Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Léto budiž pochváleno


Jan Lacina, č. 4/2007, s. 10-11

Léto budiž pochváleno - říká rozechvěle v dramatu Fráni Šrámka starý farář Hora. A mně to nedá, abych v tom letošním létě Šrámkovu sentenci neopakoval. Navzdory tomu, že mám mnohem raději podzim a předjaří. Toulám se letní krajinou kolem Slavíčkových Kameniček. V památníku klasického mistra krajináře na staré faře tu zrovna vystavili - tak jako každé prázdniny - jeho další obraz: diagonála polní cesty s travnatými břehy míří přes zlátnoucí obilí k oblačnému nebi s tůněmi blankytu. A já tu jdu po sto letech zrovna po takové cestě směřující k nebesům. Libuji si, že ji dosud nezabil asfalt cyklistické stezky. Na jejích březích proto kvete nejen mateřídouška, ale i hvozdík kropenatý (slzičky), bedrník, zvonek okrouhlolistý a samozřejmě i třezalka. A uprostřed cesty - mezi kolejemi selských vozů - je travnatý hřbítek. Holá lýtka příjemně hladí načervenalé laty psinečků. Z nízkého ječmene kolem volají křepelky stejně naléhavě jako kdysi v dobách blaženého dětství.

A kdyby jen to! Před pár lety jsem ve scénáři filmu o chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy zařadil právě tuto krajinu jako příklad pustnutí. Ivan Stříteský pak působivě natočil ve větru skřípající vrata opuštěného kravínu a ruderalizované pastevní areály bez krav. Natočil i žalostné dýmy ze spalovaného sena, které nenašlo uplatnění. Letos bych se rád této krajině i jejím lidem omluvil. Alespoň část bývalého družstevního areálu je opravena a upravena, přes noc jsou v něm ustájeny krávy i ovce. Zvonce tu sice nezvoní jako ve výšinách východokarpatských polonin, přesto se s požitkem od rána do setmění dívám na hrnoucí se ovce i na krávy pasoucí se společně s telaty. Žádná samovazba v těsných Štejmanových budkách, jak jsme se kdysi učili v biologii, ale ničím nespoutané pobíhání travami. Hravost telátek je stejně bezbřehá jako hravost štěňat a svádí.

Léto budiž pochváleno, šeptám si blaženě v podvečer, ve kterém se mísí vůně sena, hovězího hnoje, mateřídoušky a zrajícího obilí. Sedím na střeše přístěnku roubené chalupy a přitahuji si k nosu větev lípy srdčité, které teprve teď, v pokročilém létě, dovolí drsná větrná krajina rozkvést. Teplé závany se střídají s chladnými. V těch chladných cítím nakyslou vůni pokosených vlhkých luk s ostřicemi a sítinou, ve kterých za pár dnů určitě zase rozkvete tolije bahenní - bělostná Parnassia. Teplé závany jsou nasyceny pryskyřicí blízkého smrkového lesa. Za obzorem se ozývá bouře a rychle se blíží. Vím, že se mohu schovat ke kachlovým kamnům v útulné světnici. Jenže já toužím zavrtat se na půdě do čerstvého sena.

Právě v té chvíli si s trochou smutku uvědomím, v čem se krajina mého blaženého dětství zřejmě navždy změnila. Půdy chalup už nevoní senem jako kdysi, protože chlévy u chalup byly buď zbořeny, nebo přestavěny na garáže. A seno z farmářských luk je spřádáno do obrovitých kotoučů tak hutných, že by se do nich nedokázal zavrtat ani jezevec. Jediným starousedlíkem v zapadlé osadě u Kameniček zůstal Šáryk, šedivý pes. Odmítl se odstěhovat se svými pány do města a žije zde z milosti nových chalupářů. Je mi najednou bližší než kdykoliv jindy. Zdá se mi, že právě v jeho srsti zůstaly vězet všechny dráždivé vůně mého dětství.

Jan Lacina

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu