Čtení na tyto dny

Řeky se ptám

kam zmizeli jelci
zpod splavu

Tam zatím dál
stéká čas
Olejové skvrny
se roztékají ve vrásky
a zpod břehů
uniká život

s vodou zbytečně
rozšvihanou vlasci rybářů
stárneš

Je to i moje vina

Kdy jsem naposled
učinil pokání

(Otakar Štěpánek) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Poznámky ke slovu pokrok


Jaroslav Erik Frič, č. 4/2009, s. 16-17
další autoři v rubrice Neviditelná řečiště: Zdeněk Volf, Jiří Kuběna

Jeden můj kamarád, pouliční kytarista, napsal píseň o peruánských Indiánech. O tom, jak jsou vytěsňováni ze svých domovských míst, o tom, jak peruánský prezident zvrhle tvrdí, že „tito Indiáni nejsou občané první kategorie“. Odstoupila ministryně pro sociální rozvoj, protože nechtěla setrvávat v prolhané vládě. Dva zákony rezultující z dohod o volném obchodu se Spojenými státy. Těžební a energetické společnosti. Zprávy, videa, články v různých periodicích. Nečtu většinou internetové „komentáře“, protože to bývají zpravidla jen ubohé a hlavně anonymně bezostyšné výlevy. Teď se na čtyři příspěvky dívám: „Ti Indiáni bojují symbolicky za celou matku Zemi. Proti jejímu bezuzdnému drancování a ničení.“ - „Bojují za nás a za naše děti, aby mohli lidé na této zemi dále žít, my sedíme doma pěkně v pohodlí. …“ - A konečně: „Vypráskejte je z pralesa, rudí bratři! … Hnus a chamtivost.“ Amazonie - plíce světa. Versus pokrok. Pokrok kam? „To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize,“ praví v roce 1932 Tomáš Baťa, „je jiné jméno pro mravní bídu.“ Stále tytéž mechanismy moci, stále totéž směřování k stále větší a větší moci bez ohledu na pravdu, spravedlnost, dobro. V držení těchto pojmů je vždy silnější bez ohledu na to, zda jde o pravdu skutečnou či klam, spravedlnost či bezpráví, obecné dobro či osobní prospěch. Co zbývá slabému? Odvaha, pokora, soustředění na duchovní přežití. Protože jiné není. To přežití nemá nic společného s ekonomikou, s penzijním pojištěním, se sociální sítí. Je to přežití smyslu toho všeho, kde užitek a výhoda se měří jinak.

Jiný můj známý, český performer žijící v Americe, byl v listopadu 2007 zadržen policií před jednou z bostonských bank, kde na chodníku prodával oprátky. Pro Ameriku - s kostlivcem soudce Lynche ve skříni - zděšení. Ale performer se brání: „Slizké praktiky bankovních domů při nabízení půjček právě menšině Afroameričanů vedlo k největší ztrátě jejich majetku v historii Ameriky, a to v odhadované výši 213 miliard dolarů.“ Bankám při těchto půjčkách chudým šlo především o zisky, a ačkoli tušili, že si tito chudí nebudou moci dovolit krátce po uzavření půjčky splácet neuvěřitelně zvýšenou úrokovou míru (informace o zvýšené úrokové míře byly uvedeny někde na poslední straně smlouvy, přičemž bankovní agenti balamutili „klienty“ řečmi o neustále se zvedajících cenách nemovitostí a snadné možnosti pozdějšího přefinancování jejich domů), přesto jim půjčky vnucovali, a pak je obratem prodali na Wall Street, na newyorské burze, s obrovským ziskem ovšem. Oněm „klientům“ se pak životní výhled mohl zúžit právě jen na tu performerovu oprátku. Kam může takový „pokrok“, taková výroba zisků dále směřovat? Jedině k vytváření dalších a dalších nepotřebných potřeb, k likvidaci základu, toho nejnutnějšího, co člověk ke své existenci potřebuje.

Tomáš Baťa svou řeč z roku 1932 zakončuje slovy: „V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku.“ A k čemu to? Nepochopí hamižný obchodník s deštěm, nepochopí těžařský mordýř deštných pralesů, nepochopí vrah Indiánů. Pouštím si v počítači včerejší Události, nejsou to „události“, ale černá kronika. Podvody, lhaní, loupení, vraždy, teror a zase mordy. To mají být „události“? Sleduju to se znechucením, ale po čase si musím přiznat, ano, podvod, švindl, krádež, lež jsou vlastně hlavními „událostmi“ dne. Že se to mísí s černou kronikou, je jasné, ale zajímá vůbec někoho něco jiného? Ne, to není jen trend, je to stav věcí, že pojem „kultura“ je zaměňován pojmem „zábava“, „událost“ ohlávkou adrenalinového stimulu, strachu, nízkých pudů. A tak jdou další a další „události“ a zdají se mi všechny marné. Raději sleduju staré zprávy, aspoň o den, protože pak mohu v computeru přeskočit, co nechci vidět, co nechci slyšet. A pokud jde o žhavé novinky, raději zůstanu u věty Léona Bloya „Když se chci dovědět nějakou novinku, otevřu si sv. Pavla.“

j. e. f.

Jedna otázka: Jaký je pro Vás rozdíl mezi člověkem v přírodě a člověkem v prostředí umění (lidských artefaktů)?

 

Nepřetržitý děj mutace a selekce se již dávno neodehrává na úrovni genů, nýbrž takzvaných memů, čili jakýchsi genů psychických, jež nás však začínají od přirozenosti stvoření - zejména díky informačním technologiím - nebezpečně vzdalovat, ba dokonce mohou nenávratně manipulovat i s naší vlastní genetickou matricí. Lidstvo se od svobody zničení (nukleárního) dostává ke svobodě tvoření.

Divočina vnější je s „divočinou uvnitř“ (Gary Snyder) propojená. Kéž by naše kulturní evoluce byla poslušnější té moudřejší, biologické a poslední slovo neměl pouze člověk, ale rovněž i kámen či voda, strom a zvířecí dotek.

Zdeněk Volf

„Žena s duší lesa“

Opakuje se to napořád: stále jen málo, jen pramálo známe právě ty největší, nejoriginálnější postavy z pomyslného pantheonu „velkých našeho rodu“. Ani sto čtyřicet let po jejím narození, pětapadesát let po její smrti, neznáme vlastně Annu Pammrovou, tuto nazpět k přírodnímu bytí radikálně obrácenou svéráznou myslitelku a odpůrkyni našeho strojového věku (dnes v mnoha ohledech předchůdkyni hnutí všech zelených, Dětí Země a vší ekologie), prorokyni očištěného (ze zajetí „krevní Mátohy“ - tj. nejen z područí sexu, ale i Erota dobrovolně se osvobozujícího) ženství (v dnešním pojetí tedy daleko spíš antifeministku než feministku). A nejvýš jen zcela povrchně dosud známe legendární Antievu, ženu s duší lesa, eremitku, ponořenou skoro půlstoletí do dobrovolně zvolené zářivé samoty uprostřed žďáreckých lesů.

Do literární historie Pammrová až dosud vstoupila - dost paradoxně - především nepřímo a na pohled vlastně jen pasivně: jako vyhlášená celoživotní (jakkoliv po celý život jen prostřednictvím dopisů vyhledávaná) přítelkyně Otokara Březiny a současně i inspirátorka a adresátka skutečného klenotu naší epistolografi e, legendárního - ve dvou svazcích vydaného - souboru listů tohoto básníka snad u nás vůbec nejuctívanějšího (Dopisy Otokara Březiny Anně Pammrové z let 1889 až 1905, vyd. E. Chalupný, nejprve v nedovydávaných sbornících Nová říše, 1930-1932, později knižně v komisi Melantricha, Praha 1936, a Listy Otokara Březiny Anně Pammrové z let 1903-1928, připravil Jan Amos Verner, vyd. A. Pammrová u Jakuba Demla, Tasov 1933).

Básně Anny Pammrové vyšly knižně už jednou, a to podle všeho (dle svědectví pamětníků) ihned po osvobození, v létě r. 1945, nejvýš jen pár týdnů před její smrtí. Vydalo je - jako nuznou brožuru, v chudičké úpravě, na chatrném válečném papíře, s anonymní reprodukovanou uhlokresbou ikonicky přísné ženské tváře na obálce - nakladatelství Brněnské tiskárny, pod názvem Zrcadlo duše.

Úvod útlého svazku tvoří předmluva editora (?), mladého brněnského literárního nadšence a oddaného příznivce básnířčina, Jiřího Vituly (o jehož dalších osudech nic nevíme, a který se nám pak v další posmrtné pammrovské historii ztrácí). O tom, kdo byl skutečným editorem této velezáslužné knížky, shrnující celou - na půlstoletí dopředu veřejnosti známou - básnickou žeň Pammrové, se ve Vitulově předmluvě žel nic nedozvíme. Vzhledem k tomu, že předmluva a bezpochyby též výběr básní z rukopisů i zřejmá architektonika její kompozice vznikaly ještě za života básnířky, lze se domnívat, že zde přinejmenším byla u díla sama Anna Pammrová: a dost možná i jako výlučná editorka v jedné osobě.

Stále neukončeny i dnes zůstávají dosud jen nahrubo resumující terénní sběrné práce a podobně čekají na svou chvíli základní práce badatelské. (V roce 2005 vydalo tišnovské nakladatelství Sursum rukopis básnířčiny neteře Almy Křemenové s názvem Anna Pammrová - životopis, ed. Petr Holman, doslov Vlasta Urbánková, ilustrace Pavel Adamec. - pozn. red.)

Jiří Kuběna


Zdeněk Volf (1957), autor několika básnických sbírek a knihy deníkových refl exí. Pracuje jako soukromý inseminátor dobytka. Žije v Brně.

Jiří Kuběna (vl. jménem Jiří Paukert, nar. 1936), básník, autor mnoha básnických knih, dlouholetý pracovník v různých oborech státní památkové péče, donedávný kastelán hradu Bítova, kde nyní žije na penzi. Z doslovu ke knize básní Anny Pammrové Divočinu slov mi nech…, ed. Jiří Kuběna, Vetus Via, Brno 2000.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu