Čtení na tyto dny

Na počest ptáků řek a lesa

Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá

Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda

Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár

(Josef Hrubý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

O lidech, o včelách


č. 2/2009, s. 14-15
další autoři v rubrice Neviditelná řečiště: Martin Sedlák, Jan Mattuš

Kolik nám toho ještě zbylo ze starého světa? Kolik základních životních věcí bylo zpotvořeno, zkarikováno? Kolik základních citů bylo zvráceno v chlad a odcizení? Včely. Jak blízko bývaly člověku! I napůl městskému, jakým jsem vždycky sám (bohužel) býval. Jejich batolivý let mezi kalichy květin, jejich hemžení na loukách, jemný bzukot, doléhající usilovně k uším, které třeba zrovna naslouchaly drobné rozprávce s přáteli o něčem zcela jiném, než je samozřejmost - stále ještě jakási samozřejmost - nádhery přírody, podivuhodnost tvorstva. Jak málo právě já toho vím o včelách!

Před časem jsem si koupil v jednom z nových antikvariátů útlou brožurku Včelařský kalendář pro rok 1941. Chci něco moudrého vyčíst o různých včelařských obdobích roku, ale náhle ten kalendář nemohu najít. Někam se zatoulal, mezi jinými knihami neviditelně vložen, nenápadně, jak nenápadné jsou i protagonistky onoho svazečku. Jeden můj dávný přítel mi kdysi vyprávěl, že jeho dobrý děd, kterému jako dítě pomáhal s ošetřováním včelínů, mu jedinkrát uštědřil řádný výchovný pohlavek: když řekl o jedné včele z včelstva, že „chcípla“. - „Pamatuj si, že včely nechcípají. Včely stejně jako lidé pracují, proto nechcípají, ale umírají!“ Slova na celý život.

Kolik nám toho ještě zbývá ze starého světa? Máme pocit, že víme stále více, ale ve skutečnosti víme jen více - o ničem. O něčem, co mizí, co stále méně a méně existuje. Léon Bloy chtěl ještě napsat poslední kapitolu své knihy V temnotách, kterou nedopsal: měla být o tom, jak dříve člověk za použití tak mála prostředků dokázal tak mnoho, zatímco člověk současný, při tolika možnostech, dokáže tak málo. Věda poznává, ale taky nadouvá, jak říká sv. Augustin. Přesně: „Věda nadouvá tam, kde láska nebuduje. Kde láska buduje, věda vydává plody v plnosti.“ Místo abychom tvořili v lásce, atomizujeme. Mizí nám předmět, mizí nám skutečnost, mizí nám svět. Zůstává iluze, existenciální drť a pachuť virtuality, siroba ne-bytí, cizota.

Při opisování poslední knihy Josefa Šafaříka jsem vypsal hned z desáté strany rukopisu toto: „Věda si uvědomila sebe samu, teprve když se zhistorizovala, když pochopila dějinnost všeho dění a dala definitivně výhost absolutnu. Kde se dějiny daly na pochod, náboženství, kultura, člověk je anachronismus.“ A včely zůstávají. Chtělo by se říct: na rozdíl od člověka. Ale přece jen (ač lidské ostatky jsou stále více spíš odklízeny než pochovávány), trvá existence člověka činnou prací. Jeho svoboda ho ale vede k jinému určení než včelu, a odkazuje ho tak k jiné zodpovědnosti. Zodpovědnosti složitější, než položil na stejně prací obtížená bedra včely Stvořitel. Pečujme, pozorujme, hloubejme nad nedobernými vrstvami nádhery a dobroty stvoření. Jenom to nás může poučovat o další existenci člověka na zemi a jejím smyslu. Je součástí tohoto stvoření, ale taky něčím nekonečně vyšším. A tedy v zodpovědnost uvázaným poutem pevným sice, ale rozpojitelným. Jen v tomto rozpojení je zkáza všeho ostatního tvorstva. Neděsí mě, že upadá kultura, neděsí mě, jaká vlastně je, nebo nebude-li časem třeba vůbec žádná a vše bude odkázáno na zábavu a činnost vegetativní. Děsí mě jedině to, že ji nikdo nebude potřebovat. Jak to bude tou dobou se včelami, nevím. V supermarketech je přece tolik jiného zboží než jen - med včelí.

Na úsvitu dějin Moravanů napsal sv. Konstantin-Cyril svůj Proglas, předslov k sv. evangeliu. Jsou v něm taky tato slova:

„Neboť který sluch, jestliže rachot hromu
neslyší, může se báti Boha?
Dále chřípí, nečichají-li vůně květu,
kterak pochopí zázrak boží?
Vždyť ústa, jež necítí sladkosti,
činí člověka jako kamenným.“

j. e. f.

U nás

Dny mého raného dětství byly lemovány několika každoročně se opakujícími rituály: zabijačka, výlov rybníka, stáčení medu. Zejména poslední z nich patřil k těm nejoblíbenějším: Konal se zpravidla za jasného slunečného dne, kdy většina dělnic vylétla za prací mimo úl a nebránila tedy své pracně střádané zásoby na zimu před jejich dobyvatelem, dědou. Ten se vždy změnil v nadpřirozenou bytost s kuklou na hlavě, dlouhým bílým pracovním pláštěm a vykuřovadlem („dejmákem“) v pevných rukavicích. Neohroženě otevíral úly, vytahoval plástve a perutí z nich stíral včely. Plástve jsme pak zbavovali voskových víček (to byla jedna z největších pochoutek, tyto voštiny se zbytky medu, které jsme žvýkali jako žvýkačku) a pak z nich vytáčeli med ve velkém modrém a hřmotném přístroji s klikou. Netrvalo dlouho a z kohoutku v jeho spodní části se začala řinout hustá, hnědozlatá lepkavá mana. Kameninové hrnce s medem pak stály celou zimu v babiččině spíži.

K životu se včelami patřilo taky každoroční rojení, sledování velkých hučících mračen a rozhodování: odletí nebo zůstane? Zůstal-li, nastával jeho odchyt - zkrotlý hrozen včel pokropený vodou byl setřesen do dřevěné bedýnky a přenesen před prázdný úl, do kterého se nastěhoval se svou novou královnou.

Byv včelím bodnutím několikrát na krátký čas zohaven, sledoval jsem tyto lovecké manévry vždy spíše zpovzdálí a s notnou dávkou respektu. I přesto, že rojící se včely prý nebodají! Ale věřte tomu. Svět včel mě ovšem vždy fascinoval. Zimní přikrmování cukrovou vodou. Velký společenský organismus úlu s pevnými pravidly a rituály, dělbou práce. Tajemný tanec včel lezoucích jedna přes druhou pod sklem, které při otevření úlu oddělovalo plásty. Včelařské vybavení vonící kouřem, voskem a prací. Staré noviny povalující se na mednících, plné zpráv o budování světlých zítřků.

Dnes se o osazenstvo zchátralého úlu nemá kdo starat. Jak odcházejí staří majitelé, těch několik málo posledních včelstev žije bezmála divoce. Bez lidí, se svými vlastními zásobami. Odolávají snahám o likvidaci. „Vždyť se o ně stejně žádnej nestará, med nikdo nevybírá, k ničemu nejsou!“, zní argumenty. Logika železná v jakémkoli čase, možná obecně lidská: nepřináší-li mi něco bezprostřední užitek, nemá to právo na existenci? Co na tom, že obrovské plochy zemědělských plodin nebo sadů by bez včel zůstaly neopylené. Existuje naštěstí ještě mnoho nadšenců, a povstávají noví, kteří drží stavy tohoto prazvláštního hmyzu, jenž oplodňuje krajinu. Někteří pokračují v tradičním přístupu, jiní včelaří moderně. Například každoroční svátek rojení včel se dnes genetickým šlechtěním potlačuje, neboť snižuje výnosy. Otázka „čisté“ utilitárnosti lidského jednání (často nazývané „zdravým rozumem“) se tak vrací ve stále nových a nových podobách, a to nejen ve vztahu ke krajině.

Martin Sedlák

Český sen

Dost se mi líbil (i když zrovna k líbení není asi určen) film, který před pár lety vzbudil hodně debat: Český sen. Protože byl obrazem stavu ducha a doby, o kterém jako by snad bylo netaktní mluvit, neboť hypermarketo¬vost obyvatelstva, která je v něm dokumen¬tována, jako by se brala za nedotknutelné pozitivum. Škoda, že film podle mého soudu kazí zbytečně protahovaný konec, ale to teď není podstatné.

Fascinovalo mě, kolik se vynořilo moralistů, kteří se začali tak dojemně zastávat lidí „podvedených“ v tom filmu. Byl jsem dokonce přítomen jedné takové debatě, kdy se za ně brali lidé pracující pro bulvární média. Těm to tak slušelo ze všech nejvíc, těm pokrytcům vychcaným s nejmodernějšími brýlemi na důležitém ksichtu, když kázali, že reklama přece nesmí být klamavá a že na těch lidech byl spáchán podvod!

Soucit s příchozími před neexistující hypermarket je jistě srozumitelný. Ale tvrdím, že na takovém klamání (i když většinou skrytějším, jistě) je život pokročilého lidstva postaven. Že šli lidi čekat před nakreslený obchodní dům, je toho pokroku jeden z nesčetných projevů, akorát že názorný. Nazvěte si mě cynikem, ale ty vaše argumenty, že ona ta chudák babička to neví… Vždyť to je právě šílené, že je babička udržována ve stavu neschopnosti vědět, ač jinak se tváříme, jak daleko jsme to všechno dotáhli, ba žijeme ve společnosti zvané informační! Když už, tak to má té babičce někdo říct! Její děti, přinejmenším! Jenomže s nimi je to ještě horší než s ní, tím to bude.

Tvrdím, že klamavá je absolutně každá reklama, neboť klam je sám její účel. Smyslem reklamy je nakecat někomu, že potřebuje něco, co ve skutečnosti nepotřebuje, tedy ho oklamat. A hodlám o tom napsat někdy víc. Ale teď mě hlavně těší, že jsem potkal aspoň jednoho dva přátele, kteří k filmu říkali, že to těm lidem patří! A věřte mi, že zrovna tohle jsou mimořádně slušní lidé, kteří chovají velkou úctu k jiným lidem, starým zejména. Ano, patří jim to, říkám i já, ačkoli se taky pokládám za slušného.

Obě moje babičky jsou již po smrti, ale vím zcela jistě, že žádná by nebyla tak blbá, aby šla čekat první otevírací den před obchodní dům. A jestli nakreslený, nebo opravdový, je vlastně vedlejší! A myslete si o mé namyšlenosti, co chcete.

Jan Mattuš

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu