VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ve vlaku jsem zaslechl oblíbené klišé. Starší pán zasvěceně sděloval své spolucestující: „Lidi se stěhují do města, na vesnici nechce nikdo bydlet.“ Paní odporovala, že lidi chtějí naopak vypadnout z města. Pán po chvíli pokračoval: „Já bych se taky hnedka z města odstěhoval, mohl bych jít na chalupu, ale tam není zavedený plyn ani internet, v zimě bych tam nevydržel.“ A tady je jádro pudla - lidé si chtějí přestěhovat město na vesnici a z vesnice udělat město. Ale vesnici nebo město přece netvoří domy a ulice, ale hlavně lidé, kteří tam bydlí. Je to jasně vidět třeba na Černobylu, který byv opuštěn, nestal se městem duchů, stal se kulisou, kde hlavní role hrají příroda a radioaktivita. A vesnice tedy bude taková, jací budou její obyvatelé, budou-li to měšťáci, bude to město.

Nejvíce bytů se staví, nikoliv překvapivě, v okolí Prahy. Postaví se tady zhruba 10- 100 bytů na 1 000 obyvatel ročně. Jsou to rozsáhlá suburbia označovaná jako sídlení kaše. Mnohem překvapivější je, že stejná čísla platí pro většinu území národních parků Šumava a Krkonoše. Je zcela zřejmé, že zprávy o údajném vysídlování Šumavy jsou nesmyslné. Je to jinak, a je to ještě horší. Lidé si přenášejí střípky svého města, ve kterém už nechtějí bydlet, do krajiny, která se jim líbí. Dělají to stylem „vylézt a vytáhnout žebřík“. U pratety jsem si rád hrál na půdě, což jsem měl zakázané. A tak jsem tam vždycky vylezl a vytáhl žebřík. Prateta na mne nemohla a jen dole nadávala. Stejně se chovají kuchaři sídelní kaše. Poruší kde jaký zákon, uplatí kde koho, jen aby si mohli v národním parku postavit vysněné sídlo. Pak ale chtějí vytáhnout žebřík, aby za nimi nikdo nemohl, protože tam chtějí být sami. Jenže jsou tady jiní a ti taky chtějí. Poruší kde jaký zákon, uplatí kde koho, jen aby si mohli v národním parku postavit vysněné sídlo. Hrnečku vař!

Mojmír Vlašín