Čtení na tyto dny

Král smrků

(Smrk ztepilý
Stáří 180 let
Výška 38 m
Obvod 402 cm)

Prší
Přítmí pravěkého lesa
Ticho kapradin a trav
a kapající vody

Posvátná úzkost
slovanského obětiště

Zpovzdálí
hluk dětské
školní křížové výpravy

Směrovka: Král smrků 300 m

Zpáteční cestou
sbírám papírky
od žvýkaček a bonbonů
zn. Velim

(Jaroslav Kvasnica
Mariánské lázně 1987) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Úvaha o psu a blechách


Jaroslav Erik Frič, č. 5/2009, s. 20-21
další autor v rubrice Neviditelná řečiště: Roman Szpuk

Četl jsem slovo básníkovo o tom, jak člověk nerozumně s přírodou zachází, že ji nemiluje, že ji znásilňuje, a příroda prý si od něho pomůže „jako pes od blech“. Líbí se mi to slovo. Ale myslím, že od blech si pes nepomůže. Pes je přítel člověka, a blech ho musí zbavit člověk. Odblešit. Ostatně i blecha je tvor Boží a nějaké místo na světě má.

Přemýšlel jsem už od dětství, co která věc na světě značí. Co který tvor, co který úkaz, co který sebenepatrnější děj, co která maličkost Stvoření. Čemu slouží, čemu je potřebou, čemu je potvrzením, pro koho je nutností, pro koho je potěchou, pro koho je připomenutím zodpovědnosti člověka rozumného za všechny zdánlivě věci a děje mimoděčné, „nerozumné“, prostě jen a obyčejně jsoucí. Proč jsoucí? Určitě ne pro nic za nic. Už tehdy v dětství jsem se nemohl smířit s úvahami, že pro nic za nic. Už tehdy jsem si říkal: jsou věci takové, jaké mají být. Kdyby měly být jiné, byly by jiné. Kdyby neměly být vůbec, nebyly by. Jeť vše pouze pro člověka rozumného výzvou: ukaž, co umíš. Myslím, že se člověk v tomto moc nepředvedl. Stále víc mu schází pokora, a tedy pochopení pro jeho vlastní postavení ve světě hmotných věcí. Myslím, že mnohem více je člověk na světě pro psí blechy, než aby jezdil od kšeftu ke kšeftu automobilem, než aby se k smrti užvanil do mobilního telefonu, což oba jsou zcela signifikantní předměty devastace světa hmotného, ale i duchovního. Vykradení přirozeného prostoru kolem člověka rozumného, vykradení intimity jeho duše, vyvlastnění jeho skutečného poslání, které není v zabydlení a uchvácení všeho kolem, nýbrž ve službě němým věcem, ve službě němým tvorům, společníkům jeho vlastní služby individuálnímu poslání, o němž může každý člověk chovat přesvědčení, jaké chce, utéci však před ním nemůže. Líbí se mi slova fi lozofa, který mluví o „spáse“ a „spasení“ světa, namísto čehož člověk se věnuje jeho „spásání“.

Srůstají lidé do jakéhosi nečitelného organismu, místo aby se rozrůzňovali a identifikovali ve svém osobním poslání a zodpovědnosti. Člověk s člověkem může být spojen přes dálavy prostoru i času duchovní komunikací, která jemu samotnému vnáší smysl do životního konání, přesto však raději komunikuje skrze dráty, dálnice, vzdušné linky, čímž pouze dotvrzuje službu hmotě, tomu, co je v něm nejhorší. Ničím se nepoučí, jak vidno. Kdo má hodně, chce mít víc, aniž se stará o to, aby vůbec byl. Jen otrocky komunikuje a rozváží nicotu po zemi. Stále více by měl značit jeho individuální smysl, ale značí stále méně. Hmota. Masa. Místo uskrovnění a pokory. Potom stále hůře se žije člověku vedle člověka. A nezdá se, že to bude lepší. Stále ještě bez pomoci zůstává pes se svými blechami.

j. e. f.

O paměti vody

„Tati, a je povodeň na něco dobrá?“, zeptal se mě Oldík. Zrovna jsme se brouzdali Pravětínským potokem, který si na mnoha místech během povodně 28. 6. ráno vyhloubil nové koryto. Zastavili jsme se u hráze. Písčitý břeh vystřídala ohromná hromada naplavených oblázků a valounů a proud si našel cestu místem, kde se před přívalem černalo ohniště. Čistil jsem propusti zanesené bahnem, větvemi a mechovými drny, a když se mi to povedlo, hladina začala klesat. Voda už nepřepadávala přes horní hranu hráze a na pískové mělčině se to začalo hemžit malými hádky. Vida, mihule potoční. Přečkaly tu běsnění vodního živlu jak potápěči vlnu tsunami. Chtěl jsem je hodit do vody, ale jak jsem je nabral do dlaní i s pískem a bahnem, odkryl jsem další spoustu mihulí, měnících se v tomto čase z larev v dospělé jedince. Vyčištěním hráze jsem nevědomky ohrozil jednoho vzácného vodního tvora. Jak v přírodě všechno se vším souvisí! Pohnu kládou, mravenci nenajdou svoji cestu, telefonuji mobilem, a kdo ví, zda včely nezačnou bloudit v labyrintu signálů…

„Je povodeň na něco dobrá?“ Jak odpovědět dítěti na tak prostou otázku? Vzpomněl jsem si na matku, kterou ze zatopeného přízemí vytáhli její dva synové, ale sami se už zachránit nestačili. Před tak velikým utrpením lze jen mlčet… A přece nás rozběsněný vodní proud může o něčem poučit: má svoji paměť. Všiml jsem si jevu, který se opakoval letos, stejně jako v roce 2002. Ve Vimperku si Volyňka hledala své dávné řečiště, ze kterého ji vyhnala regulace. Kus za dětským hřištěm, u garáží, kde se rozkládá asfaltové parkoviště, si to namířila rovně. Vytrhala balvany, rozházela je po okolí, a nakolik jí zbývalo sil, hnala se svým původním směrem přímo mezi paneláky ve Sklářské ulici. Ještě tam stojí u sběrného dvora původní most. Velká voda přináší v konečném účtování škodu na majetku a slzy, ale může nám i leccos připomenout. Třeba hnutí v lidských nitrech, která žádná touha po zcivilizování nezmůže. Nanejvýš na nějaký čas zatlačí do podvědomí. Kolikrát se o to lidé pokoušeli v minulosti i dnes, křesťané se snažili v lidech ubít vášeň, komunisté touhu po svobodě a volném cestování, fašisté odvahu a solidaritu se slabými.

Stále znovu se projevuje, jak lidé zapomínají. Tušíme i temná a zhoubná řečiště, na která bychom měli myslet, kdykoliv se někde začínají stahovat mračna přívalových lijáků. Mám známého Afričana, který se přistěhoval na Šumavu. Zaútočili na něj skini kdesi na severní Moravě. Pět se jich na něj hnalo s nožem a křičelo: „Black man! Black man!“ Přežil jen díky duchapřítomné barmance, která ho schovala v kuchyni. Řekl jsem mu někdy v květnu: „Tady se nemusíš bát, jižní Čechy jsou sice konzervativní, trochu tu po tobě budou koukat, ale nikdo tě nenapadne. Pojď, vyrazíme někam nad Sloup, zabubnujeme si.“ Jeli jsme na Kramata. Z klidu lesa jsem náhle zaslechl dunivou hudbu. Blížili jsme se k samotě, kde se občas zastavím v polozbořené kapli a u tajuplné sošky Matky Boží s Jezulátkem. Můj přítel se naštěstí zdržel na lesní cestě. Vidím, jak opodál ze dveří domu vychází holohlavý skin v maskáčovém bombru a vysokých botách. Třímá v ruce půllitr piva. Okénkem je na poličce pod stropem vidět řada lahví alkoholu. Řve agresivní kapela Orlík. Nebezpečné řečiště, které se snažíme vytěsnit z lidské zkušenosti, čeká na svůj divoký příval.

Roman Szpuk


Roman Szpuk (1960), básník, z matčiny strany původu česko-německého, z otcovy polsko-haličského, vystřídal mnoho zaměstnání, v současné době pracuje jako pozorovatel počasí na meteorologické stanici na Churáňově. Žije ve Vimperku.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu