Čtení na tyto dny

Na dlani

Javorový list
přikryl město dlaní
a obrátil dlaň do všech koutů

Listem rozsvěcené světlo
puká brázdami smogových ulic
líhnoucími karburátory

V listu je vzkaz
abychom kmenům podali ruce

List nese varování
že nad kameny vyrvanými v lomech
jsou plíce města zaprášené

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Péče o chráněná území a její vývoj ve Zlínském kraji


Jaroslav Hrabec, č. 2/2007, s. 20-21

V dubnu roku 2006 jsem byl v Havraníkách v Národním parku Podyjí na semináři, majícím za cíl nalézt cesty, jak dál v péči o chráněná území a zajímavé lokality vůbec. Aby péče nebyla jednostranně zaměřena na hlavní „zřizovací“ předmět ochrany, což je většinou nějaká rostlina, při čemž ale mizí jiné zajímavé druhy, zejména hmyzu. Byl jsem svědkem výměny názorů mladé nastupující generace specialistů a ochranářů (většinou mezi 25 až 35 lety) s již nějakou dobu se v ochranářské praxi pohybující generací (35- až 45-letými) o tom, jak špatně a nedostatečně se management lokalit v posledních cca 15-20 letech prováděl. Uvědomil jsem si, že byť jsem ve věku své necelé padesátky nebyl nejstarší z účastníků, byl jsem v tu chvíli určitě nejstarší služebně, jelikož jsem byl pamětníkem i dob před téměř 30 roky, kdy jsem do služeb ochrany přírody nastoupil. To mne přimělo zavzpomínat a umírnit onu vzrušenou debatu s tím, že bylo tehdy ještě hůř a vše má svůj následný vývoj a posun, a i když se jim to nezdá, tak určitě podle mne k lepšímu. Než začnu rozebírat, jak a za kolik nyní ve Zlínském kraji provádíme management maloplošných chráněných území, dovolím si malé ohlédnutí.

Konzervování přírody

V roce 1977 jsem nastupoval pln ideálů o ochraně přírody na právě vznikající správu CHKO Bílé Karpaty, byl jsem však velmi brzy vržen do reality tehdejšího socialistického způsobu řízení této oblasti. Ochrana přírody jako ochrana kulturního dědictví předků byla zařazena do resortu kultury a přidružena, jako chudý příbuzný, k památkové péči. Vláda ČSSR měla ministerstvo kultury a Státní ústav památkové péče a ochrany přírody, ty prostřednictvím krajských národních výborů zřizovaly krajská střediska státní památkové péče a ochrany přírody, která pak zřizovala, po souhlasu státních a stranických orgánů, jednotlivé správy chráněných krajinných oblastí. Stejným způsobem byly rozdělovány i nevelké finanční prostředky, které nakonec téměř všechny pohltily nízké mzdy několika málo zaměstnanců. Na provoz zbývalo jen velmi málo a na činnost v terénu téměř nic. Abychom ušetřili prostředky alespoň za cestovné, jezdili jsme, pokud to šlo, stopem na různá jednání po celých Bílých Karpatech, kde se na nás pak nezřídka dívali asi tak jako na černochy z Antarktidy. Pokud jsme příslušné uživatele přesvědčili, že je potřeba nějakou lokalitu chránit, museli jsme je i následně přesvědčit, že se o ni musí postarat tak, jak si to my představujeme, a navíc ze svých peněz, protože my jsme žádné samozřejmě neměli. V rámci tehdejší ochrany přírody byl prosazován systém péče o chráněná území zakonzervováním (snad také proto byli zřizováni krajští a okresní konzervátoři ochrany přírody), tedy pokud možno nic nedělat a nijak do vývoje nezasahovat a nejlépe i dosavadní, mnohdy staletou, činnost zakázat. Většinou to znamenalo, když ne zánik, tak alespoň silné narušení biotopu postupnou sukcesí. Pamatuji si na jednu z tehdejších přednášek ředitele botanického ústavu dr. Hejného, jak rozebíral, kolik unikátních rostlin vymizelo díky takové důsledné ochraně. Po roce 1980 se dařilo zajistit alespoň nějaké finanční prostředky na údržbu některých chráněných lokalit z okresních národních výborů, a to ještě prostřednictvím příspěvků na činnost mládeže, tedy na kosení a údržbu lokalit prostřednictvím studentských víkendových akcí a táborů s Brontosaurem. Díky tomu se začaly postupně objevovat peníze i na podúčtech ochranářských institucí a udržovaných, zejména nelesních, lokalit pomalu přibývalo, až se většina z nich pravidelně alespoň jednou za dva roky kosila, aby opět úplně nezarostla. Je třeba si uvědomit, že tato činnost byla zaměřena skutečně hlavně na květenu a nebrala vůbec v potaz jiné přírodniny. Tato praxe víceméně přetrvává dodnes a jediné, co se změnilo, je financování péče o chráněná území, kdy je relativní dostatek finančních prostředků z různých zdrojů (MŽP, kraje, správy CHKO, PPK, granty atd.), takže se provádí pravidelně a důsledně.

„Biotopová“ etapa

Teprve v posledních několika málo letech se začíná, zatím nesměle, prosazovat komplexní „biotopový“ přístup k chráněným lokalitám a jejich managementu, a to díky větším znalostem i o existenci živočichů a jejich potřeb v těchto územích. Kupříkladu entomologové sice mnohdy oprávněně poukazují na jednostrannost prováděného managementu, ale na druhou stranu se nemohou divit, že tomu tak je, když zajišťující úřad nemá dostatek informací o výskytu toho či onoho druhu a co vlastně pro svůj další zdárný vývoj potřebuje a jak to zařídit, aby zase kvůli managementu pro ten či onen druh motýla či brouka nezačal mizet druh jiný. Je tedy nezbytná oboustranná spolupráce specialistů a zajišťujících orgánů ochrany přírody v hledání co nejvhodnějšího způsobu managementu a jeho zapracování do plánů péče. Vývoj managementu dospěl k další etapě. Po konzervačním přístupu a „květinovém sečení“ nyní nastupuje komplexní „biotopová“ a určitě časem bude etapa další, kdy mladí, nadšení specialisté a ochranáři budou mít nové poznatky i možnosti a tendenci vyčítat těm dnešním mladým, nadšeným novátorům, jak špatně a nedostatečně management prováděli. Takový je vývoj a posun. A je, i když se to nemusí zdát, podle mne k lepšímu. A je to tak dobře.

Managment ve Zlínském kraji

A nyní zpět k realitám současného managementu chráněných území ve Zlínském kraji. Kraj prostřednictvím odboru životního prostředí krajského úřadu má v přímé péči 132 maloplošných zvláště chráněných území (MZCHÚ), z toho 101 přírodních památek (PP) a 31 přírodních rezervací (PR). Z celkového počtu 132 MZCHÚ je 29 lesních s minimálními nároky na management a 103 nelesních, většinou s vysokou potřebou managementu. Ročně jsou z rozpočtu kraje na management MZCHÚ uvolněny průměrně 3 miliony korun. Jednotlivé zásahy jsou prováděny podle zpracovaných a schválených plánů péče, vycházejících z aktuálních znalostí o stavu území, vyskytujících se druzích a jejich potřebách. Jak již je zmíněno výše, postupně začínáme přecházet od prosté údržby kosením, kdy jsme se snažili ponechávat dokončit vývoj alespoň vybraných druhů rostlin tím, že jsme je obkosili, ke komplexnímu managementu, zohledňujícímu maximálně požadavky jak rostlin, tak i živočichů vyskytujících se na lokalitě. Snažíme se o diferencovanou údržbu jak prostorově, tj. střídáním částí udržovaného území, tak časově, tj. nekosit vše v jednom termínu, ponechat část území bez zásahu do podzimu nebo vynechat zásah v jednom roce úplně a zásahy provádět střídavě ob rok apod. Na některých lokalitách je nezbytné pro existenci řady druhů hmyzu ponechávat i sukcesní dřeviny v různých věkových stadiích a také staré odumírající a již odumřelé rozkládající se stromy. V rámci managementu pak reagujeme i na nové poznatky a podněty na základě prováděných inventarizací rostlin a jednotlivých skupin živočichů. Na mnoha lokalitách se již tento způsob péče začíná projevovat zastavením druhového úbytku a početním nárůstem některých druhů. Nutno však podotknout, že ne vždy je zatím pozitivní výsledek tohoto přístupu zcela zřejmý a například u některých druhů motýlů se jejich úbytek i přes veškerou snahu zastavit nedaří. Domníváme se, že se jedná o dlouhodobý efekt, kdy doznívá jak předchozí způsob managementu, tak všeobecné vlivy změn životního prostředí a mnohdy zřejmě i ne zcela známé potřeby těchto druhů pro jednotlivá vývojová období. Je nezbytné si také uvědomit, že námi prováděný management je jen pokusem o nahrazení původního způsobu využívání území, které bylo většinou rozloženo do celého kalendářního roku nebo alespoň celého vegetačního období. Případnou absenci vlivu přepásání malým množstvím zvířat se všemi jeho efekty (okus, rozrušování drnu i povrchu půdy, exkrementy) nahradit neumíme zatím vůbec.

Jsme nyní ve stadiu, kdy tento způsob managementu ještě není obvyklý, bourá zažité zvyklosti a i v odborných ochranářských kruzích je přijímán a hodnocen zatím nejednotně. U laické veřejnosti pak vyvolávají zčásti neposečené porosty nezřídka pocit nedostatečné péče a ohrožení chráněných území. Musíme tedy začít osvětou v řadách svých, našich externích spolupracovníků a odborné i laické veřejnosti, aby nové přístupy v péči o MZCHÚ měly širokou podporu. A hlavně musíme získat dostatek informací o maximu druhů vyskytujících se v jednotlivých lokalitách a jejich existenčních nárocích.


Ing. Jaroslav Hrabec - vedoucí oddělení ochrany přírody a krajiny krajského úřadu Zlínského kraje

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu