takových článků psát ještě bezpočet, neboť naše krajina nedosáhla žádných zásadních kladných změn, ačkoliv její ochrana a zvelebování je zakotveno v zákonech, územním plánování, její tvorba má být základním tématem návrhu komplexních pozemkových úprav, jsou zpracovávány plány obnovy venkova, je zpracovávána řada krajinných plánů, studií, plánů územních systémů ekologické stability. Jsou zpracovávány stále nové „metodiky“ řešení obnovy a tvorby krajiny (viz i citovaný článek) a já nevím, co ještě všechno.

Možná se setkáváme i jinde v Evropě s problémy devastované, intenzivně využívané krajiny, v tomto kontextu bych však chtěla podotknout, že naši krajinu negativně neovlivnilo jen socialistické plánování, ale „rozkulačení“, a tím zničení sedláků. Tím byly nenávratně a zcela totálně zpřetrhány veškeré sociální jistoty venkova. Chci se jasně vyjádřit a nazvat věci pravými jmény. Problémy naší krajiny mají daleko hlubší kořeny než pouhý tlak výroby a produkce. V každém „bloku“ půdy, v každém rozoraném mokřadu, rozorané mezi, zatrubněném potoku, kulturní louce jsou vetkány osudy konkrétních lidí, kteří museli půdu opustit.

Pocházím z Vysočiny z rodiny sedláka, který dopadl jako všichni, také byl rozkulačen. Nepamatuji se, že by můj děda - sedlák potřeboval nějakého „krajinného plánovače či jiného specialistu“, prostě byl sedlák, rozuměl tomu, co dělal, měl to, čemu se říká selský rozum. Měl všechny pozemky dobře přístupné polními cestami, louky zavlažoval otevřenými rýhami, které mu dovolovaly regulaci vodního režimu, na třiceti hektarech polí měl tři studánky i rybník. Byl to osvícený sedlák, kromě běžného vybavení měl vlastní samovazač, mlátičku a secí stroj. Tedy na svou dobu moderní stroje, měl koně a dobytek, chránil a tvořil krajinu, kterou obhospodařoval pro sebe, protože v ní žil, protože byla jeho domovem, a pro lidi, kteří k danému místu patřili. Kolem hlavní silnice a polních cest rostly višně, švestky, plané hrušně, šípky.

Už v úvodních kapitolách článku mě zaujalo, kolika způsoby lze pojmenovat hospodaření na zemědělské půdě. Máme tak statkáře, farmáře, zemědělce ale i hospodáře. Nedivím se však, že není tak zcela jasno, kdo vlastně využívá zemědělskou půdu, když je používáno takových slov jako např. „environmentální“ nebo „agroenvironmentální“, vždyť pod těmito výrazy si můžeme představit mnohé, ale také zcela nemnohé. Z tohoto pohledu se naši farmáři jistě stále hůře orientují ve stále nových výrazech plánovačů, specialistů, úředníků i vědců. To je jen připomínka na okraj.

Více mě zaráží skutečnost, kolik dalších odborníků a nových institucí bude znovu objevovat a „nově navrhovat“ způsoby využívání, ochranu a tvorbu zemědělské krajiny (mimo to, že máme zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a řadu prováděcích a navazujících předpisů). Autorka v článku říká, že do návrhu faremního plánu budou zasahovat odborníci z oblasti produkce plodin (zřejmě agronomové), odborníci z oblasti ochrany půdy (pedologové), odborníci na výživu rostlin. Předpokládám, že další budou zřejmě oborníci na chov dobytka (zootechnici), odborníci na údržbu zemědělských strojů (mechanizátoři), specialisté na ochranu ohrožených druhů rostlin a živočichů (ochranáři), specialisté na ochranu zemědělských plodin před škůdci, specialisté na vodní režim krajiny, specialisté na ochranu krajinného rázu a estetiku (krajináři), ekologové, specialisté na předpisy a dotační politiku EU a vedoucí týmů specialistů, kteří to budou všechno řídit a dávat dohromady. Chce tím autorka říci, že na každou jednotlivou farmu přijede tým těchto odborníků - specialistů, který bude farmáři radit co, kdy, jak, proč a za kolik má dělat? Pak ale, kým bude vlastně farmář? Obchodníkem, manažerem, podnikatelem, výrobcem produktů? A kdo to zaplatí, stát jistě ne (ten má vlastní instituce a odborníky, které platí), farmář? Kolik mu pak zbyde prostředků na vlastní farmaření z dotačních titulů EU?

Kdyby totiž byly plněny zákony tak, jak je v nich stanoveno a uvedeno, mám teď na mysli např. zákon o pozemkových úpravách (č. 139/2002 Sb.) nebo o územním plánování (č. 183/2006 Sb.), které mimo jiné říkají: „…pozemkovými úpravami se uspořádávají vlastnická práva k pozemkům a s nimi související věcná břemena, pozemky se jimi prostorově a funkčně upravují, scelují nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost pozemků a vyrovnání jejich hranic. Současně se jimi vytvářejí podmínky k racionálnímu hospodaření, k ochraně a zúrodnění půdního fondu, k zvelebení krajiny a zvýšení její ekologické stability“; územní plán „…komplexně řeší funkční využití území, stanoví zásady jeho organizace, věcně a časově koordinuje výstavbu a jiné činnosti ovlivňující vývoj území. Zásadním cílem je péče o ochranu životního prostředí obyvatel daného území. Územní plánování současně vytváří předpoklady k zabezpečení trvalého souladu všech přírodních, civilizačních a kulturních hodnot území, zejména se zřetelem na péči o životní prostředí…“, nemusely by být vymýšleny stále nové prováděcí předpisy, vyhlášky, metodiky a nemusely by být zpracovávány stále nové „plány“, např. plány šetrného hospodaření se stanovením EKP. Mimochodem, není v článku překlep, neoznačuje zkratka EKP „ekonomickou kompenzační plochu“ (vždyť ekologicky významné segmenty krajiny a významné krajinné prvky i speciálně chráněné prvky krajiny již dávno evidujeme, nyní se připravuje evidence i krajinných prvků uvnitř bloků zemědělské půdy, která ostatně už také měla dávno být)?

Problém má minimálně dvě roviny, v první rovině jsou ti, kteří mají tyto zákony realizovat. Jde o jejich častou nekompetentnost, nedostatečně komplexní vzdělání, erudici a hlavně neznalost skutečných procesů v krajině a skutečného hospodaření. To jsou však dovednosti, které se mohou získat pouze praxí. To jsou znalosti, které může mít pouze skutečný farmář, který ve venkovském prostředí vyrostl a který má vztah, tedy lásku k půdě a ke krajině. Takový farmář nebude žádný mnohačlenný tým plánovačů potřebovat. Druhou rovinou je, kolik takových farmářů (statkářů) dnes máme po tom, čím prošel náš venkov.

Dagmar Stejskalová
Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy, v.v.i., oddělení pozemkových úprav, Brno

*  *  *

Děkujeme za zajímavou reakci Dagmar Stejskalové Mnoho poradců a co farmář? na článek o faremních plánech a velice rádi osvětlíme trochu blíže naše snažení. Souhlasíme s autorkou, že zásadní věc, která ovlivňuje podobu naší zemědělské krajiny, jsou zpřetrhané osobní vazby zemědělců k půdě a chybějící hluboké znalosti o pozemcích, které měli naši vnímaví předkové. Právě nedostatek „skutečných farmářů“ a převaha zemědělských velkopodnikatelů a managerů, kteří řídí podniky s několika tisíci hektary, je slabinou a zároveň odpovědí, proč se nám nedaří krajinu měnit, přestože legislativu i nástroje na to máme. Faremní plány, které vytváříme společně s farmáři, však vzešly z potřeby praxe. Nejde o novou metodiku, která zůstává na papíře a zemědělcům nic nepřináší, ale naopak sami zemědělci nás oslovují a mají o tyto plány zájem.

Už od roku 2006 pracujeme se skupinou ekologických zemědělců, kteří se dobrovolně zapojili do projektu Ekozemědělci přírodě - s bio kvete rozmanitost. Tento projekt má za úkol najít cestu, jak skloubit zemědělskou produkci s ochranou přírody na farmě. V praxi to znamená, že farmu navštíví dva poradci (většinou zemědělský poradce a ochranář) a projdou se zemědělcem jeho pozemky, prodiskutují, co by bylo možné zlepšit v rámci hospodaření na zemědělské, ale i nezemědělské půdě, a vypracují mu návrh, který mimo konkrétních doporučení obsahuje i přehled dotací, které je možné čerpat (seče, výsadby, oplocení podmáčených míst apod.). Nejedná se o žádný „tým specialistů“, pouze když se na farmě vyskytne něco významného (chráněný druh či problém se škůdci apod.), se poradíme s dalšími odborníky. Nejde také v žádném případě o plýtvání farmářovým časem ani financemi. Plán je dobrovolný a jeho tvorbu kryjeme z neziskových projektů, avšak někteří zemědělci jsou ochotní si za toto poradenství i připlatit. V zemích, které s faremními plány pracují delší dobu, hradí obvykle náklady na tyto projekty stát (spolu s EU).

Je nutné si uvědomit, že dnešní farmář stojí před zásadními problémy environmentálními - jak udržet vodu v krajině, jak zabránit erozi půdy, jak přirozeně pečovat o její úrodnost, ale také sociálními - např. jak vysvětlit okolním chalupářům, že zvířata patří na pastvinu, protože zemědělská činnost lidi z měst už často při víkendové rekreaci obtěžuje. Osvícení sedláci vědí, že pokud dnes investují svůj čas do ochrany půdy, krajinných prvků či chráněných druhů, vrátí se jim to v budoucnu a předají grunt další generaci „s přidanou hodnotou“. V neposlední řadě to je i investice do „image“ dané farmy, která je lákadlem pro spotřebitele či návštěvníky. Informace nasbírané během průzkumu na farmě mohou použít i pro propagaci podniku (např. na našich pozemcích žije chřástal, krutihlav či ledňáček nebo zde kvetou vzácné lilie).

Zemědělství je dnes podnikání jako jakékoliv jiné, a pokud chce farmář uspět, musí zvládnout velkou řadu byrokratických překážek. Za ty pak na oplátku pobírá poměrně slušné dotace. Zemědělec dnes opravdu musí být obchodníkem, manažerem, podnikatelem v jedné osobě. Především ale musí - a to zejména ekologický zemědělec - neustále pozorovat a vnímat svoji farmu v prostředí, ve kterém hospodaří. A tak si mnozí z nich najdou čas a věnují se i péči o krajinu. Převážně jde o rodinné podniky.

A proč pozemkové úpravy nejsou řešením? Pozemkové úpravy jsou nesporně významným nástrojem, ale je nutné je v tomto smyslu nepřeceňovat. Neřeší všechny problémy v zemědělské krajině dokonale. Tzv. společná zařízení (protierozní opatření, prvky ekologické stability aj.) obvykle vlastní obec, v jejímž obvodu se nacházejí, a zemědělci jsou pouze najímáni, aby o ně pečovali, někdy se o ně stará přímo obec sama. Ze své podstaty jde však o plochy veřejné, které mají sloužit obecnému zájmu a zemědělci k nim nemají vztah (do jejich vzniku a vzezření nezasahují). Realizaci např. výsadeb obvykle provádí soukromá projekční firma a jejich kvalita je různá. Od pečlivě vybrané druhové skladby, která vhodně doplňuje danou lokalitu, po javorové monokultury, v poslední době velmi oblíbené, ale bez jakékoliv invence realizátora výsadby. Pozemkové úpravy vytvářejí pouze základní předpoklady pro uspořádání a rozvoj území, pokud chce své pozemky vylepšit přímo sám zemědělec (založit novou mez, stromořadí či průleh), pomohou mu pouze v jediném - uspořádávají vlastnická práva k pozemkům. Zemědělec tedy ví, kde, většinou má i představu, co by chtěl na svých pozemcích založit, ale mnohdy neví, jak (kolik stromů, v jaké hustotě, jaké druhy a hlavně, kde se dají sehnat na tuto činnost dotace).

Z naší dosavadní praxe víme, že i ten nejosvícenější farmář a ostřílený praktik své nápady rád s někým prodiskutuje. V tomto případě nejde o zakládání či péči o stávající významné krajinné prvky, které zmiňuje Ing. Stejskalová, ale o ty prvky, které podle švýcarského vzoru nazýváme ekologickou kompenzační plochou nebo laicky „místem pro přírodu“ na farmě a kterými se zabývá právě faremní plán. Jedná se například o nesečené lemy luk a polí, vysokokmenné sady, kamenné snosy, ale třeba i jen hromadu ořezaných větví, která může sloužit jako útočiště pro drobné živočichy, či bidýlko v ovocném sadu pro dravce - to pomůže regulovat hlodavce. Tyto drobné struktury by měly zaujímat určitou plochu každého zemědělského podniku, ve Švýcarsku je to např. 7 %.

Jsme však přesvědčeni, že citlivý přístup ke krajině nelze podnikům naordinovat, musí za ním být motivace (ať už finanční či ideová). Ve Švýcarsku např. přijde zemědělský poradce na farmu a udělá ekonomickou analýzu podniku s možnými scénáři vývoje farmy. Na základě výsledků se farmář může rozhodnout, že nemá cenu pokračovat s produkcí mléka v malém horském podniku, může krávy prodat a začít se věnovat extenzivnímu hospodaření s péčí o diverzitu travních porostů placenou dotačními tituly. Práce poradce je farmáři vnímána jako nezbytná součást podnikání, podobně jako třeba služba právníka či veterináře. Je pravda, že do této situace jsme u nás ještě nedospěli, chybí jak otevřenost a důvěra zemědělců, rozumná struktura dotačních titulů, tak kvalitní poradci protřelí praxí.

O tom, že tato poradenská práce má však smysl, se lze přesvědčit i v dalších zemích. Například britská nevládní organizace FWAG (Farming & Wildlife Advisory Group), založená v roce 1969, má dnes 120 poradců pro šetrné faremní hospodaření a vykoná 9 000 poradenských návštěv na farmách ročně. Ze zemědělců, kteří využili jejich služeb, se 97 % domnívá, že nyní lépe rozumí problematice ochrany přírody a životního prostředí.

Mnoho dalších informací, které osvětlují individuální přístup k podnikům formou faremních plánů a shrnují praktické poznatky z krajinotvorby, lze nalézt v nové knize Šarapatka, B., Niggli, U. a kol. (2008): Zemědělství a krajina: cesty k vzájemnému souladu. UP Olomouc. (Pozn. red.: viz recenzi na s. 28.)

Za Bioinstitut, o.p.s.,
Karolína DytrtováAlena Malíková

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu