Čtení na tyto dny

Řeky se ptám

kam zmizeli jelci
zpod splavu

Tam zatím dál
stéká čas
Olejové skvrny
se roztékají ve vrásky
a zpod břehů
uniká život

s vodou zbytečně
rozšvihanou vlasci rybářů
stárneš

Je to i moje vina

Kdy jsem naposled
učinil pokání

(Otakar Štěpánek) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Péče o zbytky přírody a biodiverzitu vůbec


Zdeněk Laštůvka, č. 2/2007, s. 7-10

Jedním z cílů současnosti (alespoň na papíře) je zastavení úbytku druhů a poklesu biodiverzity v globálním měřítku i na každém malém území naší planety. Splnění tohoto cíle rozhodně nebude jednoduché a je otázkou, zda je vůbec možné. Prudký růst počtu obyvatel, spotřeba obnovitelných i neobnovitelných zdrojů a intenzifikace lidských činností vedou k negativnímu tlaku na dochované zbytky přírody. Navíc zdánlivě lokální zásah se může v podobě narušení hydrických nebo klimatických poměrů projevit v mnohem širším území. Úbytek druhů mnoha skupin organismů pozorujeme v posledních desetiletích i na našem území. Současně s tím výrazně sílí snahy tento trend omezit. V návaznosti na příspěvek ve 2. čísle loňského ročníku Veroniky připojuji pár myšlenek, jaké máme v tomto směru možnosti.

Příčiny úbytku druhů

Mizení druhů je běžně dáváno do souvislosti s rozvojem lidské společnosti a celkovým zhoršováním stavu prostředí. V jednotlivých případech se nemůžeme s tímto obecným vysvětlením uspokojit, zvláště chceme-li úbytek konkrétních druhů zastavit. Příčin je celá řada, patří k nim zejména likvidace a zmenšování vhodných biotopů a pokles velikosti populací pod kritickou mez, izolace populací, sukcesní změny biotopů, znečištění prostředí - vzduchu, vody i půdy chemickými látkami nejrůznějšího původu.

Zajímavé výsledky přinesla genetická analýza populací několika mizejících a naopak neohrožených druhů motýlů z různých částí Evropy. Mezi populacemi mizejících druhů byly zjištěny větší nebo menší genetické rozdíly, populace druhů bez ohrožení byly obvykle identické. Zdá se tedy, že populace mizejících druhů jsou vzájemně izolované, výměna jedinců mezi nimi je z různých důvodů (pevná vazba ke stanovišti, neschopnost překonat větší vzdálenosti) omezená, nebo k ní nedochází vůbec. Druh nedokáže znovu osídlit místa, na kterých vymizel nebo byl vyhuben. Mozaikovitým vymíráním izolace zbylých populací narůstá a druh postupně velkoplošně mizí. Pohyblivější druhy naopak rychle osídlují místa, na kterých přechodně vymizely, dochází k trvalému kontaktu a předávání genetických informací mezi populacemi. Nehrozí nebezpečí genetické degenerace při malých počtech jedinců populací a druhy nejsou ohroženy. Genetická analýza rozdílů mezi populacemi tak může napovědět, kterým druhům je nutné věnovat pozornost, i když prozatím zdánlivě ohroženy nejsou. Současně by ukázala na druhy, které pravděpodobně považujeme za ohrožené bez objektivních důvodů a kolísání jejich početnosti může být způsobeno např. jen dlouhodobými přirozenými výkyvy. K těm budou patřit z druhů zvláště chráněných vyhláškou např. otakárek fenyklový (Papilio machaon) nebo druhy batolců (Apatura spp.), z dalších druhů také vyobrazený perleťovec malý (Issoria lathonia).

Struktura krajiny

Utváření krajiny i způsoby hospodaření mohou biodiverzitu i její změny výrazně ovlivnit. Zde nemám na mysli „ekologické“ ani jiné „přírodní“ způsoby hospodaření, které samy o sobě ještě na zastavení poklesu biodiverzity vůbec nemusí mít vliv. Programy AGROENVI realizované v posledních letech se v řadě případů projevují dokonce negativně. Naopak i intenzivně využívaná krajina s vhodnou strukturou a rozumnými přístupy k hospodaření si může uchovat vysokou biodiverzitu. Základem musí být síť chráněných území s odpovídající péčí. Kromě nich existuje v krajině řada dalších, většinou drobných zbytků přírodních nebo jen hospodářsky nevyužívaných ploch, které je možné buď ponechat svému osudu, tj. zarůst nebo zruderalizovat, nebo je drobnými zásahy udržovat a využít jako „přestupní stanice“ citlivějších druhů migrujících v krajině. Vhodnými migračními koridory jsou břehy a ochranné hráze vodotečí i náspy komunikací. Zde opět záleží na tom, jak jsou udržovány. Například poměrně široké lemy, náspy nebo zářezy dálnic mohou umožnit šíření stepních nebo lesostepních druhů. Přitom ovšem nesmí být opomenuta skutečnost, že mnohé druhy bezlesých stanovišť obtížně překonávají byť jen úzké porosty stromů a naopak. Pás dřevin označený jako biokoridor, který rozdělí metapopulace lučních nebo stepních druhů na dvě nebo více částí a znemožní výměnu jedinců, může být příčinou lokálního vymizení druhů a může tak mít při snaze o uchování druhové rozmanitosti zcela opačný vliv. Biokoridory tvořené dřevinami by proto měly být řídké nebo s průchody, naopak bezlesé biokoridory by měly obsahovat skupiny křovin a stromů (samozřejmě autochtonních). Jistě že hraje roli i citlivý přístup k hospodaření na intenzivně využívaných plochách (užívání selektivních pesticidů, jejich časově správná a cílená aplikace, šetrnější přístup v sousedství chráněných území apod.).

Úprava opuštěných lomů a pískoven

Záměrně nepoužívám výrazu rekultivace. Tak jak je tento pojem obvykle chápán a často realizován, je jeho výsledkem pokles biodiverzity a homogenizace krajiny. Opuštěné lomy, pískovny, hliníky apod. představují potenciálně velmi významná centra biodiverzity, pokud je k nim z tohoto pohledu přistupováno. V zásadě by mělo být takové území ponecháno přirozené obnově pouze s drobnými korekcemi a úpravami. Teprve po delší době je nutné podle povahy území provádět větší nebo menší regulační zásahy (odstraňování nebo prořeďování porostů keřů a náletových dřevin, místní odstraňování bylinné biomasy). Je zcela nevhodné převrstvit vytěžené plochy zeminou a uměle ozelenit. Záleží také na tom, jakým prostředím je opuštěný lom obklopen, tj. zda se v okolí nacházejí možné zdroje biodiverzity. Ale i v opačném případě se takové území může pozvolna stát důležitým refugiem fauny a flóry např. uprostřed rozsáhlých agrocenóz. Velmi pěkným příkladem obnovy po skončené těžbě je Růženin lom na Hádech u Brna, který je společně se svým okolím (Kavky, Velká Klajdovka, Hádecká planinka) významným centrem biodiverzity na Brněnsku i celé jižní Moravě. Při průzkumu prováděném v letech 1999-2002 zde bylo zaregistrováno asi 1 730 druhů motýlů, tedy více než polovina druhů známých z území ČR. Bylo by velmi zajímavé (bohužel nemožné) srovnání dnešního druhového bohatství tohoto území se stavem někdy v polovině 19. století, zvláště se zřetelem na časté nářky nad devastací území rozvojem lomů. Tehdejší entomologové totiž jižní svah Hádů popisovali jako monotónní, intenzivně pasené a druhově chudé území.

Chráněná území a péče o ně

Z uvedených skutečností je zřejmé, že bankami a potenciálními zdroji biodiverzity jsou chráněná území. Je jasné i to, že bez odpovídající péče v nich druhové bohatství klesá. To platí pro většinu lesních území stejně jako pro nelesní chráněná území, jako jsou stepi a písky, louky, slaniska nebo mokřady. Pokud jde o lesní druhy, může být překvapující, že nejsou většinou ohroženy druhy přírodních lesů a pralesů, ale druhy lesů s určitým typem hospodaření, zejména pastevních nebo výmladkových lesů. Je pochopitelné, že mimo chráněná území budou preferovány produkční i další důležité vlastnosti lesů, ale v chráněných územích by mělo být hospodaření podřízeno uchování biodiverzity. To by mělo platit bez výhrad v maloplošných chráněných územích. Na území CHKO je vždy nutná rozumná dohoda mezi správci lesů a správci druhového bohatství.

V nelesních územích je nutné zabránit ruderalizaci a nežádoucí sukcesi, resp. nastolit podobný režim, který panoval před vyhlášením ochrany. Dnešní chráněná území jsou prostorově izolovaná a jednou vymizelé druhy se již zpravidla nemohou přistěhovat odjinud. Současně jsou tato území často velmi malá a populace řady druhů zde přežívají na spodní hranici početnosti. Proto jakékoli regulační zásahy musí být prováděny s maximální opatrností, musí být zachována heterogenita území, tentýž zásah nesmí být prováděn celoplošně v tomtéž termínu. Je nutné volit rozmanité způsoby managementu (kosení, pastva, sešlap, lokální narušování drnu a vytváření plošek holé půdy nebo písku bez zapojeného porostu apod.) na více malých ploškách, nikoli jediný způsob na celé ploše. Nesmí být určující technická nebo ekonomická stránka. Je-li plánovaný zásah sice technicky snadný a ekonomicky přijatelný, ale současně devastující pro více druhů, pak je lépe jej neprovádět. Ideální je proto plán péče zpracovat na základě dostatečných informací a se znalostí místních podmínek. Zásah by neměl být prováděn rutinně, pracovník ochrany přírody by měl s pracovníkem firmy provádějící regulační opatření území projít a měli by si přesně ujasnit co a jakým způsobem provést. Pracovník provádějící zásah by měl mít alespoň elementární ponětí o procesech v přírodě i o tom, jakých chyb by se mohl dopustit. Také by měl být schopen se v dílčích konkrétních případech sám správně rozhodnout jak postupovat. V naprosté většině případů by zpracování plánu péče i jeho realizace neměla činit potíže.


Prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc. - Agronomická fakulta MZLU v Brně

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu